54 CO 57/2022-218 — Neznámý soud 58

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 144 000 Kč do [datum] (výrok I.), co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 65 096 Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že žalobkyni se náklady řízení nepřiznávají (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 7 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na tam označený účet a pod specifikovaným variabilním symbolem (výrok IV.). Částku 144 000 Kč žalobkyni přiznal jako výživné neprovdané matky na podkladě ustanovení § 920 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za dobu od [datum] do [datum], t. j. za dobu dvou let od narození syna účastníků, kteří ukončili soužití ještě před narozením jejich společného dítěte; protože rozchod rodičů nezpůsobila svým chováním výlučně žalobkyně, neshledal její žalobu za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 2 odst. 3 o.z. Při úvaze o výši výživného (6 000 Kč měsíčně) vyšel prvostupňový soud z toho, že v rozhodném období si žalovaný, který pracovně působil ve Švýcarsku, vydělával v přepočtu v průměru 54 471 Kč měsíčně a jeho výdaje činily v přepočtu 36 894 Kč měsíčně. Při zohlednění jeho vyživovací povinnosti k nezletilému [jméno] (10 000 Kč měsíčně) a dále při zohlednění příjmu žalobkyně (6 000 Kč měsíčně z titulu rodičovského příspěvku) a jejích nákladů na bydlení (4 000 Kč měsíčně) dospěl k závěru, že tomu, aby hmotná úroveň osobou účastníků za předmětné období byla stejná, odpovídá výživné žalobkyně od žalovaného ve výši 6 000 Kč měsíčně, kdy tato částka zajistí, že každý z účastníků má po odečtení výdajů od svých příjmů k dispozici přibližně 8 000 Kč měsíčně. V návaznosti na uvedené nárok žalobkyně na výživné ve výši dalších 2 000 Kč měsíčně (t. j. celkem za 24 měsíců v částce 48 000 Kč) soud prvního stupně zamítl a dále v plném rozsahu zamítl jí uplatněný nárok na zaplacení jedné poloviny nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ve výši 17 096 Kč, kdy vynaložení částky 34 192 Kč za tímto účelem žalobkyně sice prokázala, nicméně současně bylo prokázáno, že za částku, která převyšuje požadavek žalobkyně na zaplacení poloviny těchto nákladů, žalovaný pořídil pro nezletilého syna kočárek (12 600 Kč) a výbavičku (8 000 Kč). Naopak tvrzení, že na výživu žalobkyně zaplatil již 52 600 Kč, žalovaný neprokázal a neprokázal ani, že by se účastníci dohodli na možnosti započtení nákladů vzniklých žalovanému v souvislosti s financováním společného bydlení oproti výživnému pro žalobkyni. Žalobkyně pak neprokázala, že by žalovaný v předmětném období měl příjem a především v jaké výši z prodeje automobilu a motocyklu. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně, která by dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. měla právo na náhradu nákladů řízení podle jejího úspěchu, tuto náhradu nepožadovala. O povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek pak bylo rozhodnuto dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti přisuzujícímu výroku I. a proti výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o jeho poplatkové povinnosti, se odvolal žalovaný, který soudu prvního stupně vytýkal pochybení při určení částky výživného algoritmem porovnávajícím zbývající peněžní prostředky po úhradě měsíčních nákladů každého z účastníků. [příjmení] toho, že uvedený výpočet je matematicky chybný (pokud žalobkyni zbývá 2 000 Kč měsíčně a žalovanému 8 000 Kč měsíčně, pak doplatek žalobkyni od žalovaného by měl činit toliko 3 000 Kč, aby každému zbývalo stejně), nezohledňuje ani skutečnost, že ve Švýcarsku, kde ve sledovaném období žil a hradil své náklady, je cenová hladina cca 3 x vyšší než v České republice. Viděno prismatem uvedeného by však žalovaný neměl žalobkyni hradit ničeho. Za zásadní však žalovaný měl, že algoritmus zvolený soudem prvního stupně nemá oporu v zákoně. V této souvislosti poukázal na to, že výši výživného má soud stanovit tak, aby pokrylo odůvodněné náklady matky, a to s přihlédnutím k platebním možnostem otce. Tyto náklady matky nebyly nijak prokazovány; v uvedeném období pak měla nárok na výživné (splatné k jejím rukám) na nezletilého v částce 10 000 Kč, kdy z této částky mohla pokrýt všechny potřeby nezletilého a jistě i část potřeb svých. Navíc nehradila