54 CO 171/2022-61 — Neznámý soud 58

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 071,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 071,80 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. téhož rozsudku pak zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 11 767,86 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 400,03 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 272,39 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 9 572,86 Kč od [datum] do [datum] a z částky 4 501,06 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 572,86 Kč od [datum] do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl výrokem III. rozsudku tak, že žalované jejich náhradu nepřiznal. 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1, § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a § 588 věty první, § [číslo], § [číslo] odst. 1 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), která vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupný na [webová adresa]), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupný na [webová adresa]), a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] (dostupný na [webová adresa]), tím, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a proto je třeba považovat smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou za neplatnou. Žalobkyně však soudu prokázala, že jí její právní předchůdkyně platně postoupila svou pohledávku za žalovanou a že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná se dle tvrzení žalobkyně zavázala k úhradě celkové částky ve výši 20 717 Kč, poté měla žalovaná splácet a nyní má dlužit celkem částku 16 839,66 Kč (z toho 9 572,86 Kč na jistině a 7 266,80 Kč na dlužném poplatku). Přestože z žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) ani z k ní připojené„ tabulky umoření“ nevyplývají jiné úhrady než tři platby po 350 Kč (tj. celkem 1 050 Kč), vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalovaná uhradila částku 4 928,20 Kč, aniž v důvodech rozsudku vysvětlil, jak k této částce dospěl. Uzavřel, že vzhledem ke konstatované neplatnosti smlouvy o zápůjčce je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu ve výši 5 071,80 Kč. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do části zamítavého výroku II. ohledně částky 3 878,20 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že vyhoví žalobě na zaplacení i ohledně posledně uvedené částky. Aniž by žalobkyně zpochybňovala právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o zápůjčce ze dne [datum], na jejímž podkladě měla být žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, je absolutně neplatná, ohradila se proti skutkovému závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná na částečnou úhradu pohledávky uhradila již 4 928,20 Kč. V důvodech odvolání zopakovala, že již v žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) výslovně uvedla, že žalovaná po poskytnutí zápůjčky ve výši 10 000 Kč na svůj dluh plnila pouze částku ve výši 1 050 Kč a jistina zápůjčky tedy z celkového dluhu představuje částku 8 950 Kč. Pokud pak žalobkyně požadovala žalobou zaplacení pouze části z poplatku za zápůjčku, potom připomněla, že je jejím právem požadovat méně, než činí její nárok. Odkázala přitom na přehled plateb (označený jako tabulka umoření) s tím, že pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o výši provedených plateb ze strany žalované, pak měl žalobce vyzvat k jejich upřesnění. 4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.) a že v něm žalobkyně uvedla i důvod, pro který odvolání podává (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním žalobkyně bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko v části zamítavého výroku II. ohledně částky 3 878,20 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 878,20 Kč od [datum] do zaplacení a v závislém výroku o nákladech účastníků (ust. § 212 věta druhá, písm. b/ o. s. ř.) a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věty první o. s. ř.). V zůstávající části zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (ust. § 159 o. s. ř.). 7. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním však učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci pouze ohledně otázky poskytnutí peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč a ohledně nesplnění povinnost právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku, kterýžto rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. 8. Pro jeho skutkové závěry o tom, kolik žalovaná zaplatila na umoření svého dluhu právní předchůdkyni žalobkyně, popř. po postoupení vymáhané pohledávky přímo žalobkyni samotné, však nelze vysledovat v provedených důkazech rozumného podkladu. 9. Jen pro stručnost lze připomenout, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 16 839,66 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba] (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 10 000 Kč, která byla žalované vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy, což potvrdila svým podpisem. Zápůjčku se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši 10 717 Kč v 60 týdenních splátkách. Poplatek byl tvořen součtem kapitalizovaných úroků za zapůjčenou částku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč (s úrokovou sazbou 29 % ročně), odměnou za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 4 180 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 948 Kč a doplňkovým pojistným ve výši 1 800 Kč. Schopnost žalované poskytnutou zápůjčku splatit byla posouzena na základě informaci poskytnutých přímo žalovanou a porovnáním s doklady, které předložila. Žalovaná svou povinnost splnila pouze zčásti, když právní předchůdkyni žalobkyně uhradila před postoupením pohledávky na žalobkyni pouze 1 050 Kč. Dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena. Po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaná ničeho neuhradila. 10. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, se nedostavila. 11. Vycházejíc ze závěrů soudu prvního stupně o tom, že výše uvedená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 o. z., vznikl přesto právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutím peněžitého plnění ve výši 10 000 Kč žalované nárok na vrácení jistiny v posledně uvedené výši podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a které upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Přestože pak právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně samotná ve smlouvě o postoupení pohledávky charakterizovaly postupované nároky jako pohledávky z titulu smlouvy o zápůjčce, je třeba za přiměřeného užití závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, dovodit, že došlo i k postoupení pohled