74 Co 222/2024-130 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) žalovanému zaplatit žalobci částku 36 202,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 081,65 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 722,01 Kč od 10. 6. 2022 do 18. 9. 2022, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 38 290,90 Kč od 19. 9. 2022 do 18. 10. 2022, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 290,90 Kč od 29. 9. 2022 do 9. 11. 2022, úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 290,90 Kč od 19. 10. 2022 do 9. 11. 2022, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 283,90 Kč od 10. 11. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 38 283,90 Kč od 10. 11. 2022 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 306,40 Kč (III. výrok).2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 9. 6. 2020 rámcovou smlouvu č. , Anonymizováno, (dále jen „rámcová smlouva“), na jejímž základě žalobce žalovanému založil běžný účet č. , č. účtu, (dále jen „běžný účet žalovaného“).b) Žalobce žalovanému dne 26. 12. 2020 a 9. 3. 2021 poskytl kontokorentní úvěry v celkové výši 40 000 Kč.c) Od listopadu 2021 do dubna 2022 podal žalovaný u žalobce devět žádostí o úvěr, z nichž byla schválena pouze jedna.d) Ke dni 9. 3. 2022 byl žalovaný v prodlení s pěti splátkami kontokorentních úvěrů.e) Prostřednictvím dodatku č. 6 ze dne 9. 3. 2022 k rámcové smlouvě uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 17,9 % ročně ve 12měsíčních splátkách po 4 595 Kč, splatných vždy k desátému dni v měsíci, které měly být prováděny automatickým inkasem z běžného účtu žalovaného. Pro případ, že by žalovaný žalobci něčeho dlužil, například se zpozdil se splátkou, měl žalobce právo účtovat úrok z prodlení v zákonné výši a náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním dlužné částky. V případě dlužné částky byl žalobce oprávněn zesplatnit úvěr a dluh úročit zákonným úrokem z prodlení.f) Žalobce poskytl žalovanému z titulu smlouvy o úvěru částku 50 000 Kč dne 10. 3. 2022.g) V dodatku č. 8 ze dne 8. 7. 2022 k rámcové smlouvě účastníci (počínaje splátkou splatnou v červenci 2022) změnili splatnost měsíčních splátek na 20. den v měsíci.h) Žalovaný z titulu smlouvy o úvěru uhradil dne 10. 4. 2022 částku 174,89 Kč, dne 9. 5. 2022 částku 4 420,11 Kč, dne 10. 5. 2022 částku 58,89 Kč, dne 3. 6. 2022 částku 3 356 Kč, dne 8. 6. 2022 částku 1 180,11 Kč, dne 10. 6. 2022 částku 132,59 Kč, dne 8. 7. 2022 částku 4 462,41 Kč, dne 20. 7. 2022 částku 5,75 Kč a dne 10. 11. 2022 částku 7 Kč (celkem 13 797,75 Kč).i) Žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky 40 162,91 Kč do 28. 9. 2022 výzvou ze dne 19. 9. 2022.j) Z výpisu z běžného účtu žalovaného se podává, že žalovaný dosahuje příjmu ve výši 28 000 – 53 000 Kč měsíčně.3. Při právním posouzení věci soud vyšel z § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, § 580 odst. 1, § 588, § 2395, § 2991 odst. 2 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, načež dospěl k následujícím závěrům:4. Posuzovaná smlouva o úvěru je neplatná dle § 580, § 588 o. z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce poskytl žalovanému úvěr přesto, že žalovaný nehradil dříve uzavřené smlouvy o kontokorentním úvěru řádně a včas.5. S ohledem na neplatnost smlouvy nepřiznal soud žalobci žádné příslušenství, které žalobce od smlouvy odvozoval (§ 510 odst. 2 a § 513 o. z.).6. Žalobce poskytl žalovanému 50 000 Kč, žalovaný uhradil 13 797,75 Kč, proto soud uložil žalovanému vrátit žalobci jistinu 36 202,25 Kč v nové lhůtě splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele.7. Jelikož mezi stranami nedošlo k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“ a žalovaný v řízení zůstal nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, uložil soud žalovanému splnit dluh v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), když v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.8. Žalovaný se dosud nedostal do prodlení se zaplacením dluhu, proto soud žalobci nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení z dlužné částky.9. S ohledem na výše uvedené závěry soud žalobě vyhověl co do částky 36 202,25 Kč a ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř.11. