38 Co 23/2025-269 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od , datum, do , datum, a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.), žaloba byla zamítnuta ohledně zaplacení částky 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok II.) a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 40 763,15 Kč (výrok III.).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce, příslušník , instituce, zařazený coby , pracovní zařazení, , byl po dobu necelých , počet, měsíců trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tento přečin měl spočívat v neoprávněném vykazování pracovní činnosti příslušníků , instituce, během pandemického období na přelomu let , rok, a , rok, . Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, . Obžaloba byla podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, u Okresního soudu ve Znojmě, přičemž byl navržen podmíněný trest odnětí svobody v , číslo, zákonné sazby. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 1 T 52/2022 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s právní mocí dne , datum, . V průběhu řízení bylo prošetřováno , počet, dílčích skutků, jež se týkaly různých situací a různých osob, spis přesahoval , počet, stran, byly provedeny dvě desítky podaných vysvětlení a následně další výslechy osob v řízení před soudem. Ve věci se konala dvě hlavní líčení. Průtahy z obsahu spisu nebyly zjištěny. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobce nebyl omezen na svobodě, nebyl omezen v dosavadním výkonu svého zaměstnání, věc nebyla medializována, vědomost o ní se však rozšířila na pracovišti žalobce ve , instituce, , a to i mezi , Anonymizováno, , jakož i na sousední , instituce, . Trestní stíhání se projevilo silným zásahem do psychické pohody žalobce, narušením spánku, ztrátou radosti, stresem, omezením volnočasových aktivit, vznikem bariéry k ostatním lidem, ztrátou radosti z rodinného života a obavami o budoucnost, zejména o ztrátu zaměstnání a výsluhy. Z důvodu trestního stíhání se žalobce neúčastnil výběrového řízení, v němž měl – coby jediný uchazeč s 27letým profesním působením ve , instituce, a dobrým hodnocením – subjektivně uspět, neboť byl nadřízeným upozorněn na to, že jakožto osoba trestně stíhaná nemůže počítat s povýšením. V důsledku stresu žalobce vzal informaci na vědomí a výběrového řízení se neúčastnil.3. Po právní stránce soud I. stupně postupoval dle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k závěru, že v případě žalobce, který byl nezákonně trestně stíhán, trestní stíhání nijak nezavinil, poskytnutá omluva nevyvažuje intenzitu zásahu do práv žalobce. V rámci určení výše této náhrady považoval za relevantní pro srovnání rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 289/2021-181, o nějž opřel své hodnocení, když částku v tomto řízení přiznanou (50 000 Kč) považoval za minimální základ náhrady za újmu a tuto modifikoval s ohledem na zjištěný skutkový stav. Na základě odlišností pak považoval za adekvátní výši náhrady částku 100 000 Kč. Jelikož žalovaný po zahájení řízení zaplatil žalobci částku 40 000 Kč, soud I. stupně žalobě vyhověl ohledně částky 60 000 Kč. Současně přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty po zaslání písemné výzvy k úhradě, přičemž současně zohlednil částečné plnění žalovaného (40 000 Kč). Ve zbývající části nároku ve výši 100 000 Kč žalobu zamítl. Žalobu rovněž zamítl ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 60 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, odpovídalo složitosti věci, nebyl patrný jakýkoliv záměr osob vystupujících za orgány činné v trestním řízení nezákonně prodlužovat trestní stíhání žalobce, důvodnost důkazních návrhů byla vyhodnocována na základě skutkových a právních úvah a při vědomí, že těžiště dokazování je v řízení před soudem. Náklady řízení pak žalobci byly přiznány dle § 142 odst. 3 o. s. ř. v plné výši