60 Co 303/2025-118 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 9. 2025, č. j. 12 C 154/2025-87, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že žalobce je vlastníkem peněžitých prostředků ve výši , částka, původně zajištěných usnesením podle § 79a odst. 1 trestního řádu pod , č. j., v současnosti svěřených do úschovy Okresního soudu v Kroměříži v řízení vedeném pod , sp. zn., Výrokem II. byl nahrazen souhlas žalovaného 1., žalované 2. a žalované 3. s vydáním předmětu úschovy v podobě peněžitých prostředků ve výši , částka, žalobci. Výrokem III. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k výroku I. soud I. stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce nemá na předmětné určovací žalobě naléhavý právní zájem dle § 80 občanského soudního řádu, a proto byla žaloba v této části zamítnuta. Rozhodnutí o určení vlastnického práva není samo o sobě způsobilým podkladem pro vydání předmětu úschovy. K vydání věci z úschovy je třeba, aby nesouhlas žalovaných s vydáním úschovy byl nahrazen rozhodnutím soudu a otázka vlastnického práva je zde řešena jako otázka předběžná.2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, a to proti výroku I. a závislému nákladovému výroku II. Výrok II. nebyl odvoláním napaden, nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. Odvolatel namítá, že na předmětné určovací žalobě má naléhavý právní zájem. Poukazuje na to, že určovací žalobou chtěl vyjasnit sporné otázky v době, kdy finanční prostředky byly zajištěny Policií České republiky a nárok uplatňovalo více osob. Zdůrazňuje, že v době podání žaloby neměl žalobce vědomost o vedení řízení o úschově, když vyrozumění o tomto řízení mu bylo doručeno až , datum, , tedy téměř měsíc po podání žaloby. Dovozuje, že bylo-li by o určení vlastnického práva rozhodnuto včas, mělo by to zásadní dopad na řízení o úschově a vedlo by to k vyjasnění právního postavení účastníků. Zatímco v řízení o určení vlastnictví nepodnikl soud až do , datum, žádné kroky, v řízení o úschově došlo v mezidobí ke značnému posunu, kdy byly zamítnuty jednotlivé žádosti o vydání předmětu úschovy. Toto usnesení nabylo právní moci dne , datum, a až tímto okamžikem vznikla možnost účastníků domáhat se vydání předmětu úschovy podáním žaloby na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Dovozuje z této skutečnosti, že v době zahájení řízení byl dán naléhavý právní zájem. Rozhodnutím o určovací žalobě by se předešlo sporům o vydání úschovy. Poukazuje na nedůvodnost trestního stíhání a navrhuje, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn, žalobě zcela vyhověno a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilý odvolací důvod, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích.4. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem./§ 80 zákona č. 99/1963 Sb./5. Soud I. stupně se věcí z pohledu shora uvedeného ustanovení zabýval, z provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Soud I. stupně správně uzavřel, že žalobce nemá a neměl na předmětné určovací žalobě naléhavý právní zájem. Odvolací soud v tomto směru zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku učiněné soudem I. stupně a s tímto se ztotožňuje. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.6. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle rozhodovací praxe soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § ust. § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 CZ 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků k úsporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 CDon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu tvoří jakákoliv žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).7. Odvolací námitky žalobce spočívají především v tom, že v době podání žaloby nemohl žalobce uplatnit nárok v řízení o úschově a měl tedy naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě. Tato námitka není důvodná už jen proto, že naléhavý právní zájem na určení požadovaném podle § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), když pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Ve vztahu k nákladovému výroku je nutno poznamenat, že žalobce nijak nereagoval na změnu procesní situace a na požadovaném určení setrval a nevzal v této části žalobu zpět, dokonce vyvolal v této části i odvolací řízení. I pokud by tedy žaloba v době podání byla důvodná a žalobce na žalobě setrval i po změně procesní situace, nemohlo by to vést k jinému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, než jak rozhodl soud I. stupně.8. Nicméně odvolací soud má za to, že odvolací námitky žalobce neobstojí ani věcně a žalobce nemohl mít naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě ani v době podání žaloby. Určovací žaloba je přípustná pouze tehdy, pokud určovací žalobou lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tak tomu však v dané věci nebylo ani v době podání žaloby. V trestním řízení byly zajištěny finanční prostředky na účtu u banky. Peníze jsou věcí druhově určenou a vložením na účet u banky vznikla vkladatelům pohledávka vůči bance. Z uvedeného je zřejmé, že již jen z podstaty charakteru peněz jako věci druhově určené a peněžního ekvivalentu se lze domáhat vůči jiné osobě zaplacení peněžité částky, a nikoliv určení vlastnictví k peněžním prostředkům, když nemůže jít v daném případě o jedny a tytéž bankovky.9. Již v době podání žaloby byly peněžní prostředky na účtu u banky zajištěny v rámci trestního řízení podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. K vydání těchto prostředků nemohlo dojít na základě určovací žaloby, ale bylo nezbytné se domáhat zaplacení požadované částky procesními prostředky v rámci vedeného trestního řízení. Žalobce také musel vědět, že pokud nedojde ke zrušení zajištění podle § 79f trestního řádu a vrácení věci podle § 80 trestního řádu a nedojde ani k propadnutí nebo zabrání zajištěných finančních prostředků, bude v případě uplatnění nároků jiných osob vedeno úschovní řízení, v jehož rámci se bude muset žalobce domáhat svého nároku.10. Soud I. stupně správně dovodil a poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu, že žalobce se mohl svého nároku domáhat pouze v rámci procesních prostředků v tomto úschovním řízení, a nikoliv předmětnou určovací žalobou. Vyhověním určovací žalobě nemohlo dojít k uspokojení nároku žalobce a vrácení věci v trestním řízení, ani k vydání předmětu úschovy v následném úschovním řízení. Odvolací soud proto zamítavý výrok I. rozsudku soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně s