54 CO 88/2022-355 — Krajský soud v Brně

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně počínaje dnem [datum] částkou 5 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 10. dne příslušného měsíce k rukám žalobkyně do [datum] (výrok I.). Výrokem II. téhož rozsudku současně zamítl žalobu v té její části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném placení výživného ve výši dalších 5 000 Kč měsíčně v době od [datum] do [datum] (dále též jen„ rozhodné období“). Výrokem III. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné za období od [datum] do [datum] v částce 78 307 Kč ve lhůtě do [datum] O nákladech řízení rozhodl výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 760 odst. 3, § 761 odst. 2, § 762 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že jsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 762 odst. 1 o. z. pro přiznání výživného žalobkyni jako rozvedené manželce od žalovaného jako jejího bývalého manžela. Vyšel přitom ze zjištění, že příčinou rozvratu manželství účastníků bylo to, že žalovaný krátce po uzavření manželství navázal známost s jinou ženou, a tedy žalobkyně nezapříčinila rozvrat manželství. Konstatoval rovněž, že žalobkyně není schopna si zabezpečit svoji výživu, když trpí Crohnovou chorobou a v důsledku toho je v současné době stále v pracovní neschopnosti a toho času též hlášena na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a pobírá pouze invalidní důchod I. stupně, z čehož soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má nárok na takové výživné, které by jí zajišťovalo stejnou životní úroveň jako má žalovaný. Pokud jde o stanovenou výši výživného 5 000 Kč měsíčně, potom soud prvního stupně na straně žalovaného přihlédl k tomu, že je znovu ženatý, má 6 úvěrů, měsíčně splácí 22 000 Kč a v rozhodném období byl také nezaměstnaný a pobíral podporu v nezaměstnanosti. Zohlednil však také, že žalobkyně bydlí v bytě, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného, a od září 2021 neplatí zálohy za služby spojené s užíváním bytu a poplatky do fondu oprav, jakož i to, že žalobkyně se částečně připravila o vyšší příjem tím, že si nepodala žádost o zvýšení invalidního důchodu tak, jak to vyplývá ze zprávy MUDr. [jméno] [jméno]. Stanovené výživné pak soud prvního stupně přiznal žalobkyni od [datum], kdy byla podána k soudu prvního stupně žaloba, do [datum], kdy uplynou 3 roky od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Nad částku 5 000 Kč měsíčně pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do výroků II. a IV., podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části buď zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. rovnou sám změnil tak, že jejímu návrhu na přiznání výživného i ohledně soudem prvního stupně zamítnuté části vyhoví. V důvodech odvolání namítla, že soud neměl přihlížet k závazkům žalovaného, neboť pohledávka na výživném je pohledávkou přednostní (§ 279 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen„ o. s. ř.“)), když navíc závazky žalovaného byly vždy spojeny s nabytím nějaké majetkové hodnoty (nemovité věci, či automobilu). Namítla, že byt, který užívá k bydlení, tj. bytová jednotka [číslo] v budově [adresa] nacházející se v [obec] na ul. [ulice] (dále též jen„ byt v [obec]“), je v jejím výlučném vlastnictví, a toho času probíhá u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] řízení o její žalobě na určení jejího vlastnického práva k tomuto bytu. Připustila, že v minulosti z opatrnosti hradila žalovanému nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně, jakož i to, že od léta 2021 za užívání bytu žalovanému nic nehradí, poukázala nicméně i na skutečnost, že má za žalovaným rovněž pohledávku ve výši 306 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého na její úkor tím způsobem, že si žalovaný ponechal posledně uvedenou částku z kupní ceny bytu v [obec] Vedle toho rovněž učinila zápočet své pohledávky ve výši 60 000 Kč (jako peníze získané půjčkou od své tety [jméno] [příjmení]) na údajnou pohledávku žalovaného z titulu nájemného. Ohradila se rovněž proti tomu, aby soud zohledňoval, že byl žalovaný po část rozhodného období veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. V souvislosti s tím poukázala na to, že žalovaný je sezónním zaměstnancem, který je vždy v zimě registrován na úřadu práce, a přesto se jeho průměrný měsíční příjem za celý rok pohybuje kolem 35 000 Kč, zatímco ona je odkázána pouze na invalidní důchod ve výši kolem 8 000 Kč měsíčně. Konečně pak označila za spekulativní úvahu soudu prvního stupně o tom, že si měla požádat o zvýšení důchodu, když není jisté, že by takové žádosti bylo příslušnými úřady vyhověno. 4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně do výroků I., III. a IV., podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítne. V důvodech odvolání sice připustil, že žalobkyně převážně nezapříčinila rozvrat manželství a ohledně tohoto závěru tudíž nelze rozhodnutí soudu prvního stupně ničeho vytknout, zásadně se však žalovaný ohradil proti závěru o tom, že žalobkyně není schopna se sama živit a že by jí byla rozvodem manželství způsobena závažná újma. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 531/06, sice připustil, že žalobkyně trpí Crohnovou chorobou, namítl nicméně, že touto chorobou trpěla již před uzavřením manželství. Soud prvního stupně pak podle něj správně zohlednil, že se žalobkyně připravila o možnost dosahovat vyššího příjmu tím, že nepožádala o zvýšení invalidního důchodu, vytkl však soudu, že nezohlednil zjištění o tom, že se žalobkyně ani nepokusila ucházet se o zaměstnání na pracovních pozicích doporučených jí úřadem práce. Závěrem žalovaný namítl, že jeho životní úroveň je v konečném důsledku nižší, než by mohla být životní úroveň žalobkyně, pakliže by využila všech možností zvýšení příjmu, které se jí nabízely. 5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná zopakovala, že byly splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného v režimu podle § 762 odst. 1 o. z. Zdůraznila, že závažnou újmou je třeba chápat nejen újmu ekonomickou (materiální a příjmovou), ale i újmu ryze osobní (citovou, emoční, psychickou i sociální). V souvislosti s tím připomněla, že negativní důsledky nevěry žalovaného a následného rozvodu manželství účastníků se projevily nejen zhoršením průběhu její Crohnovy choroby, kvůli kterému musela být hospitalizována v [nemocnice], nýbrž i vznikem duševních problémů, které psychiatr MUDr. [příjmení] [příjmení] charakterizoval jako„ reaktivní depresivní syndrom poměrně výrazné hloubky v rámci osobní frustrace“. Morální újmu utrpěla již v okamžiku, když se dozvěděla, že žalovaný krátce po uzavření manželství porušil svůj slib věrnosti a následně ji i opustil kvůli vztahu s jinou ženou. Po rozvodu jí vyhrožoval, že ji vyhodí z bytu v [obec], proto mu začala z opatrnosti platit nájemné, což ji zatížilo ekonomicky. Závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 531/06, označila za nepoužitelné na zde řešený případ, když obecné soudy tam nepřiznaly výživné rozvedené manželce proto, že tato dosahovala výdělku odpovídajícího celorepublikovému průměru. Naproti tomu nynější případ připodobnila okolnostem zkoumaným v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3344/20, kdy žalovaný rovněž porušoval manželskou věrnost a žalobkyně byla z důvodu nepříznivého zdravotního stavu odkázána na pomoc svých dcer a jejím příjmem byl starobní důchod. Namítla, že ze sdělení úřadu práce vyplynulo, že jí dosud nebylo nalezeno zaměstnání vhodné pro ni s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav. Pokud by odmítla ucházet se o nabízené pracovní místo, byla by sankčně z evidence úřad práce vyřazena, k čemuž však nedošlo. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec rozhodl způsobem, jak uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí. 7. Občanský zákoník počítá s existencí práva na výživné v přiměřeném rozsahu mezi rozvedenými manžely pro případ, že jeden z nich není schopen sám se živit a tato neschopnost má současně původ v manželství, nebo v souvislosti s ním (§ 760 odst. 1 o. z.). Podle ustanovení § 762 odst. 1 o. z. pak může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě