21 Co 7/2026-651 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu ve znění specifikovaném v tomto výroku rozsudku. Ve výroku II bylo řízení zastaveno ohledně parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, . Ve výroku III byla žalovaná zavázána nahradit žalobcům a) a b) náklady řízení ve výši , částka, Kč k rukám zástupce žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. Svým odvoláním napadla výroky I a III rozsudku soudu I. stupně. Uvedla, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil otázku zániku nároku žalobců výplatou finanční náhrady v roce , Anonymizováno, , dále námitku promlčení a konečně kvalifikaci postupu žalované jako liknavého a svévolného. Žalovaná tvrdila a prokázala, že odňaté pozemky neměly být hodnoceny jako pozemky stavební. Měly být uplatněny srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Odkázala, pokud jde o promlčení nároku žalobců, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2023, č. j. 28 Cdo 2139/2025-774, ze kterého citovala. Žádala změnu rozsudku soudu I. stupně tak, že žaloba bude zamítnuta s tím, že se žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, nebo zrušení rozsudku soudu I. stupně ve výrocích I a III a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.3. Žalobci ve vyjádření k odvolání poukázali na skutečnost, že o jejich restitučním nároku již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve , adresa, , když soud jejich žalobě vyhověl a žalovaná vzala své odvolání zpět. Okresní soud ve , adresa, se přitom vypořádal se všemi námitkami, které žalovaná vznášela i v nyní projednávané věci. Žalobci poukázali na § 13 občanského zákoníku. K zániku restitučního nároku žalobců nemohlo dojít z důvodů ve vyjádření uvedených. Především nebyl zjištěn jejich jednoznačný projev vůle vzdát se zbytku restitučního nároku. Měli za to, že restituční nároky se nepromlčují. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ze kterých vyplývá i to, že námitka promlčení vznesená státem je rozporná s dobrými mravy. Žalovaná jednala svévolně a liknavě při uspokojování restitučního nároku žalobců z důvodů ve vyjádření blíže rozvedených. Pozemky přešly v 60. letech minulého století na stát za účelem výstavby. Znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , jméno FO, je tedy správně ocenila jako stavební a rovněž správně neaplikovala srážky podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. Žalobci žádali, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen a žalovaná byla zavázána nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl poté k závěru, že pokud jde o výrok I rozsudku soudu I. stupně o věci samé, odvolání žalované není opodstatněné.5. Odvolací soud má rozsudek soudu I. stupně v jeho výroku I za věcně správný, na odůvodnění tohoto výroku lze zcela odkázat.6. K jednotlivým odvolacím námitkám žalované je třeba uvést:Z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, je zřejmé, že přijme-li osoba od státu na vypořádání restitučního nároku nižší peněžitou náhradu, než jaká jí skutečně náleží, zbytek jejího restitučního nároku nezaniká, nebyl-li ovšem zjištěn jednoznačný projev vůle se ho vzdát, a bude-li taková vůle zjištěna, s ohledem na okolnosti věci je třeba posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.7. V nyní projednávané věci nebylo žalovanou tvrzeno, natož prokázáno, že by žalobci (jejich právní předchůdci) ve vztahu k ní učinili projev vůle o vzdání se zbytku jejich restitučního nároku poté, co zanedbatelná část jejich nároku byla žalovanou uspokojena (částka celkem , Anonymizováno, Kč pro oba žalobce oproti jejich nároku ve výši celkem , Anonymizováno, Kč pro oba žalobce). Stát nemůže mít prospěch ze svého chybného postupu – nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců (jejich právních předchůdců). Proto je vyžadováno, aby projev vůle restituenta byl jednoznačný a výslovný, což se však v nyní projednávané věci nestalo. Tato odvolací námitka žalované není důvodná.8. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1688/09, se podává, že námitka promlčení vznesená státem, který za minulého režimu masivně porušoval základní práva a svobody oprávněných osob, by v restitučních sporech neměla být akceptována. Je to právě stát, kdo má povinnost ještě před uspokojením restitučních nároků oprávněných osob zjistit jejich správnou výši (k tomuto např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023). Pokud stát setrvává na nesprávném ocenění restitučního nároku a v řízení posléze vznese námitku promlčení, jde v takovém případě o námitku a priori nemravnou, neboť uspokojení restitučního nároku závisí na spolupůsobení státu. Lze v této souvislosti poukázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, podle jehož právní věty námitka promlčení nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku, k jehož uspokojení má dojít její účastí ve veřejných nabídkách vyhlašovaných státem, je v rozporu s dobrými mravy, pokud stát setrvává na nesprávném ocenění takového nároku a oprávněná osoba se proto jeho uspokojení musí domáhat cestou práva.9. Odvolatelka poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2139/2025. K tomuto lze v poměrech nyní projednávané věci uvést, že pokud stát nedostál své povinnosti určit správnou výši restitučních nároků žalobců a na náhradě jim vyplatil částku téměř , Anonymizováno, nižší, než jim správně náležela, navíc po asi 18 letech od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, nelze než pokládat státem vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. V kontextu těchto skutkových poměrů a s ohledem na nález Ústavního soudu zmíněný výše se proto závěry z odvolatelkou shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci neuplatní.10. K této části lze ještě dodat, že z hlediska fungování vztahu mezi právní jistotou a promlčením je třeba po státu požadovat, aby vyjádřil skutečnou vůli své eventuálně protiprávní jednání identifikovat a odškodnit. Není-li zde taková vůle státu nahlížet sebekriticky na sebe samotného, je promlčení bránící stát před neúměrně pozdě vznášenými nároky zbytečné a obsahově prázdné (nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20). Pokud tedy žalovaná při výpočtu restitučních nároků žalobců pochybila, brání se doplacení restitučních nároků a namítá promlčení, jde z hlediska výše zmíněného nálezu Ústavního soudu o námitku, které nelze přisuzovat relevanci.11. V rámci kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu lze také zmínit nález ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, ze kterého mimo jiné vyplývá, že nárok restituenta (ve skutkově obdobné věci) promlčen není (bod 55 odůvodnění tohoto nálezu).12. V nyní projednávané věci je evidentní, že žalovaná vyčíslila restituční nároky žalobců zcela neodpovídající částkou a setrvala na tomto nesprávném vyčíslení s tím, že nárok žalobců zanikl vyplacením částek , Anonymizováno, Kč pro každého. Žalobci se nevzdali zbytku jejich restitučního nároku. Jestliže žalovaná za tohoto skutkového stavu vznesla námitku promlčení, jde o námitku rozpornou s dobrými mravy, tedy o právní jednání absolutně neplatné. Ani tato odvolací námitka žalované již z výše uvedených důvodů nemůže obstát.13. Za liknavý až svévolný postup státu lze považovat takový postup, kdy uspokojení restitučního nároku je ztěžováno zásadně předpokládaným způsobem (veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (k tomuto např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017), následkem čehož se ocitl (stát) v mnohaletém prodlení. V nyní projednávané věci restituční nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutími pozemkového úřadu z let , Anonymizováno, . Ani po téměř 35 letech od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a po téměř 20 letech od posledního rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly restituční nároky žalobců (jejich právních předchůdců) uspokojeny. Takový postup státu je nutno hodnotit jako liknavý až svévolný. Rovněž tato odvolací námitka žalované nemůže obstát.14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014; ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, nebo ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017 a řada dalších) je zřejmé, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době přechodu existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba ocenit jako