38 Co 154/2025-144 – Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ na pozemku st. p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba č.p. , číslo, , obec, , rodinný dům, zapsaný na LV č. , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, , vedeném u , instituce, (výrok I.), ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. , číslo, zapsaném na LV č. , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, , vedeném u , instituce, (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 39 165,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Soud takto rozhodl ve věci skutkově odůvodněné tím, že žalobce se svou tehdejší manželkou převedli darovací smlouvou ze dne , datum, na žalovaného (syna) spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem, přičemž si současně sjednali věcné břemeno spočívající v právu doživotního bezplatného užívání konkrétně vymezených částí domu (dva pokoje v přízemí domu č. p. , číslo, ) a spoluužívání některých dalších prostor (chodby, kuchyně, komory, koupelny a WC v přízemí domu č. p. , číslo, a sklepu v domě č. p. , číslo, ). Žalobce dlouhodobě užíval nemovitosti nad rámec tohoto věcného břemene, zejména garáž, sklep, zahradu i další společné prostory, a to i po smrti své manželky a po uzavření nového manželství (rok , rok, ), kdy s ním nemovitosti začala užívat jeho současná manželka. Takový stav žalovaný zpočátku toleroval, avšak přibližně od roku , rok, začal trvat na dodržování sjednaného rozsahu práv a vyzýval žalobce k vyklizení garáže, uvolnění společných prostor a omezení užívání nemovitosti na rozsah odpovídající věcnému břemeni. Tyto požadavky žalobce odmítal, což vedlo k postupnému vyhrocení vzájemných vztahů, jež se projevovalo opakovanými konflikty, zásahy do umístění věcí ve společných prostorách, výměnou výtek a narůstajícími osobními spory. Situace vyústila v to, že žalobce nemovitost opustil, přestože si ponechal klíče, a nadále trval na svém právu užívání, současně přistoupil k odpojení energií, čímž ztížil užívání nemovitostí žalovanému. Následně žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne , datum, k vrácení daru z důvodu, že žalovaný hrubě porušil dobré mravy tím, že vyzval žalobce k vyklizení garáže, odnášel a ničil mu květiny, žádal rozdělit společné prostory napůl, požadoval vyklizení zahrady, choval se neuctivě tím, že mu psal, že žalobce brání v užívání společných prostor, způsobuje na omítkách škodu, neboť tam má pověšené obrazy.3. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval § 628, § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobcem žalovanému vytýkané jednání nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, které by zakládalo právo žalobce na vrácení daru. Při hodnocení konkrétních okolností vyšel ze zásady, že nikoliv každé nevhodné či konfliktní jednání zakládá tento nárok, nýbrž pouze takové, které svou intenzitou či soustavností představuje zjevný a závažný rozpor s obecně uznávanými mravními pravidly. V posuzovaném případě soud shledal, že požadavky žalovaného směřovaly především k výkonu jeho vlastnického práva a k prosazení dodržování sjednaného rozsahu věcného břemene, což nelze samo o sobě považovat za nemravné. Požadavek na vyklizení garáže, uvolnění společných prostor či úpravu způsobu jejich užívání odpovídal obsahu smluvního ujednání a oprávněním vlastníka. Soud dále přihlédl k tomu, že na vzniklé situaci se podílel i žalobce, který dlouhodobě nerespektoval smluvený rozsah svého oprávnění a odmítal přizpůsobit své jednání oprávněným požadavkům žalovaného, přičemž konflikt byl výsledkem vzájemného působení obou stran. I když některé projevy jednání žalovaného lze označit za přísné či konfliktní, nedosahují intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu zákona. Za těchto okolností soud uzavřel, že podmínky pro vrácení daru splněny nebyly. S ohledem na úspěch žalovaného ve sporu uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného.4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, který namítl, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, důkazy hodnotil v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů a věc také nesprávně právně posoudil. Podle žalobce soud vystavěl rozhodnutí převážně na výpovědi žalovaného, aniž ji dostatečně konfrontoval s ostatními provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi, listinami a zvukovými nahrávkami, a nevysvětlil, jak jednotlivé důkazy hodnotil samostatně i ve vzájemných souvislostech. Tím porušil § 132 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na výsledek věci. Žalobce dále namítl, že soud celý spor zúžil převážně na otázku rozsahu věcného břemene a užívání nemovitostí, ačkoliv podstatou řízení bylo posouzení, zda se žalovaný vůči žalobci jako vlastnímu otci choval hrubě v rozporu s dobrými mravy tak, aby byly splněny podmínky pro vrácení daru. Žalobce zdůraznil, že dům daroval synovi s očekáváním, že v něm bude moci pokojně dožít, a že vztahy byly dlouhodobě klidné až do roku , rok, , kdy žalovaný začal činit kroky směřující k vytlačení žalobce z domu. Soud nevzal dostatečně v úvahu rodinný kontext věci, zejména vztah otce a syna, a naopak věc posoudil formalisticky, téměř jako spor mezi cizími osobami. Dále žalobce vytkl soudu I. stupně, že bagatelizoval význam druhého manželství žalobce a zášť žalovaného vůči současné manželce žalobce. Uvedl, že motivem změny postoje žalovaného byla právě jeho nová manželka, což vyplynulo i z výpovědi žalovaného. Žalobce měl za to, že byla-li motivem jednání žalovaného právě skutečnost, že se žalobce znovu oženil, je tím jeho jednání ještě horší, ale soud se tím řádně nezabýval. Zároveň žalobce nesouhlasil se závěrem, že dlouhodobé užívání nemovitostí nad rámec přesně vymezeného věcného břemene nemá význam jen proto, že jej žalovaný dříve toleroval. Podle žalobce šlo o stav odpovídající skutečné vůli stran při darování a o způsob života, který byl po řadu let akceptován. Žalobce dále namítl, že soud přehlédl či nesprávně vyhodnotil konkrétní projevy jednání žalovaného, které žalobce považuje za hrubě nemravné. Jde zejména o vyhazování květin, obrazů a fotografií před dům, ničení okrasných rostlin, systematickou šikanu související s užíváním domu a pozemků, požadavky na vyklizení garáže a další tvrdé a podle soudu samotného někdy až absurdní požadavky. Žalobce zdůraznil, že takové chování vůči vlastnímu otci, jeho manželce a též vůči bezmocné babičce nelze považovat za přijatelné, a vytkl soudu, že se nevypořádal ani s tvrzeními o nevhodném chování žalovaného a jeho manželky právě vůči babičce.5. Významnou část odvolání tvoří výtka, že žalovaný podle žalobce v řízení uváděl nepravdivé nebo zkreslené informace, například ohledně umístění květin v domě, důvodů pořízení bytu v , město, , vztahů v rodině, rozsahu oprav hrazených žalovaným, užívání garáže, vztahu k babičce či péče o ni. Žalobce soudu vytkl, že tyto rozpory neodhalil nebo se jimi dostatečně nezabýval. Současně uvedl, že soud zjišťoval i skutečnosti, které nastaly až po výzvě k vrácení daru, například okolnosti odstěhování žalobce z domu, a z těchto skutečností nesprávně dovodil, že se žalobce odstěhoval dobrovolně, ačkoli podle žalobce šlo o důsledek chování žalovaného.6. Žalobce dále namítl, že soud nesprávně vyšel z toho, že doručením výzvy k vrácení daru se neobnovilo jeho vlastnické právo. Žalobce odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž při splnění podmínek § 630 o. z. dochází doručením projevu vůle dárce obdarovanému k zániku darovacího vztahu a k obnovení vlastnického práva dárce ex nunc. Dále namítl, že soud nezohlednil ochranu obydlí spojenou s věcným břemenem bydlení a nedostatečně hodnotil zásah do důstojnosti a soukromí žalobce. Ač soud připustil, že některé požadavky žalovaného byly striktní, tvrdé či absurdní, nevyvodil z toho odpovídající právní závěry o hrubém porušení dobrých mravů. Nevzal tak v úvahu všechny okolnosti případu, opomenul význam rodinného vztahu mezi účastníky, bagatelizoval konkrétní útoky a omezení ze strany žalovaného a zaměřil se místo podmínek pro vrácení daru jen na formalistické posouzení rozsahu věcného břemene. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno.7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a považuje jeho rozhodnutí za věcně správné. Námitky žalobce označil za nedůvodné, když podle něj směřují toliko proti hodnocení důkazů, jež žalobce vykládá jednostranně ve svůj prospěch. Zdůraznil, že ke zhoršení vztahů mezi účastníky došlo v návaznosti na změnu poměrů na straně žalobce po uzavření nového manželství, kdy žalobce začal uplatňovat nároky na širší, fakticky neomezené užívání nemovitostí nad rám