15 CO 29/2022-975 — Neznámý soud 69

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 4. 2016 do zaplacení s odůvodněním, že její manželství se žalovaným bylo pravomocně rozvedeno dnem 7. 11. 2011, rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen„ soud I. stupně“) – rovněž pravomocným – bylo vypořádáno zaniklé společné jmění účastníků (dále jen„ SJM“), ale předmětem tohoto vypořádání nebyla pohledávka z titulu půjčky, kterou žalovaný poskytl [právnická osoba] s. r. o. se sídlem v [obec] (dále jen„ [právnická osoba]“ či„ společnost“) podle smlouvy z 18. 9. 2001 ve výši 1 500 000 Kč. Uplynutím lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák. se tato pohledávka stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků. Po zániku SJM vrátila [právnická osoba] žalovanému část svého dluhu ve výši 1 200 000 Kč; žalovaný si celou částku ponechal a odmítl vydat žalobkyni její podíl ve výši 600 000 Kč s poukazem na to, že pohledávka za [právnická osoba] nepatřila do SJM. Tím se na její úkor bezdůvodně obohatil a právě vydání tohoto obohacení se žalobkyně domáhá. 2. Žalobě bylo nejprve vyhověno rozsudkem soudu I. stupně ze dne 29. 9. 2016, č. j. 8 C 80/2016-46, vydaným jako rozsudek pro uznání, který byl potvrzen rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 12/2017-132. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 4139/2017-314, ovšem všechna shora uvedená rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17; věcí se tedy znovu zabýval soud I. stupně. 3. Ten rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 8 C 80/2016-516, žalobě znovu vyhověl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný si za trvání manželství účastníků půjčil od svých rodičů bez vědomí žalobkyně částku 1 500 000 Kč, že tato částka přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků, že žalovaný se smlouvou z 18. 9. 2001 zavázal půjčit [právnická osoba] na její žádost peněžní prostředky až do výše 1 500 000 Kč, že tak skutečně učinil a že s ohledem na nikterak příznivou ekonomickou situaci účastníků musely peníze, které žalovaný [právnická osoba] půjčoval, pocházet právě z částky od jeho rodičů. Podle názoru soudu I. stupně bylo dále prokázáno, že mezi žalovaným a [právnická osoba] docházelo opakovaně k půjčkám a vracení peněz, že v letech 2004 a 2005 společnost takto vrátila žalovanému celkem 1 650 000 Kč a že z těchto prostředků žalovaný – nejpozději začátkem roku 2006 – zcela splatil svůj dluh vůči rodičům. Důkazy byly ovšem podány i o tom, že žalovaný si prostředky pro [právnická osoba] opatřoval též půjčkami od jiných osob; konkrétně šlo např. o manžele [příjmení], rodiče jeho nynější manželky, kteří mu půjčili dvakrát 600 000 Kč. Ke dni zániku SJM činil závazek společnosti vůči žalovanému 1 260 000 Kč, částka 1 200 000 Kč mu byla ve čtyřech splátkách vrácena v roce 2014 a žalovaný si ji ponechal. Na základě těchto zjištění pak soud I. stupně uzavřel, že půjčka od rodičů sice představuje výlučný závazek žalovaného, ale to nemění nic na tom, že půjčkou získané prostředky se staly součástí SJM. Pohledávka za [právnická osoba] existující ke dni zániku SJM byla tedy pohledávkou společnou a jelikož nebyla předmětem soudního vypořádání, přešla podle § 150 odst. 4 obč. zák. do podílového spoluvlastnictví účastníků. Tím, že si ponechal všechny vrácené peníze, se žalovaný skutečně na úkor žalobkyně o polovinu přijaté částky bezdůvodně obohatil, toto obohacení je podle § 2991 o. z. povinen jí vydat, a proto je žaloba důvodná. 4. K odvolání žalovaného zdejší odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, č. j. 15 Co 402/2018-616, změnil uvedený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni, aby nahradila žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů a zaplatila České republice poměrnou část soudního poplatku z odvolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by byla skutková tvrzení žalobkyně bezezbytku prokázána. Vyšel z toho, že i když půjčka od rodičů představuje výlučný závazek žalovaného, nebyly takto získané prostředky použity na rozšíření masy SJM, nýbrž rovnou na poskytnutí půjčky [právnická osoba], tj. na vznik pohledávky, jejímž jediným věřitelem je žalovaný, a proto je nelze považovat za společné. V případě, že by tyto prostředky součástí SJM byly, pak je třeba vzít v úvahu, že se jednalo o částku nepřiměřenou majetkovým poměrům účastníků, kterou žalovaný jako jediný věřitel půjčil [právnická osoba] bez souhlasu žalobkyně, a šlo by tak o vynaložení společného majetku na oddělený majetek žalovaného, k čemuž by bylo možno přihlédnout jen v rámci vypořádání SJM jako k tzv. vnosu, nikoli v samostatném řízení. 5. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 Cdo 2008/2020-717, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Zcela jednoznačně uzavřel, že právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, ale to, co z něj dlužník získal, tvoří součást SJM. To – vztaženo na daný případ – znamená, že peníze, které žalovaný obdržel od rodičů, patřily do SJM a součástí SJM je i pohledávka za [právnická osoba]. 6. Odvolací soud následně znovu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně z 24. 8. 2018 a usnesením ze dne 27. 4. 2021, č. j. 15 Co 402/2018-741, jej zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že s ohledem na závaznost právního názoru dovolacího soudu je otázka povahy prostředků, jež získal žalovaný půjčkou od rodičů, i povaha pohledávky za [právnická osoba] vyřešena, dal však za pravdu námitce žalovaného, že vzal-li soud I. stupně za prokázané, že žalovaný do roku 2006 svůj dluh rodičům splatil, je zřejmé, že peníze, které mu [právnická osoba] vrátila, nemohly mít původ v půjčce od rodičů a závěr soudu I. stupně o bezdůvodném obohacení tudíž neodpovídá žalobnímu tvrzení. Soud I. stupně ovšem – evidentně vzhledem k důvodům, pro které žalobě nakonec vyhověl – nevěnoval otázce vrácení půjčky rodičům přílišnou pozornost, ačkoli žalobkyně od počátku tvrzení žalovaného o splacení dluhu zpochybňovala a poukazovala na rozpory mezi jím předloženými listinami a dalšími tvrzeními a důkazy. Z hlediska řešení této otázky, která je pro rozhodnutí ve věci velice důležitá, je tedy rozsudek z 24. 8. 2018 nepřezkoumatelný. Odvolací soud dále uvedl, že pokud se spolehlivě prokáže, že žalovaný dluh rodičům splatil, bude třeba poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzvat ji k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a k navržení dalších důkazů k tvrzení, že částka, kterou v roce 2014 žalovaný obdržel od [právnická osoba], byla plněním na pohledávku patřící do zaniklého SJM účastníků. 7. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně opětovně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 9. 4. 2016 do zaplacení a kromě toho na náhradě nákladů řízení (k rukám jejího právního zástupce) částku 254 574 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odstavcích 3. až 5. odůvodnění rozsudku soud I. stupně stručně shrnul dosavadní průběh řízení a – pokud jde o to, které skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné a které i nadále považuje za prokázané, a také pokud jde o použité právní předpisy – odkázal na své předchozí rozhodnutí. Současně poukázal na to, že v původní žalobě žalobkyně tvrdila pouze to, že do SJM účastníků patřila pohledávka žalovaného za [právnická osoba], která se vzhledem k právní úpravě a uplynutí času stala pohledávkou podílovou, že byla žalovanému po zániku SJM částečně splacena a že si žalovaný celé vyplacené plnění ponechal. Toto tvrzení spolu s připojenými listinami tvoří určitý a srozumitelný žalobní návrh, a jestliže je zřejmé, že žalobkyně o existenci zmíněné pohledávky až do doby vypracování znaleckého posudku v řízení o vypořádání SJM účastníků nevěděla a nemohla tudíž vědět ani o tom, jaký byl původ prostředků, jež žalovaný společnosti půjčil, nastoupila (ve smyslu závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2017 (správně 22 Cdo 883/2010)) tzv. vysvětlovací povinnost žalovaného. Ten ji splnil tvrzením, že [právnická osoba] poskytl prostředky získané půjčkou od rodičů, a toto tvrzení žalobkyně následně převzala. Žalovaný sice trvá na tom, že půjčka již byla rodičům splacena, ale jelikož existence pohledávky [právnická osoba] za žalovaným ke dni zániku SJM vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i z dalších provedených důkazů, je zřejmé, že buď není tvrzení žalovaného o splacení dluhu pravdivé, nebo zde musely být ještě další půjčky. V předchozím rozhodnutí ve věci se soud I. stupně přiklonil (z důvodů vysvětlených v odstavci 12. odůvodnění) ke druhé verzi, a proto nevěnoval tvrzení žalovaného o vrácení půjčených peněz rodičům větší pozornost; s oh