38 Co 41/2025-125 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 84 000 Kč (výrok I.), ohledně částky 105 000 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok III.).2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce jako oprávněný v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 781/2005 podal dne , datum, odvolání proti usnesení ze dne 17. 4. 2013, jímž byl na návrh povinného (otce žalobce) zastaven výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pro běžné i dlužné výživné, přičemž o tomto odvolání bylo rozhodnuto až usnesením ze dne 20. 4. 2023 (s právní mocí v relevantní části dne 30. 5. 2023), tedy po době přesahující 10 let. Soud zjistil výraznou nečinnost soudu v odvolacím řízení, když za úkony směřující k rozhodnutí považoval v podstatě jen výslech žalobce dne , datum, (provedený po dostavení se žalobce z vlastní iniciativy na soud) a následnou výzvu po změně zákonného soudce ze dne , datum, a nařízení jednání na , datum, , zatímco ostatní úkony hodnotil jako nesměřující k rozhodnutí ve věci. Současně zjistil, že po tuto dobu nebylo žalobci hrazeno běžné ani dlužné výživné. Dále soud vzal za prokázané, že žalobce nárok řádně předběžně uplatnil u , instituce, dne , datum, , které dne , datum, konstatovalo porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění neposkytlo. Soud rovněž zjistil, že žalobce ukončil studium dne , datum, a poté se začal samostatně živit, o průběh řízení po delší dobu aktivně nejevil zájem, byť na výzvy soudu reagoval. Po dobu studia si přivydělával brigádně, aby byl schopen zajistit si prostředky pro svou obživu. Snažil se studovat a současně zajistit prostředky, neměl tak myšlenky na to, aby zjišťoval, jak se vyvíjí řízení o jeho odvolání. Považoval za jednoduší si prostředky za dané situace zajistit sám.3. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“) jako odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny uzavřel, že samotné konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v dané věci nepostačovalo, neboť odvolací řízení trvalo zcela excesivně dlouho, přitom se jednalo o triviální věc, v níž mělo řízení trvat maximálně , počet, měsíců. Při určení výše peněžité satisfakce soud vycházel ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 (základ 15 000 Kč/rok, první dva roky polovičně). Nárok na přiměřené zadostiučinění přiznal pouze za období od , datum, do ukončení studia žalobce , datum, kdy byl žalobce odkázán na výživné od rodičů. Současně za toto období provedl navýšení částky dle sjednocujícího stanoviska o 40 % z důvodu triviálnosti řízení, v němž bylo vydáno překvapivé, nezákonné usnesení, a z důvodu velkého významu tohoto řízení pro žalobce. Po datu , datum, již žalobci peněžité zadostiučinění nepřiznal s poukazem na pokles významu věci a procesní pasivitu žalobce. Výsledně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 84 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Námitku promlčení soud nepřijal jako důvodnou (žaloba byla podána do jednoho roku od skončení závadového stavu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když výši plnění určil na základě úvahy soudu (§ 136 o. s. ř.) a část neúspěchu nepovažoval za překážku plné náhrady. Za účelně vynaložený náklad nepovažoval podání žalobce k výzvě soudu ze dne , datum, , proto za něj náhradu nákladů řízení nepřiznal.4. Rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. a III. napadl odvoláním žalobce. Namítl, že soud I. stupně sice správně konstatoval extrémní délku odvolacího řízení v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 781/2005, nečinnost soudu a fakt, že po celé období neprobíhaly srážky ze mzdy a nebylo hrazeno běžné ani dlužné výživné, avšak při následném stanovení výše peněžité satisfakce postupoval nelogicky a v rozporu se zásadami pro odškodňování nepřiměřené délky řízení. Žalobce rozporoval jednak skutkové (resp. hodnotící) závěry soudu o tom, že určité úkony měly být považovány za úkony „směřující k rozhodnutí“ (zejména jeho vlastní výpověď bez předvolání z roku , rok, a výzvu soudu z , měsíc, rok, ), neboť podle něj šlo buď o aktivitu žalobce, nikoli o procesní vedení soudu, anebo o úkon, k němuž by při řádném postupu soudu vůbec nemuselo dojít. Dále namítl nesprávnost právních závěrů soudu, jenž krátil základní částku za první dva roky na polovinu s odůvodněním, že „každé řízení musí určitou dobu trvat“, ačkoli současně sám uvedl, že takové řízení mělo být skončeno nejpozději v horizontu cca , počet, měsíců. Žalobce v tom spatřoval vnitřní rozpor odůvodnění a nesprávnou aplikaci metodiky. