59 Co 89/2026-225 – Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem ½ nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m2, jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, , část obce , adresa, , způsob využití rod. dům, stavba stojí na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m2, jehož součástí je stavba bez čp/če, způsob využití jiná stavba, stavba stojí na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , pozemku parc. č. , Anonymizováno, – zahrada o výměře , Anonymizováno, m2, pozemku parc. č. , Anonymizováno, – zahrada o výměře , Anonymizováno, m2, pozemku parc. č. , Anonymizováno, – trvalý travní porost o výměře , Anonymizováno, m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 48 233 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně v podstatném uvedl ke skutkové stránce, že žalobkyně a její tehdejší manžel uzavřeli dne , datum, se žalovanou, svou dcerou, darovací smlouvu se smlouvou o zřízení věcného břemene, na jejímž základě na žalovanou převedli výše uvedené nemovité věci (dále též „předmětné nemovitosti“) tvořící součást jejich tehdejšího společného jmění manželů. Současně bylo ve prospěch obou dárců zřízeno věcné břemeno spočívající v právu bezplatného doživotního užívání darovaných nemovitostí. Právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly ke dni , datum, . Manželství dárců bylo následně rozvedeno a bývalý manžel žalobkyně dne , datum, zemřel. Žalobkyně dopisem ze dne , datum, vyzvala žalovanou k vrácení daru. Ve výzvě jí vytýkala, že ji od počátku roku 2025 opakovaně osobně i telefonicky vyzývala, aby opustila rodinný dům, v němž žalobkyně na základě věcného břemene doživotně bydlí, že ignorovala její nesouhlas s prodejem nemovitostí a následně přistoupila k jejich nabídce prostřednictvím realitní kanceláře. V souvislosti s prodejem poukazovala na zveřejnění inzerce obsahující údaj o možnosti nastěhování od , datum, , později „, Anonymizováno, “, a na uskutečnění prohlídky nemovitostí dne , datum, . Podle žalobkyně uvedené jednání vytvářelo dojem, že bude muset nemovitosti opustit, představovalo vůči ní nepřiměřený psychický nátlak a směřovalo k jejímu vypuzení z domu navzdory existenci věcného břemene doživotního užívání. Soud I. stupně zjistil, že žalovaná skutečně v průběhu roku , Anonymizováno, žalobkyni opakovaně navrhovala řešení své tíživé finanční situace, která souvisela se zajištěním čtyř studujících dětí a vážným onemocněním, následně úmrtím jejího bývalého manžela. V tomto kontextu navrhovala žalobkyni možnost přestěhování do jiné nemovitosti či jiné uspořádání bydlení, aby bylo možné předmětné nemovitosti prodat. Následně dne , datum, uzavřela žalovaná s realitní kanceláří smlouvu o poskytování realitních služeb na zprostředkování prodeje nemovitostí. Ve zveřejněných inzerátech bylo výslovně uvedeno, že nemovitost je zatížena věcným břemenem užívání, které přechází na případného nabyvatele. Z výpovědi realitní makléřky vzal za prokázané, že údaj o možnosti nastěhování byl výsledkem technického nastavení inzertního systému společnosti , právnická osoba, a nebyl formulován na základě pokynu žalované. Současně zájemci o koupi byli na existenci věcného břemene upozorňováni a tato právní závada byla zohledněna i ve stanovené kupní ceně jejím ponížením. Za prokázané nepovažoval soud I. stupně, že žalovaná vůči žalobkyni vedla psychické útoky nebo na ni vyvíjela nepřípustný nátlak, naopak zjistil, že mezi účastnicemi proběhlo jen omezené množství osobních kontaktů, žalobkyně sama potvrdila absenci telefonické komunikace a z dalších důkazů nevyplynulo, že by žalovaná používala vůči žalobkyni výhrůžky, urážky, fyzický či jiný nátlak. Prokázáno bylo pouze to, že žalovaná žalobkyni přesvědčovala o potřebě prodeje nemovitostí a navrhovala jí řešení její bytové situace.3. Po právní stránce soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že darovací smlouva byla uzavřena před , datum, , a nárok na vrácení daru proto v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu posuzoval podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do , datum, (dále též „obč. zák.“). Současně uzavřel, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť tvrdí, že je vlastnicí předmětných nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na žalovanou. Správně se žalobkyně domáhá vrácení jen id. jedné poloviny darovaných nemovitostí, neboť tyto byly darovány ze společného jmění manželů, které zaniklo dnem , datum, a po uplynutí tříleté lhůty od jeho zániku se může domáhat bez souhlasu druhého bývalého manžela jen tohoto podílu.Soud I. stupně zdůraznil, že při posuzování podmínek pro vrácení daru je rozhodující pouze takové jednání obdarovaného, které svou intenzitou nebo soustavností objektivně představuje hrubé porušení dobrých mravů, přičemž je třeba hodnotit veškeré okolnosti případu a vzájemné jednání účastníků. Vycházel přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nestačí subjektivní pocit dárce, že mu bylo ublíženo, nýbrž musí jít o objektivně kvalifikované porušení morálních pravidel značné intenzity. Na tomto základě dospěl k závěru, že jednání žalované spočívající v návrzích na dobrovolné odstěhování žalobkyně, v přípravě a realizaci zamýšleného prodeje nemovitostí zatížených věcným břemenem a ve zveřejnění předmětné inzerce nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům, natož jejich hrubé porušení. Zdůraznil, že žalovaná jako vlastnice vykonávala své vlastnické právo způsobem, který respektoval existenci věcného břemene žalobkyně, a že nebylo prokázáno, že by se ji snažila z nemovitosti bezprávně vypudit. Proto uzavřel, že podmínky pro vrácení daru splněny nebyly, a žalobu na určení vlastnického práva k jedné polovině předmětných nemovitostí zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle procesní úspěšnosti účastnic (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovala do obou výroků. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází z nesprávných skutkových zjištění. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že jednání žalované nedosahovalo intenzity hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Uvedla, že předmětem sporu není samotný záměr žalované prodat nemovitosti, ale způsob, jakým žalovaná při výkonu svého vlastnického práva nerespektovala věcné břemeno doživotního užívání zřízené ve prospěch žalobkyně. Tvrdila, že žalovaná dlouhodobě usilovala o to, aby žalobkyně nemovitosti opustila, nabízela jí finanční kompenzaci za vystěhování a s podporou svých dětí ji přesvědčovala, že v domě nemá sama bydlet a měla by se přestěhovat jinam. Poukazovala přitom na výpovědi žalované i jejích dcer, z nichž podle jejího názoru vyplývá snaha dosáhnout jejího odchodu z domu, aby bylo možné nemovitosti zpeněžit. Zdůraznila, že v inzerci nemovitostí byly uvedeny údaje o možnosti nastěhování nového vlastníka nejprve od , datum, a následně ihned. Namítala, že tyto údaje byly objektivně nepravdivé vzhledem k existenci jejího doživotního práva užívání a že jejich zveřejnění zpochybňovalo rozsah jejího věcného práva a vyvolávalo právní nejistotu ohledně jejího bydlení. Nesouhlasila se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že uvedení těchto údajů nebylo výsledkem aktivního jednání žalované ani realitní makléřky. Žalovaná obsah inzerátu kontrolovala a za jeho obsah nesla odpovědnost, stejně jako za jednání realitní kanceláře, která vystupovala jejím jménem. Podle žalobkyně je nutno hodnotit jednání žalované v jeho souhrnu, tedy ve spojení s opakovanými návrhy na její odstěhování, nabízenými kompenzacemi a následným zveřejněním inzerce obsahující údaj o možnosti nastěhování kupujícího. Takové jednání považovala za aktivní, opakované a objektivně nepravdivé, směřující proti její základní životní jistotě a právu na bydlení, a tedy za jednání hrubě porušující dobré mravy. Měla za to, že žalovaná nevyužívala prodej nemovitosti jako běžný výkon vlastnického práva, nýbrž jako prostředek nátlaku směřující k tomu, aby žalobkyně nemovitost opustila. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť považuje za správný závěr soudu I. stupně, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny. Odvolací námitky měla žalovaná za nedůvodné. Poukázala na to, že její výzvy směřující k dobrovolnému opuštění nemovitosti byly vyvolány její tíživou finanční situací související s rozvodem a n