s tím, že výše přiznané náhrady závisela na úvaze soudu a přiznání nekrácené výše náhrady je adekvátní s ohledem na charakter věci.4. Proti tomuto rozsudku ve výroku II. a III. podal odvolání žalobce. Namítl, že soud nezahrnul do svých úvah žalobcem navržené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 30 Co 133/2021-470, ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 26/2021-215, ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 284/2021-217, či rozsudky vedené pod sp. zn. 70 Co 211/2021 a sp. zn. 20 Co 134/2021, a to s odůvodněním, že se týkaly odlišné délky trestního stíhání, jiné trestné činnosti a odlišného postavení poškozených (zastupitelé města), a proto nejsou s případem žalobce porovnatelné. Žalobce má za to, že délka trestního řízení se má promítat především do nároku na náhradu za nepřiměřenou délku řízení; jelikož mu však soud žádnou náhradu z tohoto titulu nepřiznal, nelze podle něj touto okolností odůvodnit nesrovnatelnost případů ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání. Dále namítl, že jeho případ je ve srovnání s předkládanými případy závažnější co do hrozících následků (vyšší trestní postih, specifické důsledky pro příslušníka bezpečnostního sboru, včetně hrozby nuceného odchodu ze služby a ztráty výsluhových náležitostí, s dopadem na životní úroveň a případně i do budoucích důchodových poměrů). Srovnatelnost pak spatřuje v tom, že jak zastupitelé, tak příslušníci bezpečnostních sborů vykonávají funkce spojené s prosazováním veřejného zájmu a trestní stíhání souviselo s výkonem jejich funkce; přesto u něj byly potenciální dopady intenzivnější. Soud podle žalobce nedostatečně zohlednil mimořádně závažné dopady trestního stíhání do jeho osobního, rodinného a profesního života. Žalobce poukázal na své dlouholeté bezproblémové služební působení, očekávaný kariérní postup (faktické zastupování nadřízeného a perspektiva vedoucí pozice), který byl zmařen postupem vedení , instituce, a nerespektováním presumpce neviny. Uvedl, že po zproštění obžaloby nedošlo k omluvě ani k nápravě, ztratil důvěru ve vedení a následně požádal o ukončení služebního poměru; tento odchod tak byl fakticky vynucený okolnostmi souvisejícími s trestním stíháním. Popsal negativní psychické dopady (včetně zátěže plynoucí z výkonu , pracovní zařazení, za situace, kdy o jeho stíhání vědělo okolí), přičemž psychiatrickou péči nevyhledal i z obavy z negativních důsledků pro služební poměr. Dále namítl, že v důsledku trestního stíhání ztratil důvěru ve státní moc a fungování spravedlnosti. Poukázal na rozdíly mezi odškodňováním zásahů veřejné moci a odškodňováním vůči soukromým subjektům. Ve vztahu k nepřiznané náhradě za nepřiměřenou délku řízení namítl, že se soud relevantně nevypořádal s jeho argumentací k tomuto nároku. Odkázal na metodiku obsaženou v manuálu k aplikaci zákona o odpovědnosti za škodu s tím, že v jeho případě jsou splněna kritéria pro navýšení. Současně namítl, že při stanovení částek je nutno reflektovat pokles reálné hodnoty částek v důsledku inflace a za tím účelem provedl vlastní výpočet. Žalobce dále nesouhlasil s výší přiznaných nákladů řízení, a to s ohledem na krácení této náhrady o úkony jeho zástupce (ze dne , datum, , , datum, a , datum, ), které soud považoval fakticky za jediný úkon, a proto nepřiznal náhradu nákladů za každý z nich samostatně. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náklady řízení před soudy obou stupňů tak, jak je v řízení uplatnil.5. Žalovaný odvoláním napadl výrok I. a III. rozsudku. Namítl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění o vzniku a zejména intenzitě nemajetkové újmy žalobce z nezákonného trestního stíhání, když podle žalovaného nebylo prokázáno výrazné zhoršení zdravotního stavu ani potřeba odborné léčby, dopad do rodinného života měl být tvrzen jen obecně a z výpovědi manželky mělo vyplývat, že o stíhání věděla v