17 Co 245/2024-373 — Krajský soud v Brně

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a b) částku 69 597 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 145 239 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupkyně (výrok III. a IV.) a povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Břeclavi (výrok V.). Soud prvního stupně tak zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobci po žalované domáhali vydání bezdůvodného obohacení za výlučné užívání nemovitostí – pozemku p. č. , číslo parcely, jehož součástí je stavba , číslo popisné, , a pozemku p. č. , č.pozemku, nacházejících se v katastrálním území , adresa, žalovanou v období od 6.6.2017 do 6.12.2018. Vyšel ze zjištění, že všichni účastníci byli v rozhodném období spoluvlastníky těchto nemovitostí s podíly ve výši jedné třetiny. Dále zjistil, že dům tvoří jednu bytovou jednotku s průchozími místnostmi a společným sociálním zázemím, a svou stavební a dispoziční povahou není způsobilý k paralelnímu užívání více samostatnými domácnostmi. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná v rozhodném období nemovitosti fakticky užívala sama, přičemž mezi účastníky neexistovala žádná dohoda o užívání a že žalobci v domě ani na přilehlých pozemcích nevedli žádnou domácnost. Žalobci nemohli nemovitosti reálně užívat, a to nikoli vlastní pasivitou, ale proto, že dispoziční řešení domu v kombinaci s výlučným užíváním žalovanou objektivně znemožňovalo jejich souběžné užívání. Soud prvního stupně konstatoval, že výlučné užívání nemovitostí žalovanou přesahovalo rozsah jejího spoluvlastnického podílu a na úkor žalobců tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Jeho výši stanovil podle obvyklého nájemného za srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase, a to na základě znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Každému ze žalobců tak přiznal náhradu ve výši 69 597 Kč odpovídající výši jejich spoluvlastnického podílu.2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., v němž namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť podle jejího názoru nemovitosti neužívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu a zejména zahradu neužívala vůbec. I přes zjištění soudu, že žalovaná neužívala zahradu vůbec, soud rozhodl, že je povinna vydat bezdůvodné obohacení za její užívání nad rámec podílu. Ačkoliv soud původně sdělil účastníkům, že dosud provedenými důkazy nemá za prokázáno žalobní tvrzení, že by žalovaná užívala nemovitost nad rámce svého podílu a vylučovala z užívání žalobce a žalobce vyzval na jednání 13.12.2023 k prokázání tohoto svého tvrzení a navržení důkazů, což žalobci ve stanovené lhůtě neučinili, soud žádné další důkazy neprováděl a na jednání 26.2.2024 vyhlásil rozsudek, kterým žalobě zcela vyhověl. Podle žalované žalobci svá spoluvlastnická práva nerealizovali a nemůže jim proto vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Podle žalované charakter domu umožňuje společné užívání více osobami, například studenty. Žalobci neunesli důkazní břemeno poté, co je soud prvního stupně vyzval k doplnění důkazních návrhů. Žalobkyně též brojila proti rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení, zejména proti zahrnutí některých porad advokáta se žalobci mezi účelně vynaložené náklady. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přiznání náhradu nákladů řízení.3. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku jako věcně správného. Soud prvního stupně podle nich založil své závěry na provedených důkazech a jeho úvahy odpovídají charakteru nemovitostí i tomu, jakým způsobem je žalovaná užívala. Pokud namítá žalovaná, že soud prvního stupně při jednání 13.12.2023 neformálně sdělil účastníkům svůj názor na věc, žalovaní upozorňují, že soud není vázán svými vlastními usnesením o vedení řízení, natož neformálními projevy při soudních jednáních. Žalovaná dále předkládá zkreslenou interpretaci výpovědi znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , který naopak uvedl, že společné bydlení žalované a dalších osob není reálně představitelné, a připustil pouze hypotetickou možnost pronájmu studentům za situace, kdy by v domě nebydlel vlastník. Krátké návštěvy žalobců podle jejich názoru nemohou