54 CO 118/2020-291 — Krajský soud v Brně

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům b), c), d), e), f), g), h), i), j), k ), l), m), n) společně a nerozdílně částku ve výši 107 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 107 920 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala, aby jí společně a nerozdílně se žalobci b) až n) žalovaná zaplatila částku ve výši 107 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 107 920 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí o věci samé pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům b), c), d), e), f), g), h), i), j), k ), l), m), n) k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 81 567,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 43 331,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Rozhodl tak o žalobě na zaplacení dlužného nájemného, které žalovaná byla povinna platit za užívání nebytových prostor situovaných v domě v [obec], [příjmení] nám. [číslo] [adresa], jehož jsou žalobci spoluvlastníky, na základě nájemní smlouvy uzavřené [datum]. V této nájemní smlouvě bylo pro rok 2012 sjednáno měsíční nájemné ve výši 20 000 Kč a záloha na služby ve výši 6 000 Kč měsíčně, splatné předem, vždy nejpozději do posledního dne předešlého měsíce, které však žalovaná řádně neplatila. Následně ([datum]) uzavřeli účastníci nájemního vztahu dohodu o narovnání, v níž došlo k vypořádání nároků pronajímatelů na úhradu dlužného nájemného a služeb za rok 2012 vyjma částky 107 920 Kč z titulu nájemného, kterou žalovaná uplatňovala jako slevu na nájemném – dílem (v částce 67 920 Kč) z důvodu toho, že nemohla užívat skladové prostory, dílem (v částce 40 000 Kč) z důvodu omezení v užívání pronajatých prostor v období květen až září 2012 provozem zahrádky kavárny provozované ve stejném domě, která zůstala mezi účastníky sporná. Soud prvního stupně poté, co posoudil nájemní smlouvu jako platnou a uzavřenou všemi v ní uvedenými pronajímateli – spoluvlastníky nemovitosti, zabýval se aktivní legitimací žalobců ve sporu, kterou dovodil na straně žalobců b) až n) jako účastníků této nájemní smlouvy, případně (to v případě žalobců g), i) a n)) jako právních nástupců na smlouvě zúčastněných pronajímatelů; za účastníka k uplatnění nároku na zaplacení dlužného nájemného nikoliv legitimovaného měl naopak žalobkyni a), která byla oprávněna pouze k hospodaření s výnosy domu a k zastupování spoluvlastníků, výnosy domu, a tedy ani nájemné jí však nenáleží. Nárok žalované na slevu z nájemného, který posuzoval za použití ustanovení § 673, § 674 a § 675 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), pak soud prvního stupně neshledal důvodným ani z jednoho z uplatněných důvodů. Pokud žalovaná namítala, že sklad (místnost 111) nemohla užívat z důvodu toho, že zde měl umístěné svoje věci bývalý nájemce [jméno] [příjmení], vzal prvostupňový soud za prokázáno, že tomu tak sice bylo, avšak se souhlasem žalované (na základě jejich dohody); pronajímatel tak nebyl na tomto vztahu účasten a bylo na žalované, aby se případně domáhala náhrady škody či bezdůvodného obohacení po panu [příjmení] (pokud podle jejich dohody vyklizení svých věcí nezajistil). Ohledně provozu zahrádky kavárny pak uzavřel, že zde byla provozována dlouhodobě, v době uzavírání nájemní smlouvy žalovaná o její existenci věděla. Nadto tuto slevu na nájemném za období květen až září 2012 uplatnila žalovaná až [datum], tedy po uplynutí prekluzivní lhůty dle ustanovení § 675 obč. zák. Ve sporu aktivně legitimovaným žalobcům proto bylo dlužné nájemné přiznáno, a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013). To, že žalovanou částku žalobcům přiznal společně a nerozdílně, soud prvního stupně odůvodnil poukazem na ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. O náhradě nákladů řízení rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy v návaznosti na úspěch žalované ve sporu se žalobkyní a) žalované přiznal náhradu nákladů řízení s tím, že částka 43 331,70 Kč představuje náklady jí vynaložené na zastupování advokátem. Ve vztahu mezi žalobci b) až n) a žalovanou byla naopak náhradu nákladů řízení přiznána uvedeným žalobcům, kdy také jim přiznaná částka (81 567,81 Kč) představuje náklady jejich právního zastoupení. 3. Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně se odvolala žalovaná, která mu vytýkala nesprávné rozhodnutí o přistoupení účastníků na stranu žalobce, nesprávný závěr o platnosti nájemní smlouvy, nesprávný závěr o okruhu účastníků nájemní smlouvy, nesprávný závěr o aktivní legitimaci žalobců b), c), d), e), j), l) a m), jakož i žalobců g), n) a i), a v neposlední řad pak i nesprávný závěr o neoprávněnosti jejího nároku na slevu z nájemného. V návaznosti na uplatněné odvolací námitky, které předtím podrobně odůvodnila, žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu a vůči všem žalobcům zamítá, a žalobci jsou povinni jí uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalobci – pokud jde o odvoláním žalované napadenou část rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, navrhli jeho potvrzení s tím, že žalovaná toliko opakuje argumenty, se kterými se soud prvního stupně, stejně jako s argumenty jejich, náležitě vypořádal. Rozhořčení vyjádřili z toho, že žalovaná nyní všechno zpochybňuje, přestože v roce 2013 uzavřela s nimi dohodu o narovnání, kterou prakticky všechny okolnosti s nájemním vztahem související učinila nespornými, nájemní vztah potvrdila a za sporný považovala pouze nárok žalobců, o kterém je veden tento spor. Zdůraznili, že žalovaná do nájemního vztahu vstoupila dobrovolně, vědoma si podmínek a výše nájmu prostory užívala a ač mohla smluvní vztah ukončit, neudělala to. Poukázali na zásadu„ pacta sund servanda“. 5. Žalobci b) až n) se také proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali, přičemž svým odvoláním napadli nákladové výroky III. a IV. Pokud jde o jim přiznané náklady právního zastoupení, měli za nesprávné stanovení odměny advokáta, konkrétně to, že nebylo použito ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy nebyla zohledněna skutečnost, že advokátka zastupovala v řízení celkem 14 žalobců (kdy proti jednomu z nich byla žaloba zamítnuta); za nepřiléhavé měli v této souvislosti použití judikatury Nejvyššího soudu v podobě usnesení sp. zn. 26 Cdo 3946/2015. V čem je spatřována nesprávnost výroku IV., v odvolání nebylo uvedeno vyjma toho, že také tento výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je nespravedlivý. 6. Žalovaná měla za to, že proti výroku IV. se žalobci b) až n) vůbec nemohou odvolat, neboť se jich netýká; navrhli proto, aby v této části bylo odvolání žalobců b) až n) odmítnuto dle § 218b o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. K odvolání žalobců b) až n) proti nákladovému výroku III. se žalovaná blíže nevyjádřila, když v době vyjádření měla k dispozici pouze blanketní odvolání (toto odvolání bylo až následně odůvodněno). 7. Pokud se žalobci b) až n) odvolali proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, není vskutku takové odvolání (subjektivně) přípustné. 8. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. 9. Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že přípustnost odvolání je třeba uvažovat z dvojího hlediska, a to jako přípustnost objektivní, která se neváže na konkrétního účastníka řízení (jde tedy o to, zda odvolání je či není přípustné jako takové), a dále jako přípustnost subjektivní; je-li odvoláním napadeno rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné, je dále vždy třeba posoudit, zda je přípustné také subjektivně, tedy zda jej podala osoba k tomu oprávněná. Subjektivní přípustnost odvolání přitom reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud svým rozhodnutím pro účastníka mohl založit, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy odvolání, jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat svědčí pouze tomu účastníku v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená (procesní) újma na základě odvolání odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1554/99, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, [číslo] str. 265, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10.