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu, že nesplnil povinnosti dané mu zákonem o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr byl žalovanému poskytnut jako „rozesplátkovaný kontokorent“, kterým žalovaný žalobci doplatil předchozí kontokorent (sjednaný v dodatku č. 4 k rámcové smlouvě), přičemž možnost převést kontokorent na úvěr s anuitním splácením byla účastníky sjednána v Podmínkách pro používání kontokorentu. Žalobce poukázal na § 5 odst. 4 a § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je v případě změny závazku poskytovatel povinen posuzovat úvěruschopnost pouze pokud došlo k významnému navýšení spotřebitelského úvěru, respektive poskytovatel není povinen posuzovat úvěruschopnost, jedná-li se o dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení. Žalobce tedy na základě výše uvedených ustanovení neměl ve vztahu ke smlouvě o úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Soud se však s touto námitkou žalobce v odůvodnění rozsudku nevypořádal. Předmětný úvěr poskytl žalobce na běžný účet žalovaného, který vedl, měl tedy jistotu, že bude skutečně použit k doplacení kontokorentu, čímž tento závazek žalovaného zanikne, neboť jakákoliv částka připsaná na běžný účet žalovaného je automaticky započtena na úhradu kontokorentu až do jeho úplného zaplacení. Rozdíl mezi načerpanou výší úvěru a částkou použitou k doplacení kontokorentu byl určen na doplacení případných dalších pohledávek žalobce (úroků vzniklých od podání žádosti do načerpání úvěru). Poskytnutým úvěrem tak žalobce nezvýšil celkové zadlužení žalovaného, naopak nedošlo ke zesplatnění kontokorentu a vymáhání dlužné částky najednou (případně i soudní cestou), ale žalovaný dostal možnost dluh žalobci uhradit ve splátkách. Ujednání smlouvy o úvěru navíc byla pro žalovaného výhodnější než u původní smlouvy o poskytnutí kontokorentu - žalovanému byla poskytnuta nižší úroková sazba v případě řádného a včasného splácení úvěru oproti kontokorentu (kde byla sjednána úroková sazba 18,9 % ročně, RPSN činilo 20,64 % ročně, zatímco u předmětného úvěru činila bonusová úroková sazba 16,9 % ročně a RPSN 18,39 % ročně, základní úroková sazba 17,9 % ročně a RPSN 15,56 % ročně), při zachování možnosti kdykoliv doplatit celý dluh. Žalobce zdůraznil, že Krajský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 25 Co 222/2022 uvedl: „je zjevné, že smluvní ujednání smlouvy o úvěru byly pro žalovaného v době jejího podpisu výhodnější, nežli ujednání obsažená v dodatku č. 3 k rámcové smlouvě“. V důsledku uzavřené smlouvy o úvěru vznikla sice žalovanému povinnost zaplatit částku nepatrně nominálně vyšší oproti částce zesplatněného kontokorentu, avšak RPSN smlouvy o úvěru bylo nižší, než RPSN sjednané v rámci kontokorentu, navíc získal žalovaný výhodu rozložení platební povinnosti na 96 či 90měsíčních splátek po 716 Kč, což bylo pro žalovaného méně likvidační než povinnost zaplatit jednorázově částku ve výši několika desetitisíců Kč. Podle žalobce soud nesprávně aplikoval § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 zamítl jeho nárok na zákonný úrok z prodlení. Na bezdůvodné obohacení totiž dopadá obecná úprava § 1958 odst. 2 o. z., podle které neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobce měl za to, že pravidlo času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Pokud však je v možnostech spotřebitele splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, lze aplikovat obecnou úpravu občanského zákoníku. Podle žalobce je nositelem procesní povinnosti tvrdit, jaké jsou jeho možnosti doplnit dluh a k těmto navrhnout důkazy, spotřeb