být považovány za výkon vlastnického práva a žalovaná svým chováním fakticky vylučovala vstup kohokoli do domu, což samo o sobě dokládá nemožnost společného užívání. Pokud jde o náklady řízení, žalobci uvedli, že vzhledem k délce sporu a jeho složitosti byly všechny úkony jejich právního zástupce účelné. Navrhli proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalované bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je ve věci samé nedůvodné a že rozsudek soudu prvního stupně je tak věcně zcela správný.5. Po přezkoumání věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a že své závěry opřel o dokazování, které provedl v souladu se zákonem. Skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně vystavěl svůj právní závěr, mají oporu v provedených důkazech, a odvolací soud neshledal důvod k jejich zpochybnění. Námitky žalované byly v převážné míře pouze polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, avšak neobsahují nic, co by závěry tohoto soudu vyvracelo.6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dispoziční a technické řešení předmětných nemovitostí objektivně znemožňuje jejich současné užívání více samostatnými domácnostmi, a že v rozhodném období byla nemovitost užívána výlučně žalovanou v rozsahu převyšujícím její spoluvlastnický podíl. Právě tato skutečnost představuje rozhodující právní důvod vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, a to bez ohledu na to, zda žalobci v té době měli zájem či možnost vstupovat do nemovitostí krátkodobě nebo je jinak navštěvovat. Takové návštěvy totiž nemohly a ani nemohou být považovány za realizaci práva spoluvlastníka předmětnou věc užívat. Námitka žalované, že charakter domu umožňuje společné užívání více osobami, například studenty, není relevantní, za situace, kdy žalovaná v předmětném domě v rozhodném období vedla svoji domácnost. Správně žalobci namítli, že znalec , tituly před jménem, , jméno FO, sice možnost užívání domu studenty hypoteticky připustil, společné bydlení žalované a dalších osob nepovažoval za reálně představitelné. Připustil tedy možnost pronájmu studentům toliko za situace, kdy by v domě nebydlel vlastník.7. Právní posouzení nároku žalobců soudem prvního stupně v režimu ustanovení § 1117 o. z. a§ 2991 o. z., v rámci něhož se na základě jím zjištěného skutkového stavu zabýval právní povahou nároku žalobců, jakož i jednotlivými okolnostmi rozsahu a kvality užívání společné nemovitosti účastníků žalovanou, co do základu plně obstojí i z pohledu ustálené judikatury Ústavního soudu (plenární nález sp. zn. Pl. ÚS - st. 48/18 ze dne 16.10.2018), kterou v odůvodnění svého rozsudku cituje, jakož i z pohledu další relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která je i na současnou hmotněprávní úpravu též přiměřeně použitelná (např. rozsudek z 4.7.2013,sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, rozsudek ze dne 10.10.2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, rozsudek ze dne 22.2.2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, a rozsudek ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004).8. Odvolací soud neshledal důvod ani pro odklon od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně v otázce výše bezdůvodného obohacení odpovídajícího ve smyslu § 2999 o. z. peněžité náhradě ve výši obvyklé ceně, které bylo určeno na základě odborného znaleckého posudku, jehož závěry soud prvního stupně správně akceptoval.9. Konečně nepřisvědčil odvolací soud ani námitce žalované, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou tím, že žalobci po poučení soudu s výzvou nepředložili další důkazní návrhy. Soud prvního stupně hodnotil důkazy v jejich souhrnu, odůvodnil, z jakých skutečností vychází, a svůj závěr o důvodnosti žaloby nespojil s žádnou negativní domněnkou vyplývající z nečinnosti žalobců po učiněné výzvě. Postup dovolující účastníkům doplnit návrhy na provedení důkazů nezakládá omezení pravomoci soudu hodnotit již provedené důkazy a ani jej nezavazuje k tomu, aby v případě nečinnosti stran žalobu zamítl.10. Odvolací soud proto výrokem I. rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak v meritorních výrocích I. a II., tak i ve výroku V. o náhradě nákladů státu za vyplacené znalečné , ti