15 CO 3/2022-123 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 107 159,53 Kč s kapitalizovaným úrokem 32 175,71 Kč a s úrokem 35,58 % ročně z 107 159,53 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 8 023,61 Kč a s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 107 159,53 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zastavil řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 261,60 Kč, kapitalizovaný úrok 4 036,40 Kč, úrok 35,58 % ročně z 31,60 Kč od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení 10 % ročně z 261,60 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 45 825 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Soud I. stupně ze Smlouvy o hotovostním úvěru z [datum] ve spojení s úvěrovými podmínkami a z výpisu čerpání, splátek a úhrad zjistil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru na částku 150 000 Kč (kterou žalovaný čerpal [datum]), se závazkem žalovaného úvěr splácet 84 měsíčními splátkami ve výši 4 857 Kč. Ze smlouvy o úvěru, na jejíž prostudování měl žalovaný 30 dní, jasně vyplývá, že celková částka splatná žalovaným je 407 988 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále vyplývá, že až do 32. splátky dne [datum] žalovaný úvěr řádně splácel, následně se u splácení objevuje několikadenní prodlení s úhradou splátek či její vynechání, což se děje až do [datum], kdy žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Námitka žalovaného, že smlouva byla uzavírána v tísni, není opodstatněná, neboť měl dostatečný prostor na prostudování smlouvy a zvážení všech podmínek. Sám potvrzuje, že ze strany žalobkyně na něho nebyl vyvíjen žádný nátlak. Skutečnost, že žalovaný pociťoval tíseň při uzavírání smlouvy v důsledku platební neschopnosti rodinné firmy, nelze přičítat žalobkyni. Sjednaný úrok 35,58 % ročně je vyšší, než byl poskytován bankovními ústavy, nelze ho však automaticky pokládat za rozporný s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalovaný si byl schopen propočítat výši úvěru, věděl, jakou celkovou částku zaplatí. Ani námitku nedostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného nemá soud I. stupně za důvodnou. Dle údajů, které žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěru, prověřila žalobkyně jeho kreditní skóre a zkontrolovala žalovaného v úvěrových registrech, ve kterých nebyl nalezen jako osoba nespolehlivá. V době uzavírání smlouvy měl 3 další závazky, ani u jednoho nebylo uvedeno, že by závazky nesplácel nebo by měl splátky po splatnosti. Sám žalovaný pak úvěr řádně splácel po dobu skoro 4 let, což svědčí o tom, že byl správně vyhodnocen jako úvěruschopný. Při posouzení smlouvy přitom soud I. stupně vycházel z toho, že ji žalovaný uzavřel jako podnikatel. Tuto činnost sám uvedl jako„ zdroj příjmu“, je zde uvedeno i jeho IČ a sídlo. Z jeho výpovědi pak vyplynulo, že úvěr čerpal na úhradu závazku z podnikání a na podnikatelskou činnost. Na základě toho soud I. stupně v právní rovině uzavřel, že mezi účastníky byla platně sjednána smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., v rámci které žalovaný nedostál svému závazku. Proto mu byla uložena k zaplacení žalovaná částka včetně příslušenství. 3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který žádal o zproštění povinnosti zaplatit žalobkyni 107 159,53 Kč s příslušenstvím. Namítá, že úvěr byl poskytnut jako spotřebitelský a neúčelový pro fyzickou osobu nepodnikající, na základě rodného čísla, nikoliv na základě IČ. Neúčelové úvěry se vyznačují tím, že je klient může použít k libovolnému účelu. Proto nelze brát v potaz, na co byly finanční prostředky použity. Zdroj příjmů u něj plynul z podnikání rodinné firmy, sám aktivní podnikatel ale nebyl. Dále žalovaný poukazuje na to, že v době uzavírání smlouvy měl celkem 4 finanční produkty, hypoteční úvěr v původní výši 2 000 000 Kč, kreditní karty s limitem 30 000 Kč a 160 000 Kč a kontokorentní úvěr 10 000 Kč, vše od Komerční banky. Navrhuje doplnění dokazování o výpisy z těchto finančních produktů, ze kterých plyne historicky špatná splátková disciplína. I s ohledem na to soud I. stupně také nedostatečně posoudil námitku o nesprávném vyhodnocení bonity