70 Co 59/2025-210 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 105 489 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 28. 1. 2021 do zaplacení (I. výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 68 244 Kč (II. výrok) a nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady znalečného ve výši 63 475 Kč (III. výrok) a náklady znalečného ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (IV. výrok). Opravným usnesením provedl v daném směru opravu III. a IV. výroku rozsudku, neboť původně zde došlo ke zjevné nesprávnosti v označení osoby povinné k náhradě znalečného.2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vadu předmětného automobilu řádně vytkl. Žalobce sice reklamoval vadu spočívající ve vyšší než deklarované spotřebě ve velkém technickém průkazu, nicméně jako spotřebitel a laik nemusel specifikovat přesný důvod vyšší spotřeby. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou ani námitku nepřistavení vozidla k prohlídce. Vzhledem k tomu, že se žalobce opakovaně v servise dožadoval informací ohledně spotřeby a častějšího servisu, měl žalovaný dostatek příležitostí příčinu zjistit a prověřit. Prostřednictvím vypracovaného znaleckého posudku bylo prokázáno, že vyšší spotřeba je dána nikoli vadou motoru, ale důsledkem častého přerušení a nedokončení regenerace filtru pevných částic v návaznosti na krátké jízdy, které žalobce s vozem jezdí. Obecně platí, že dieselové motory nejsou pro krátké cesty vůbec vhodné; řídící jednotka se v případě nedokončené regenerace ihned při dalším nastartování motoru pokusí o dokončení a vstřikuje do motoru více paliva, aby došlo k rychlému prohřátí výfukového systému i motoru, což zdvojnásobuje spotřebu paliva. Soud prvního stupně tudíž na základě těchto zjištěných skutečností žalobu jako nedůvodnou zamítl.3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl jeho změnu vyhověním žalobě. Odkázal na záruční podmínky společnosti Peugeot, konkrétně na výčet skutečností, které představují provoz ve ztížených podmínkách. Provoz ve ztížených podmínkách je totiž hlavní příčinou častých servisních intervalů (zkrácených) a vyšší spotřeby. Žalobce však zjevně nesplňuje žádnou ze skutečností uvedených v záručním podmínkách společnosti Peugeot. V případě žalobce je častá regenerace způsobena zejména častou jízdou do práce, která se nachází ve vzdálenosti 15 km od žalobcova bydliště. Při dotazu na znalce, proč je v rámci definice krátkých jízd v záručních podmínkách společnosti Peugeot uvedeno 10 km, bylo ze strany znalce uvedeno, že se „nebude vyjadřovat, co za nesmysly automobilky píšou do svých propagačních materiálů.“ Konkrétní spor tak spočívá v rozporu mezi definicí ztížených podmínek, zejména pak definicí krátkých jízd, jež uvádí žalovaný ve svých materiálech, a skutečným stavem (vlastnostmi) předmětného automobilu. Za takové situace se nelze spokojit s konstatováním, že je obecně známo, že automobily neodpovídají vlastnostem, jež uvádějí prodejci ve svých materiálech. Pro případ, že by odvolací soud shledal důkaz (záruční podmínky společnosti Peugeot) za předložený opožděně, žalobce uvedl, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla uvedená definice krátkých jízd žalobcem zmíněna a rovněž s ní byl konfrontován soudní znalec při výslechu. Dále měl žalobce za to, že uvedený důkaz nemohl být vznesen dříve, jelikož problematika regenerace filtru pevných částic a její časté přerušení, na základě čehož byla žaloba zamítnuta, byla zjištěna až po koncentraci řízení; v případě předložení tohoto důkazu tak platila výjimka z koncentrace dle § 118b o. s. ř.4. Soud prvního stupně tudíž dle názoru žalobce neúplně zjistil skutkový stav a nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem. Automobil má vadu nejen, pokud se jedná o technickou vadu, ale i pokud vlastnosti automobilu neodpovídají vlastnostem, které deklaruje žalovaný, a na jejichž základě došlo ke koupi předmětného automobilu. Dále se soud prvního stupně nedostatečně zabýval skutečností týkající se informování ohledně spotřeby dle protokolu NECD a WLTP. Je sice pravdou, že do velkého technického průkazu prodejce udává hodnoty, které mu přikazují předpisy a které byly závazné v době uzavření kupní smlouvy, nicméně v rámci marketingových materiálů mu nic nebrání uvést hodnoty dle protokolu WLTP, pokud jsou mu známé. Je nesporné, že žalovaný hodnoty spotřeby předmětného automobilu dle protokolu WLTP měl k dispozici a znal, ačkoliv je úmyslně neuváděl, jelikož z marketingového pohledu nebyly tak výhodné jako dle protokolu NECD. Závěrem žalobce konstatoval, že se v projednávané věci kloubí dohromady několik specifických a nestandardních vlastností předmětného vozidla, jež všechny vycházejí z charakteristického způsobu proběhu regenerace filtru pevných částic ve spojení s opakovaným provozem automobilu na vzdálenost 15 km. Zásadním rozporem je fakt, že žalobce nepovažoval vzhledem k informacím od výrobce vzdálenost 15 km za vzdálenost krátkou, zatímco znalec jako hlavní důvod nedokončené regenerace uvedl právě jízdy na onu vzdálenost 15 km, přičemž definicí krátkých jízd se dále nezabýval.5. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že argumentace žalobce ohledně toho, že samotný rozpor skutečné spotřeby a spotřeby uvedené v technickém průkazu je vadou automobilu, je nesprávná. Údaje o spotřebě jsou regulovány na evropské úrovni. Systém zjišťování spotřeby byl v době prodeje automobilu založen na tzv. metodice NEDC, která byla regulována na základě nařízení Komise (ES) č. 962/2008. Předmětná metodika stanovuje údaj spotřeby z naměřených emisí, nikoliv z reálné skutečné spotřeby vozidla. Hodnoty z metodiky jsou získány za přísných zkušebních podmínek (konstantní teplota, hmotnost i vlastnost zkušební stanice) a profil testovaného řidiče odpovídá klidné jízdě. Zhoršené povětrnostní podmínky, náklad a zatížení vozidla, tlak v pneumatikách, přítomnost střešního nosiče, používání klimatizace, vytápění nebo technický stav vozidla, to vše může vést k rozdílné spotřebě oproti uvedeným hodnotám. Výrobci v žádném případě neuvádí a ani nemohou uvádět údaje o skutečné spotřebě vozidel v reálném provozu. Věc je postavena najisto i judikatorně (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 12 Cmo 31/2013-186). Ve vztahu k rozdílu mezi reálnou spotřebou a spotřebou uvedenou v osvědčení o technickém stavu vozidla se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020, č. j. II. ÚS 4163/19. Vyšší faktická provozní spotřeba automobilu oproti údaji v technickém průkazu tudíž není sama o sobě vadou kupované věci. Znalecký posudek vyvrátil, že by automobil měl jakoukoliv vadu. Současně zde bylo uvedené, že je běžné, že reálná spotřeba je až o 70 % vyšší oproti údajům ve velkém technickém průkazu, přičemž asistent znalce dosáhl při zkušebním testu reálné spotřeby vyšší pouze o 25 %. Jízdní test v běžném provozu potvrdil tvrzení o významném vlivu na spotřebu v reálném provozu mimo samotný automobil, v tomto případě různých řidičů a různých stylů řízení. Při srovnávací jízdě manželky žalobce, která automobil užívá, a asistenta znalce došlo k velmi rozdílným hodnotám (průměrná spotřeba manželky žalobce činila 7,2 l/100 km, průměrná spotřeba asistenta činila 4,9 l/100 km). Ve vztahu k vadě spočívající ve zkrácených servisních intervalech – výměny oleje, žalovaný uvedl, že limity pro výměnu oleje 15 000 km/30 000 km jsou limity mezní, a že pokud příslušné čidlo vyhodnotí potřebu výměny oleje dříve, je nutno jej vyměnit dle aktuálních pokynů dle příslušné palubní diagnostiky. I v tomto případě nelze stanovit pro běžný provoz závazné standardizované limity (jiné než mezní) pro výměnu oleje. Četnost výměny oleje je podmíněna různými vlivy, zejména způsobem řízení a délkou jednotlivých tras. Znalecký posudek uvedl, že častější výměna oleje je dána kratším proběhem regenerací, přičemž se jedná o standardní jev tohoto modelu. Žádná závada na automobilu projevující se častější výměnou oleje nebyla zjištěna. Nadto měl žalovaný za to, že tato vada neměla být vůbec projednávána, poněvadž nebyla nijak kvantifikována do nároku na přiměřenou slevu. Žalovaný závěrem konstatoval, že event. vyšší potřeba pohonných hmot či oleje by pro posuzovanou věc byla významná jen tehdy, pokud by byla projevem technické závady vozidla. Znalecký posudek však prokázal, že automobil žádnou vadu nemá. Dále žalovaný uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že měl možnost vadu prověřit při jiných servisních úkonech. Žalovaný může činit servisní úkony pouze v rozsahu objednávky; při převzetí automobilu k reklamačnímu řízení se jedná o jiný režim, navíc se zřejmou nutností delšího času pro vyřízení než u běžného servisního úkonu. Žalobce v tomto ohledu vycházel z nesprávného právního názoru, že samotná jím tvrzená existence o rozdílu ve spotřebách je vadou vozidla bez nutnosti dalšího zkoumání.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k