15 Co 123/2025-94 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 162 858 Kč s 15% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 4 720,73 Kč (výrok II.).2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která navrhla jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta, žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.3. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není4. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobkyně jako bývalého zaměstnavatele žalované na vrácení pěti finančních částek vyplacených žalované v období od , datum, do , datum, v celkové výši , Anonymizováno, Kč, a to z důvodu, že tyto částky byly žalované vyplaceny jako její platové nároky, ač v té době pracovní poměr žalované u žalobkyně již netrval. Účastnice vedly soudní u soudu I. stupně řízení pod sp. zn. , Anonymizováno, o sporné otázce, zda byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle § 39 zákoníku práce, tedy zda pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou skončil již ke dni , datum, . O tom bylo rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně z , datum, tak, že žaloba na určení splnění podmínek pro dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou byla zamítnuta, tudíž sjednaný pracovní poměr na dobu určitou se dle § 39 odst. 5 zákoníku práce změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, tudíž trval i po , datum, , a tento rozsudek byl rozsudkem , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , potvrzen a nabyl právní moci , datum, . Poté na výzvu z , datum, žalobkyně zaplatila žalované finanční částky, jejichž vrácení se domáhá. Na základě jejího dovolání byl však uvedený rozsudek odvolacího soudu rozsudkem , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , zrušen a věc byla vrácena k dalšímu odvolacímu řízení, v němž odvolací soud na základě závazného právního názoru dovolacího soudu rozsudkem z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce, tedy, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil dne , datum, . Výplatou uvedených částek od žalobkyně se tedy žalovaná bezdůvodně obohatila a nemohla být podle žalobkyně v dobré víře, že jí plně náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že takové plnění bude muset vrátit, jestliže rozsudky budou změněny a bude rozhodnuto ve prospěch žalobkyně.5. Žalovaná nepopírala přijetí pěti finančních částek v celkové výši , Anonymizováno, Kč od žalobkyně za výše uvedených okolností, avšak dovolávala se své dobré víry ve smyslu § 331 zákoníku práce o tom, že jí přijaté plnění náleží, vzhledem k tehdy pravomocnému rozhodnutí o trvání pracovního poměru v době, za něž své platové nároky obdržela, neboť pravomocné rozhodnutí soudu takovou dobrou víru žalované založilo.6. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí především zjištěním shora uvedených skutečností o pracovním poměru žalované jen do , datum, , včetně pravomocného rozhodnutí , Anonymizováno, z , datum, , z něhož tehdy vyplýval opačný závěr, a jeho následném zrušení a změně rozsudku soud I. stupně. Z dokazování zjistil skutečnosti mezi účastnicemi nesporné, že žalobkyně v reakci na výzvu žalované ze , datum, vyplatila žalované , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč a , datum, částku , Anonymizováno, Kč, celkem částku , Anonymizováno, Kč, jejíhož vrácení jako vydání bezdůvodného obohacení se žalovaná domáhala předžalobní výzvou z , datum, ve lhůtě do , Anonymizováno, dnů od doručení této výzvy, tedy do , datum, .7. Na základě toho učinil soud I. stupně závěr, že výplatou uvedených částek žalované došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení dle § 2991 občanského zákoníku (dále “o. z.“), což žalovaná v odvolání nezpochybňuje, a že žalovaná nebyla při přijetí těchto částek v dobré víře, ač bylo o trvání jejího pracovního poměru u žalobkyně pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně, pokud neuplynula lhůta k podání dovolání nebo k uplatnění ústavní stížnosti, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda pracovní poměr s žalobkyní trvá a žalovaná má právo na další zaměstnávání a náhradu platu.8. Proti tomuto závěru žalovaná v odvolání namítá, že všechny finanční prostředky převzala v dobré víře, že její pracovní poměr trvá, když vycházela z pravomocného rozhodnutí , Anonymizováno, z , datum, , že po celou dobu, kdy od žalobkyně finanční prostředky přebírala, právní moc rozsudku trvala a všichni účastníci tehdejšího řízení byli povinni se rozsudkem řídit, neboť byl pro ně závazný, a to bez ohledu na možnost podání (mimořádného) opravného prostředku, neboť ten neměl odkladný účinek. Přijetí závěrů soudu I. stupně učiněných ohledně dobré víry žalované by znamenalo degradaci institutu právní moci soudního rozhodnutí na nic neznamenající doložku, která by tak do doby uplynutí lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku, respektive do rozhodnutí o něm, neměla mít jakékoliv dopady do sféry práv a povinností účastníků řízení, což odporuje smyslu právní úpravy soudního řízení a zásadám právního státu. Žalovaná poukázala i na to, že byla po celé zkoumané období práce neschopná, vyplacené plnění tak bylo náhradou mzdy v nemoci a žalovaná považovala přijatá plnění za plnění, které jí náleží jako zaměstnanci v pracovní neschopnosti. V doplnění odvolání (podaném její novou zástupkyní) pak uvedla, že jí není zřejmé, co více má posílit a potvrdit dobrou víru zaměstnance v oprávněnost vyplacených nároků, než dvě rozhodnutí obecných soudů (navíc činěných na návrh zaměstnavatele), které nabydou právní moci, k čemuž žalovaná zdůrazňuje, že je právní laik, kterému nepřísluší činit opačné závěry či jakkoliv zpochybňovat právní moc soudních rozhodnutí. První náznak pochybností o dobré víře lze datovat nejdříve k datu, kdy Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, což bylo téměř rok a půl poté, kdy k jejich výplatě došlo. Žalovaná poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/74, že k bezdůvodnému obohacení (tehdy neoprávněnému majetkovému prospěchu) neprávem vyplacenými částkami na mzdách dochází zpravidla omylem mzdové účtárny nebo neznalostí příslušného mzdového předpisu, což se týká i částek, které zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci na základě pravomocného rozsudku, který byl ke stížnosti pro porušení zákona (nyní dovolání) později zrušen. Povaha předmětného plnění přijatého žalovanou prokazuje, že zcela odpovídalo obsahu i účelu, za který bylo poskytováno a není důvod pro pochybnost o jakémkoli omylu. Podle žalované není důvodné tvrzení žalobkyně, že žalovaná „měla počítat s možností dovolání“, což by de facto znamenalo, že žalovaná neměla respektovat právní moc rozhodnutí a přijatá plnění jen převzít do úschovy pro případ, že by někdy v budoucnu došlo ke změně rozhodnutí, čímž by však došlo nejen k principu popření institutu právní moci, ale rovněž k účelu poskytnutých plnění, kterými je náhrada platu, tedy finanční prostředky určené k obživě žalované.9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že soud I. stupně zcela správně zhodnotil, že veškerá plnění ve prospěch žalované po , datum, , kdy pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil, jsou plněním bez právního důvodu a jedná se o bezdůvodné obohacení žalované, což však žalovaná nepopírá, a k tomu je podle žalobkyně nutné zohlednit, že žalovaná nebyla od , datum, do , datum, zdravotně způsobilá k výkonu práce podle pracovní smlouvy, kterou nevykonávala a nebyla na základě obecného onemocnění ani připravena ji vykonávat. Podle žalobkyně si musela žalovaná být vědoma, že rozsudek, na základě kterého jí bylo plněno, nemusel být (a také nebyl) definitivním řešením věci.10. Výše uvedené závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací námitky žalované proti nim důvodné nejsou. Za shora uvedeného zjištěného skutkového stavu spočívají námitky žalované v její právní argumentaci o „dobré víře“ oprávněnosti přijetí vyplacených částek, tedy toho, zda ve smyslu § 331 zákoníku práce věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částky „nesprávně určené nebo omylem vyplacené“. Výklad tohoto ustanovení pro případ, kdy jsou mzdové (platové) nároky vyplaceny zaměstnanci na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno a změněno, je předmětem dnes už ustálené výkladové judikatury Nejvyššího soudu, která dospívá k právnímu závěru, jímž žalobkyně odůvodňuje svou žalobu a soud I. stupně napadený rozsudek.11. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , Anonymizováno, , s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje, vyplývá, že bez ohledu na to, zda, popřípadě jak