54 Co 273/2025-262 — Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zřízení služebnosti – práva chůze (příchodu a odchodu), jízdy (příjezdu a odjezdu) motorovým vozidlem vlastníků pozemku p. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2, kdy součástí tohoto pozemku je stavba bez čísla ev. a popisného – zemědělské stavení, zapsaná na LV č. , Anonymizováno, (dále též jen „panující nemovitost“ nebo také „stodola“), v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. , Anonymizováno, , který je nedílnou součástí rozsudku, a to pro každého vlastníka pozemku p. č. , Anonymizováno, , zapsaného pro katastrální území a obec , adresa, na LV č. , Anonymizováno, (správně LV č. , Anonymizováno, – pozn. odv. soudu) u , právnická osoba, pro Jihomoravský kraj (dále též jen „sloužící nemovitost“, „sloužící pozemek“ nebo jen „pozemek“) za úplatu za zřízení služebnosti ve výši 6 000 Kč (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výroky II. a III. téhož rozsudku tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit jejich náhradu jak žalované ve výši 51 582 Kč, tak i státu (České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, ) ve výši 7 933 Kč.2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), které vyložil zejména s přihlédnutím k právním závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, tím, že si žalobci sami způsobili nedostatek přístupu ke stodole svojí hrubou nedbalostí. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci před nabytím panující nemovitosti kupní smlouvou ze dne , datum, věděli, že k této není přístup, a že se ke ní mohou dostat pouze přes cizí okolní pozemek (sloužící nemovitost), a že ačkoliv věděli, že je již majitelkou sloužící nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne , datum, žalovaná, byli zcela pasivní stran zajištění si řádného přístupu ke stodole, aniž by přitom bylo současně zjištěno, že by snad žalovaná nebyla ochotna případnou cestu zřídit. Údajné ujištění původního vlastníka panující nemovitosti (paní , jméno FO, ) a jejího syna (, jméno FO, ) ohledně bezproblémového přístupu ke stodole přitom soud prvního stupně nepovažoval za věrohodné.3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání žalobci. Navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jejich žalobě vyhoví a zřídí požadovanou služebnost (právo chůze – příchodu a odchodu a jízdy – příjezdu a odjezdu motorovým vozidlem vlastníků panující nemovitosti za úplatu za zřízení služebnosti ve výši 6 000 Kč)., právnická osoba, důvodech odvolání žalobci předně připomněli, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předcházejícím zrušovacím rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, (dále též jen „zrušovací usnesení“), aby se zabýval v zásadě jedinou spornou otázkou, a sice naplněním podmínky pro zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., tedy existencí jejich hrubé nedbalosti.5. Žalobci namítli, že byla zcela jednoznačně prokázána (výpovědí žalobce, svědka , jméno FO, a písemným prohlášením , jméno FO, ) jejich dobrá víra v existence přístupové cesty k panující nemovitosti v době zakoupení stodoly, a to na základě vyjádření prodávající paní , jméno FO, a jejího syna pana , jméno FO, mladšího v době prodeje. Namítli, že se jako nabyvatelé zajímali o existenci přístupu k nemovité věci, přičemž nevěděli o absenci přístupu či ani nemohli vědět o absenci přístupu a neměli tak důvod k tomu, aby se pokusili přístup již před nabytím nemovitosti získat. Z mnoha záporných prohlášení žalované je navíc zřejmé, že nebylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatelů, pročež zde není ani příčinná souvislost mezi případnou jejich pasivitou a neexistencí přístupu.6. Žalovaná podle žalobců neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, když se dovolávala naplnění negativní podmínky dle ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (existence přinejmenším hrubé nedbalosti na jejich straně) pro rozhodnutí o žalobě na zřízení práva nezbytné cesty, v důsledku, které by měla být žaloba zamítnuta.7. Žalovaná navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání poukázala na to, že žalobci v průběhu celého soudního řízení dovozovali svoji vědomost o existenci přístupu ke stodole souběžně