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že soud odškodnil fakticky jen období do , datum, (ukončení studia) a zbytek průtahů z objektivně zjištěných cca , počet, let „odřízl“ s poukazem na zánik zájmu na běžném výživném a na procesní nečinnost žalobce. Žalobce namítl, že skončení vyživovací povinnosti nemohlo objektivně eliminovat význam exekuce vedené i pro dlužné výživné, výkon rozhodnutí pokračoval a průtahy trvaly i po roce , rok, . Žalobce zdůraznil, že povinnost konat a rozhodnout tížila soud, nikoli jeho, a že mu nelze klást k tíži, že soudu nepřipomínal jeho povinnost postupovat bez průtahů. Pokud by vůbec mělo být k jeho menší aktivitě přihlédnuto, mělo se to podle něj projevit nanejvýš v modifikaci (např. v rámci úvah o významu věci), nikoli v tom, že soud zkrátil dobu odškodňovaných průtahů na polovinu. Ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení žalobce namítl, že soud nesprávně určil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších změn (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 50 000 Kč místo určení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu dle výše peněžitého plnění, a dále nesouhlasil s tím, že soud nepřiznal žalobci úkon právní služby spočívající ve sdělení učiněném na výzvu soudu ze dne , datum, , které žalobce považoval za účelný a vynucený procesní postup, navíc doplněný o aktuální judikaturu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud výroky II. a III. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby sám změnil rozsudek a přiznal mu vedle 84 000 Kč i dalších 105 000 Kč (při kalkulaci vycházející z částky 7 500 Kč za první rok a dále 9 × 15 000 Kč s příslušnou procentní modifikací pro triviálnost věci a mimořádný význam řízení), a aby současně rozhodl o nákladech tak, že tarifní hodnota bude stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a budou přiznány všechny uplatněné úkony právní služby. Dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnila se s jeho právním posouzením. Namítla, že soud I. stupně správně hodnotil jako úkony směřující ke skončení odvolacího řízení jak výslech žalobce dne , datum, , tak dotaz/výzvu soudu ze dne , datum, , a odmítla výtky žalobce proti stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, včetně krácení odškodňovaného období na dobu do , datum, , neboť po ukončení studia a zahájení samostatného živobytí žalobce podle ní neměl právo na peněžité zadostiučinění. Žalobce se o stav exekuce dlouhodobě nezajímal a nevyužil prostředky k odstranění průtahů, což bylo možno zohlednit v rámci kritéria významu řízení (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu). K nákladům řízení žalovaná souhlasila s nepřiznáním odměny za sdělení k výzvě soudu z , datum, jako zbytečného doplnění tvrzení, která měla být obsažena již v žalobě, a odmítla i námitku k určení tarifní hodnoty, když podle ní byla v těchto věcech správná aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Dále navrhla, aby odvolací soud uložil povinnost žalobci nahradit jí náklady odvolacího řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené výroky II. a III. rozsudku soudu I. stupně i řízení předcházející jejich vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.7. Odvolací soud vycházel z pravomocného výroku I. rozsudku soudu I. stupně. Za správná považuje skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a v úvodní části tohoto rozhodnutí.8. Namítal-li žalobce nesprávné skutkové závěry soudu I. stupně ve vztahu k úkonům soudu ve vykonávacím řízen