žalovaného žalobkyní při uzavírání smlouvy. Celkové měsíční náklady žalovaného na domácnost byly 6 820 Kč. Hypoteční úvěr byl v té době splácen ve výši zhruba 10 000 Kč měsíčně. U kreditních karet se bere úvěrové zatížení pro výpočet bonity ve výši 5 % limitu, což je 1 500 Kč, resp. 8 000 Kč, u kontokorentního úvěru pak ve výši 10 % limitu, tedy 1 000 Kč. Celkové náklady na splátky úvěrových závazků tak činily 20 500 Kč, čímž byly celkové náklady domácnosti 27 320 Kč. Výše nové splátky byla 4 857 Kč. Při příjmu uváděném v žádosti ve výši 25 000 Kč muselo být žalobkyni zcela jasné, že žalovaný nemá dlouhodobě udržitelný zdroj pro splácení svých závazků. Úvěruschopnost je třeba posuzovat v době, kdy byl úvěr poskytnut, nikoliv dle následné platební disciplíny. 4. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, který se ke všem námitkám žalovaného vyjádřil. Žalovaný v rámci svých tvrzení uvedl, že prostředky z úvěru použil k úhradě závazků z podnikání a na podnikatelskou činnost. S ohledem na takový jeho úmysl při sjednávání úvěru nemohl jednat jako spotřebitel. Proto není nutno chránit dobrou víru druhé strany a jednání takového podnikatele je nepoctivým jednáním. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkazuje žalobkyně na výpočet [příjmení] klienta, v rámci kterého byly zohledněny jak údaje uvedené žalovaným, tak jeho další splátky a výdaje. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI, který byl přiložen v řízení před soudem I. stupně) vyplývá, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr splátky jiných úvěrových závazků ve výši 15 553 Kč, nikoliv 20 500 Kč, a neměl žádné závazky po splatnosti. Navíc žalovaný až do února 2020 na smlouvu hradil splátky, ke změně jeho poměrů došlo až následně a nebylo to zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. 5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalovaného a o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí ve výroku o částečném zastavení řízení nabylo samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci a po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Pro závěr o tom, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 o. z., je rozhodující obsah uzavřené smlouvy. Z jejího textu vyplývá, v jakém postavení strany vystupovaly a jakého předmětu se smlouva týká. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena na tiskopisu žalobkyně s předtištěným textem, do něhož se jenom doplňovaly základní údaje k osobě a předmětu. V první části tiskopisu označené jako„ klient“ jsou vesměs jenom údaje identifikující žalovaného jako fyzickou osobu, není zde jediný údaj, jež by se vztahoval k žalovanému jako podnikateli. Toto jeho postavení je uvedeno pouze v další části označené jako„ zdroj příjmu“, kde jsou i další identifikační údaje k podnikatelské činnosti. Z toho ovšem ještě nelze dovodit, že by žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel, protože tyto údaje jsou pouze v části specifikující příjem žalovaného, takže nesměřují k označení žalovaného jako smluvní strany v postavení podnikatele. O tom, že by smlouvu uzavíral v tomto postavení, nesvědčí ani další obsah smlouvy. Úvěr byl poskytnut jako bezúčelový, neboli nikoliv jako„ podnikatelský“, byl poskytnut na běžný účet žalovaného, neboli opět bez souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného. Navíc v další části smlouvy je předtištěn text o tom, že žalovaný před uzavřením smlouvy převzal Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá, že i samotná žalobkyně vycházela z toho, že smluvní vztah mezi účastníky má spotřebitelský charakter. To však samo o sobě nemá přímý vliv na konečný závěr ve věci, pouze znamená, že bylo namístě se zabývat i námitkou žalovaného o nesprávném posouzení jeho úvěruschopnosti před uzavřením předmětné smlouvy. Ta byla uzavřena v lednu 2016, takže je nutno postupovat dle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který byl v té době platný. 7. Podle § 9 odst. 1 tohoto zákona (ve znění platném od [datum]) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, s nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Jak uvádí odborná literatura (viz např. Komentář k §