15 CO 26/2022-107 — Neznámý soud 69

1. Shora uvedeným rozsudkem vypořádal Okresní soud v Táboře (dále jen„ soud I. stupně“) zaniklé společné jmění účastníků (dále též jen„ SJM“) tak, že do vlastnictví žalovaného připadá pozemek parc. [číslo] –zahrada zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště Tábor, na [list vlastnictví] pro obec Tábor, kat. úz. [část obce], v ceně 1 150 000 Kč (výrok I.) a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 575 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co se v průběhu řízení účastníci shodli na vypořádání většiny movitých věcí a finančních prostředků na účtech, zůstalo mezi nimi sporné pouze to, zda do společného jmění patří blíže specifikovaný osobní automobil Citroën a zda má žalovaný právo na uplatnění tzv. vnosu představovaného částkou, která měla být podle jeho tvrzení z jeho výlučných prostředků použita na zakoupení shora uvedeného pozemku. Soud I. stupně vzal za prokázané, že osobní automobil byl pořizován za peníze, které dostal žalovaný darem od svého otce, a nepatří proto do SJM, neboť jde o výjimku podle § 709 odst. 1 písm. b) o. z. Pokud jde o pozemek, nebylo sporu o tom, že patří do společného jmění, neboť kupní smlouvu uzavřeli oba účastníci, ani o tom, že celá kupní cena byla zaplacena z účtu otce žalovaného [jméno] [příjmení] na účet realitní kanceláře. Žalovaný ovšem tvrdil, že poskytnutí částky na zaplacení kupní ceny bylo darem určeným výlučně pro něho, zatímco žalobkyně trvala na tom, že dar byl určen oběma účastníkům. Soud I. stupně vyšel především ze svědecké výpovědi otce žalovaného a uzavřel, že pokud svědek uvedl, že peníze poskytl jako dar pouze synovi, protože se žalobkyní neměl nikdy dobré vztahy, ale zároveň připustil, že – s ohledem na budoucí hypotéku – byl srozuměn s tím, že pozemek kupují účastníci do SJM, jednalo se o dar náležející oběma účastníkům. Kdyby otec žalovaného chtěl obdarovat pouze syna, mohl tuto svoji vůli při placení kupní ceny projevit například označením platby jménem žalovaného nebo písemnou darovací smlouvou. Třebaže se tedy možná otci žalovaného úplně nelíbilo, že má jeho peníze dostat i žalobkyně, byly peníze nakonec s jeho vědomím použity na koupi pozemku do SJM. Proto soud I. stupně přikázal pozemek – v souladu se stanoviskem obou účastníků – do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni polovinu ceny určené znaleckým posudkem, aniž by zohlednil tvrzený vnos. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Setrval na tom, že jeho otec měl v úmyslu poskytnout prostředky na zaplacení kupní ceny za pozemek jako dar pouze jemu, a v této souvislosti znovu zdůraznil, že vztahy mezi jeho otcem a žalobkyní nebyly od samého počátku manželství dobré a otec tudíž neměl žádný důvod k tomu, aby žalobkyni obdaroval. Žalobkyně ostatně připustila, že o financování pozemku a o výši daru neměla žádné poznatky, a proto je zřejmé, že ani nemohla být účastnicí darovací smlouvy. Žalovaný je přesvědčen, že pro posouzení, komu byl dar určen, je rozhodující úmysl dárce; to, že byl jeho otec srozuměn s tím, že bude pozemek zapsán jako společné jmění, na věci nic nemění. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5837/2017, z jehož závěrů podle jeho mínění plyne, že pokud je zjevné, komu byla darovaná finanční částka určena, je bez významu, na čí účet byla poukázána, a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se pozemek přikazuje do jeho vlastnictví, aniž by byl povinen žalobkyni cokoli platit. 3. Žalobkyně se naopak ztotožnila se závěry soudu I. stupně. Podle jejího názoru pokud otec žalovaného poukázal peníze přímo na účet realitní kanceláře a tyto prostředky nebyly nikdy ani na chvilku v dispozici žalovaného, nemohlo jít o použití jeho výlučného majetku na majetek společný. Proto o žádném vnosu nelze uvažovat a napadený rozsudek by měl být potvrzen. 4. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Odvolací soud proto projednal věc podle § 212 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 5. Mezi účastníky není sporu o tom, že na zaplacení kupní ceny za vypořádávaný pozemek nebyly použity prostředky náležející do jejich společného jmění, neboť celou kupní cenu poskytl formou daru otec žalovaného [jméno] [příjmení]. Sporná je pouze otázka, komu byl tento dar určen. Jak už bylo uvedeno, při řešení této otázky vycházel soud I. stupně především ze svědecké výpovědi otce žalovaného, jejíž věrohodnost, jak alespoň vyplývá z odůvodnění rozsudku, nikterak nezpochybnil. Ani odvolací soud nemá důvod k pochybnostem o tom, že svědek vypovídal pravdivě, a proto může z jejího obsahu plně vycházet. Se závěry, které soud I. stupně z výpovědi svědka vyvodil, se ale odvolací soud neztotožňuje. Tyto závěry jsou založeny na úvaze, že pokud si byl otec žalovaného vědom toho, že účastníci kupují pozemek do společného jmění, musel být jeho dar určen oběma účastníkům. Tato úvaha ovšem pomíjí, že v tomto ohledu je rozhodující vůle (úmysl) dárce, nikoli okolnosti, za nichž k daru došlo. [jméno] [příjmení] ve své výpovědi vysvětlil, že (a proč) nebyly jeho vztahy se žalobkyní příliš dobré, potvrdil, že měl v úmyslu rozdělit majetek stejným dílem mezi oba syny, a popsal rovněž způsob, jakým to učinil, tedy že synu [jméno] daroval bytovou jednotku a přispěl na auto a žalovanému koupil auto (o němž nakonec soud I. stupně uzavřel, že skutečně patří výlučně žalovanému). Současně jednoznačně prohlásil, že s ohledem na úmysl takto„ podělit“ syny se rozhodl darovat peníze a pořídit pozemek žalovanému, byť věděl, že kvůli hypotéce musí být pozemek koupen do společného jmění. Z této výpovědi, která je v souladu i s dalšími důkazy (a nakonec i s vyjádřením žalobkyně, že ji překvapilo, že byla do této záležitosti též zahrnuta), je úmysl svědka poskytnout prostředky na pozemek jen žalovanému (což v zásadě dovršilo proces rozdělení majetku mezi oba syny) naprosto zřejmý; skutečnost, že si otec žalovaného byl vědom, že pozemek bude součástí společného jmění, a důvodů, proč tomu tak je, takový úmysl nikterak nevylučuje. Je samozřejmě pravda, že otec žalovaného mohl svůj úmysl projevit zcela zřetelně, např. uzavřením písemné darovací smlouvy, ale v běžném životě, zejména ve vztazích mezi osobami blízkými bez právnického vzdělání, není takovýto postup obvyklý a bylo by zcela formální přičítat za daných okolností nedostatek jednoznačného projevu vůle k tíži dárce. Odvolací soud tedy uzavírá, že prostředky sloužící k zaplacení kupní ceny za pozemek byly určeny jako dar výlučně žalovanému. To, že peníze byly poukázány přímo na účet realitní kanceláře, aniž by se dostaly do dispozice žalovaného, na tom, že proces darování byl řádně dovršen, nic nemění, neboť se tak stalo po dohodě dárce a obdarovaného (k tomu srov. blíže judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 33 Odo 872/2004 a další na něj navazující rozhodnutí). V této souvislosti pak odvolací soud považuje za vhodné poznamenat, že poukaz žalovaného na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 5837/2017 není zcela případný, protože v dané věci byl úmysl dárkyně ohledně osoby obdarovaného projeven jednoznačně označením účelu platby a sporná byla jen otázka, zda při absenci písemné darovací smlouvy bylo možno mít za prokázané odevzdání a převzetí daru. I tak je ale možno vycházet z toho, že na zaplacení kupní ceny za věc patřící do SJM účastníků byly použity výlučné prostředky žalovaného a ten tak má podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. právo požadovat, aby mu tyto prostředky byly nahrazeny. 6. Závěr soudu I. stupně, že osobní automobil je výlučným vlastnictvím žalovaného, již žalobkyně nezpochybňuje a odvolací soud se s ním – z důvodů přesvědčivě vysvětlených v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí – ztotožňuje. Předmětem vypořádání SJM tedy zůstává jen pozemek. Ten byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného na základě shodného návrhu obou účastníků, jejich stanovisko se v tomto ohledu nemění, a proto byl výrok I. napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen. V souvislosti s tímto způsobem vypořádání by sice žalovaný měl zaplatit žalobkyni polovinu zjištěné ceny pozemku, ale současně by měl od ní obdržet polovinu toho, co na pozemek ze svého vynaložil, což částku, kterou by měl platit, dokonce převyšuje. Žalovaný se však žádného takového plnění nedomáhá, a tak byl v souladu s jeho odvolacím návrhem výrok II. o jeho platební povinnosti § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, že se mu povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl neukládá 7. Vzhledem k částečné změně rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z hlediska hodnoty podílů, jichž se účastníkům dostává, sice uspěli oba stejným dílem, ale z hlediska způsobu vypořádání a uplatnění tzv. vnosu je úspěšnou procesní stranou žalovaný, který by t