na podkladě dvou odlišných skutkových verzí, kdy jedna z nich se opírá o ujišťování žalobců ze strany prodávající paní , jméno FO, a jejího syna, že oni nikdy problém s přístupem ke stodole neměli, druhá z nich pak je založena na předpokladu, že si žalobci mysleli, že kupují panující nemovitost i s přístupem, neboť předmět koupě stodoly byl definován v katastru jako „zastavěná plocha s nádvořím“, čímž měl být myšlen i onen přístup k ní. Už jenom z výše uvedeného tudíž podle žalované naopak vyplývá, že si žalobci v době koupě stodoly byli vědomi, že k ní přístup není (nebo je s přístupem „problém“), a to právě proto, že do vlastnictví nenabývají pozemek mezi obecní cestou a stodolou. Navíc na to, co znamená pojem „nádvoří“, se měl žalobce dotazovat na katastrálním úřadě až poté, co vznikl mezi účastníky řízení o přístup ke stodole přes její pozemek otevřený konflikt (tedy někdy po březnu 2017 – viz k tomu v odůvodnění tohoto rozhodnutí níže). Současně pak žalovaná vyjádřila pochybnost nad tím, že by se žalobcům mohlo na katastrální úřadě dostat tak neodborné odpovědi, podle níž má „nádvoří“ představovat právě onen přístup ke stodole.8. Z výše uvedeného žalovaná dovozuje, že žalobci si tedy buď museli být vědomi toho, že ke kupované stodole není přístup a měli se tudíž o přístup před koupí zajímat (nicméně omezili se pouze na to, že se spokojili s tvrzením , jméno FO, , že ti s přístupem nikdy neměli problém), nebo si nebyli vědomi toho, že ke stodole přístup není, a to proto, že se domnívali, že kupují nejen stodolu, ale i část pozemku před stodolou (jak uvádějí „nádvoří“), pak by ovšem zcela logicky nebyl vůbec žádný důvod při koupi jakkoli otevírat a řešit otázku nějakého přístupu. Tedy tvrzení žalobců, že „nevěděli o absenci přístupu“, ale zároveň „byli v dobré víře stran existence přístupové cesty k panující nemovitosti vyvolané vyjádřením zcizitele – paní , jméno FO, “ nedává smysl a je zcela nevěrohodné a účelové. Nemluvě již o jimi uváděné dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.9. Odhlédnuto od skutečnosti, že žalovaná ve shodě se stanoviskem soudu prvního stupně hodnotí výpověď svědka , jméno FO, jako nevěrohodnou, poukázala současně na to, že onen důvod nevěrohodnosti spočívá mimo jiné právě v tom, že i svědek , jméno FO, , ačkoliv jinak údajně ujišťoval žalobce o neexistenci problému s přístupem ke stodole, sám fakticky připustil, že si byl vědom toho, že k prodávané stodole přístup není, neboť se jej údajně sám snažil před prodejem stodoly žalobcům od žalované zakoupit.10. Pokud pak jde o údajnou neochotu žalované umožnit ke stodole přístup, poukázala tato na skutečnost, že tuto žalobci dovozují až z jejího negativního stanoviska k této otázce prezentovaného jí po vzniku otevřeného sporu mezi stranami. V souvislosti s tím žalovaná poukázala na skutečnost, že není sporu o tom, že žalovaná fakticky tiše trpěla užívání svého pozemku jako přístupu ke stodole žalobci minimálně od září 2015 do konce března 2017 (měla totiž povědomost, že pozemek někdo začal jako přístup ke stodole užívat, a na základě řady nepřímých indicií i tušila, že to jsou žalobci), na konci března 2027 však žalobci bez jejího souhlasu pokáceli dva stromy na jejím pozemku, kdy takovéto bezohledné jednání žalobců vedlo k přehodnocení jejího stanoviska k ochotě umožnovat jim ke stodole přístup přes její pozemek. Toto její nově změněné negativní stanovisko pak je rovněž zdokumentované právě v jejím písemném vyjádření ze dne , datum, . Žalovaná tudíž shrnuje, že by byla ochotna žalobcům užívání svého pozemku jako přístupové cesty umožnit (a to bez dalších podmínek), kdyby se na ni před koupí stodoly (nebo alespoň bezprostředně poté) obrátili, neboť žalobcům v užívání nebránila. Její postoj se ale zcela změnil v důsledku bezohledného chování žalobců v březnu 2017.11. Nad rámec uvedené žalovaná připomněla, že by měl soud zohlednit i pokračující chování žalobců, kteří nadále (i v průběhu celého tohoto soudního řízení) užívají bez jejího svolení jako přístup ke stodole její pozemek, aniž by vyčkali rozhodnutí soudu o otázce případného zřízení nezbytné cesty.12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a po částečném zopakování a doplnění dokazování nakonec dospěl k závěru, že odvol