15 CO 352/2021-242 — Neznámý soud 69

1. Shora uvedeným rozsudkem uložil Okresní soud v Pelhřimově (dále jen„ soud I. stupně“) žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení a na náhradě nákladů řízení – k rukám jeho právního zástupce – částku 7 868,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Výroky III. a IV. pak uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, žalobci v rozsahu 40 % a žalovanému v rozsahu 60 %, s tím, že výše nákladů bude stanovena samostatným usne-sením. Uplatněný nárok představuje slevu z kupní ceny za osobní automobil, který prodal žalovaný žalobci na základě kupní smlouvy z [datum], požadovanou z titulu odpovědnosti za vady, jež jsou v žalobě podrobně vyjmenovány. Žalobce původně uplatňoval slevu ve výši 40 000 Kč, v průběhu řízení vzal ale žalobu částečně zpět a řízení ohledně částky 16 000 Kč s příslušenstvím bylo pravomocně zastaveno. Soud I. stupně vzal za prokázané, že shora uvedeného dne uzavřeli účastníci kupní smlouvu ohledně blíže specifikovaného osobního automobilu tov. zn. [anonymizována dvě slova], kupní cena činila 108 000 Kč. Ve smlouvě je žalobce jako kupující označen rodným číslem, žalovaný coby prodávající uvedením IČO a sídla firmy. Při technické prohlídce vozidla dne [datum] byly zjištěny v žalobě uvedené závady, které byly dílem posouzeny jako lehké, dílem jako vážné a nebezpečné. Tyto závady jsou zmiňovány i ve znaleckém posudku Ing. [jméno] [příjmení], z jehož závěrů plyne, že vozidlo bylo v důsledku těchto vad v době prodeje nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Všechny vady vytkl žalobce žalovanému dopisem z [datum] a současně uplatnil nárok na slevu z kupní ceny ve výši 40 000 Kč. Na základě těchto skutkových zjištění (případně i dalších, která však není třeba s ohledem na dále uvedené závěry odvolacího soudu blíže rozvádět) soud I. stupně uzavřel, že závazkový vztah mezi účastníky má spotřebitelský charakter a použijí se tak na něj ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě. Je tomu tak proto, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako podnikatel, zatímco žalobce jako spotřebitel. Práva z odpovědnosti za vady uplatnil žalobce v zákonné lhůtě podle § 2161 o. z. Ze znaleckého posudku Ing. [příjmení], jehož závěry shledal soud I. stupně zcela přesvědčivými, vyplývá, že vytýkané vady vozidla existovaly již v době prodeje, požadovaná výše slevy pak odpovídá znaleckému posudku Ing. [jméno] [příjmení], který stanovil obvyklou cenu automobilu s přihlédnutím ke zjištěným vadám v částce 80 000 Kč. Na slevu má žalobce právo podle § 2169 odst. 3 o. z., a proto bylo žalobě v její konečné podobě vyhověno. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i o náhradě státem vynaložených nákladů rozhodl soud I. stupně podle výsledku řízení (§ 142 odst. 2, § 148 odst. 1 o. s. ř.), přičemž vyčíslení náhrady nákladů vynaložených z rozpočtových prostředků vyhradil vzhledem k tomu, že dosud nebyla známa jejich přesná výše, samostatnému usnesení. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Poukázal na to, že znalec [příjmení] [příjmení] provedl prohlídku vozidla až [datum] a mohl se tedy vyjadřovat jen k vadám existujícím k tomuto datu; úvahy o tom, jaké vady vykazovalo vozidlo ke dni prodeje, jsou podle něj jen spekulativní. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že vozidlo bylo v dubnu 2019 shledáno způsobilým k provozu a ani při technické prohlídce [datum] nebyly shledány žádné vady, a vyjádřil pochybnosti o pravdivosti závěrů technické prohlídky z [datum]. Žalovaný dále namítl, že pokud mu žalobce oznámil vady až dopisem z [datum], nejednalo se o notifikaci„ bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 2112 o. z. Stejné výhrady jako k posudku Ing. [příjmení] vznesl žalovaný i k posudku Ing. [příjmení], kterým byla stanovena obvyklá cena vozidla, když podotkl, že tento znalec vycházel výhradně z předchozího posudku a o vadách ke dni prodeje nemohl nic zjistit. Podle názoru žalovaného nebyla existence vad ke dni uzavření kupní smlouvy prokázána, a proto by měl být napadený rozsudek buď změněn tak, že se žaloba zamítá, nebo zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání zdůraznil spotřebitelský charakter vztahu mezi účastníky a vyslovil přesvědčení, že v takovém případě zákon nestanoví žádné časové omezení pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady a že se proto § 2112 o. z. neuplatní. Pro posouzení důvodnosti nároku pak je podle § 2161 o. z. podstatné, že se vady objevily v záruční době, o čemž vzhledem k závěrům znaleckého posudku není pochyb. K poukazu žalovaného na prohlídku vozidla dne [datum] žalobce uvedl, že se nejednalo o technickou prohlídku, ale o pouhou kontrolu evidenčních údajů; skutečná technická prohlídka proběhla až [datum] a při ní byly zjištěny vytýkané vady. Jelikož žalovaný neprokázal, že žalobce o vadách vozidla věděl, je jeho odpovědnost za tyto vady dána. Proto by měl být rozsudek soudu I. stupně potvrzen. 4. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Odvolací soud proto projednal věc podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu. Dospěl přitom k odlišným závěrům než soud I. stupně, a to, že žalovaný při uzavření kupní smlouvy se žalobcem nevystupoval v postavení podnikatele a věc tak není možno posoudit podle ustanovení § 2158 a násl o. z., a dále že žalobce neoznámil žalovanému zjištěné vady koupeného vozidla bez zbytečného odkladu a uplatní se proto ustanovení § 2112 o. z. V zájmu transparentnosti rozhodnutí seznámil odvolací soud účastníky se svými odlišnými závěry usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 Co 352/2021-231. Na ně reagoval žalobce podáním, v němž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyslovil přesvědčení, že pokud je žalovaný ve smlouvě označen jako podnikatel, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti; bylo tedy na něm, aby tvrdil a prokázal, že tomu tak nebylo, ovšem s takovým tvrzením žalovaný nikdy nepřišel a žádné důkazy k tomu nenavrhl. Naopak žalobci je známo, že žalovaný dováží ojetá vozidla ze zahraničí ve větším rozsahu; to, že i předmětný automobil přivezl za účelem jeho dalšího prodeje, plyne už z toho, že žalovaný nikdy nebyl zapsán v technickém průkazu jako jeho vlastník. Důkazní břemeno spočívá na žalovaném rovněž ohledně tvrzení, že byly vady vytknuty opožděně, ale žalovaný žádný důkaz o tom, kdy se žalobce o vadách dozvěděl, nepodal. Existuje sice protokol o technické prohlídce z [datum], ale z ničeho nevyplývá, že byl žalobce prohlídce přítomen a kdy byl o jejím výsledku informován. Žalobce tedy i nadále navrhoval potvrzení rozsudku. 5. Odvolání je opodstatněné. 6. Jak už bylo uvedeno, soud I. stupně založil své rozhodnutí na závěru, že v době prodeje vykazovalo vozidlo vady, které žalobce žalovanému včas vytkl, a že vztah mezi účastníky je nutno posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě, jelikož žalovaný coby prodávající vystupoval v tomto vztahu jako podnikatel. Názor o spotřebitelském charakteru kupní smlouvy však odvolací soud nesdílí. Podle § 2158 odst. 1 o. z. je-li prodávajícím podnikatel, platí pro prodej při jeho podnikatelské činnosti kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i ustanovení tohoto pododdílu, ledaže je kupujícím také podnikatel a při uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti. Pojem„ podnikatele“ definuje § 420 odst. 1 o. z. tak, že„ kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele“. V případě podnikajících fyzických osob je tedy třeba rozlišovat mezi podnikatelskou stránkou jejich činnosti a stránkou soukromou; postavení podnikatele mají tyto osoby pouze v těch vztazích, které se týkají jejich samostatné výdělečné činnosti vykonávané se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Proto i při úvahách o tom, jestli je na vztah mezi stranami konkrétní kupní smlouvy možno aplikovat ustanovení o prodeji zboží v obchodě, je nutno vážit, zda prodávající uskutečnil prodej v rámci své podnikatelské činnosti. Samotná skutečnost, že osoba je podnikatelem, tedy ještě neznamená, že se na něj jako na prodávajícího vztahuje spotřebitelská koupě (srov. např. komentář k § 2158 o. z. dostupný v ASPI, bod 28.). V dané věci je ze živnostenského listu žalovaného zřejmé, že v době prodeje vozidla měl jediný předmět podnikání, a to výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti velkoobchod a maloobchod; z ničeho ale neplyne, že předmětem této činnosti bylo právě obchodování s ojetými vozidly. Naopak kdyby tomu tak bylo, nebylo by nutno prodej uskutečnit prostřednictvím autobazaru. Žalobce sice tvrdí, že žalovaný dováží z ciziny ojetá vozidla, která následně prodává, ve větším rozsahu, ale i kdyby tomu tak bylo, jednalo by se o činnost