částku za bydlení své babičce (jejíž skutečné vynaložení nebylo nijak doloženo) po celou dobu řešeného období, kdy žalovaný jí hradil od [datum] do [datum] bydlení v bytě v [obec] (9 914 Kč na nájemném, 272 Kč za internet a 500 Kč za elektřinu za každý měsíc) a uhradil i bytové zařízení, které žalobkyně prodala, z čehož měla další příjem, který si ponechala. Dále pak jí na její výživu zaplatil 52 600 Kč. Nakonec žalovaný uvedl, že pokud soud hodnotil hmotnou úroveň účastníků, opomněl zohlednit, že hmotná úroveň žalobkyně se porodem nijak nesnížila, když před tím, než otěhotněla, nepracovala a pracovat odmítala, t. j. její příjmy z výdělečné činnosti, případně z dávek v nezaměstnanosti nebyly žádné, s narozením dítěte začala žalobkyně navíc pobírat rodičovský příspěvek. Životní úroveň žalovaného v přepočtu švýcarských cen na české poměry byla a je podprůměrná. S ohledem na uvedené žalovaný odvolacímu soudu navrhl napadený rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobu i co do jejího zbytku zamítne. 3. Žalobkyně navrhla (dle obsahu – srov. ust. § 41 odst. 2 o.s.ř.) rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdit. Ve vyjádření k odvolání poukázala na dlouhodobý nezájem žalovaného o syna i o ni, a to i v době jejího těhotenství a po porodu; jeho odvolání vnímá jako snahu zbavit se i finanční odpovědnosti. Zdůraznila, že vyživovací povinnost k ní si přes její naléhání neplnil. Pokud napadá její životní úroveň v době před otěhotněním, činí tak záměrně lživě a tím ji poškozuje. Je si totiž vědom toho, že pracovala v Německu jako au pair, i toho, že následně měla rizikové těhotenství, během kterého ji žalovaný opustil. V té době žila z našetřených peněz z Německa, později byla odkázána na pomoc své rodiny, když ani vyživovací povinnost k synovi si žalovaný neplnil řádně. Platby, kterými se ohrazuje v tomto řízení, zaslal na synovu výbavu a tyto již byly zohledněny při rozhodování o výživném pro syna; že by něco poskytl jí, žalovaný neprokázal, naopak ona doložila důkazy o tom, že jakoukoliv platební povinnost vůči ní odmítá. Pokud pak jde o jeho příjmy, měla žalobkyně za to, že koupě drahých automobilů i motorek i cesty po světě vyvrací jeho tvrzení o tom, že jeho plat ve Švýcarsku byl podprůměrný. Kromě toho neuvedl další příjmy z pronájmu dodávky a podnikání v pronajatém baru. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 à contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o.s.ř.“), že ho žalovaný z pozice účastníka řízení (§ 90 o.s.ř.) podal jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.), že tak učinil včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a že jeho odvolání splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o.s.ř.), které jsou s ohledem na jejich skutkové vymezení podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním vymezeném rozsahu přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. 5. Na tomto místě je pro úplnost zapotřebí vysvětlit, že účinky podaného odvolání (§ 206 odst. 1 o.s.ř.) dopadly na jím napadený přisuzující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a bez dalšího dále na rozhodnutí o věci samé závislé výroky III. o náhradě nákladů řízení a IV. o poplatkové povinnosti žalovaného (tento nadto odvoláním žalovaného výslovně též napadený), a tedy právě v uvedeném rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně otevřený přezkumu odvolacím soudem. Naopak v samostatném výroku II. o věci samé, jímž byl žalobkyní uplatněný nárok částečně zamítnutý a proti kterému odvolání nebylo podáno, nabyl rozsudek soudu prvního stupně již právní moci (§ 206 odst. 2, § 159, § 159a o.s.ř.) a jako takový jej odvolací soud nepřezkoumával. 6. Zůstal tedy v posuzované věci v odvolacím řízení předmětem řízení spor o výživné žalobkyně coby neprovdané matky vůči žalovanému coby otci jejich dítěte ve výši 6 000 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum]. 7. Podle ust. § 920 odst. 1 věty první o.z. není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. 8. Právo na výživné je tedy jedním z majetkových práv, které má matka vůči otci svého dítěte, za kterého není provdána. Toto právo na výživné je časově omezeno na dobu maximálně dvou let od narození dítěte a lze je přiznat (i zpětně od data narození dítěte), byl-li nárok