20 CO 10/2022-190 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 202.592 Kč s 9,75% úrokem z prodlení jdoucím od 12. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 109.812 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce (výrok II). 2. Vyšel ze zjištění, že žalobce za žalovanou (s níž v té době žil ve společné domácnosti) dne 10. 6. 2014 zaplatil soudnímu exekutorovi její dluh 150.000 Kč, přičemž peníze na úhradu tohoto dluhu si sám musel téhož dne nejprve půjčit od banky a vrátit jí pak dalších 52.592 Kč na úrocích a poplatcích, což celkem činí žalovaných 202.592 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo ohledně některé citované částky k uzavření písemné nebo i jen ústní smlouvy o zápůjčce nebo jiné smlouvy. Stejně tak nebyla prokázána žádná jejich dohoda o tom, kdy má částku 150.000 Kč žalovaná vrátit žalobci, který ohledně ní podal žalobu k soudu až dne 11. 4. 2019. Soužití účastníků ve společné domácnosti trvalo od poloviny roku 2013 do pátku 8. 4. 2016, kdy se z ní žalovaná i s dcerou odstěhovala k sestře. 3. Po právní stránce věc posuzoval dle § 2991 a násl. o.z. o bezdůvodném obohacení a § 629 a násl. o.z. o promlčení. Uzavřel, že žalovaný nárok z titulu bezdůvodného obohacení je k žalovanou vznesené námitce promlčen v 3 leté promlčecí lhůtě. Ta sice dle § 646 o.z. neběžela od 11. 6. 2014 do 8. 4. 2016 po dobu soužití účastníků ve společné domácnosti. Běžela pak ale od pondělí 11. 4. 2016 a marně uplynula ve středu 10. 4. 2019, neboť žalobce se už 11. 4. 2016 mohl u soudu domáhat po žalované vrácení žalované částky, ale učinil tak až žalobou podanou k soudu ve čtvrtek 11. 4. 2019. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by ohledně žalované částky spolu účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce či jinou smlouvu, ani se jinak dohodli na termínu jejího vrácení. Žalobu proto zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Předně namítal, že okresní soud řádně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. tak, jak mu uložil krajský soud ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2020 č.j. 20 Co 25/2020-76, jímž zrušil ve výroku II a III jeho v pořadí první rozsudek ze dne 29. 8. 2019 č.j. 7C 44/2019-48. Dále zpochybňoval hodnocení dokazování týkající se skutkového závěru okresního soudu o tom, že soužití účastníků ve společné domácnosti trvalo jen do pátku 8. 4. 2016. Navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek potvrdil a ztotožnila se s okresním soudem v jeho skutkových i právních závěrech. 6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání je přípustná (§ 201 o.s.ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o.s.ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o.s.ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumal napadený rozsudek v mezích, ve kterých se žalobce jako odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o.s.ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání neshledal opodstatněné. 7. Krajský soud v zásadě zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobu zamítl. Okresní soud v napadeném rozsudku a řízení jeho vydání předcházejícímu ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř. důsledně respektoval závazný právní názor krajského soudu tak, jak mu byl udělen v usnesení ze dne 25. 2. 2020 č.j. [číslo jednací], jímž byl ve výroku II a III zrušen jeho v pořadí první rozsudek ze dne 29. 8. 2019 č.j. [číslo jednací] (jímž ovšem byla žaloba z důvodu promlčení rovněž zamítnuta). Z tohoto pohledu nelze skutkovým ani právním závěrům okresního soudu vůbec ničeho vytknout. Krajský soud proto pro stručnost odkazuje na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku a jen k jeho doplnění, nepatrnému upřesnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující. 8. Předně krajský soud neshledal žalobcem namítané pochybení v plnění poučovací povinnosti vůči němu ze strany okresního soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalobce totiž byl po zrušení v pořadí prvního rozsudku okresního soudu, jeho přípisem ze dne 29. 5. 2020, poučen o tom, aby ve smyslu zrušujícího usnesení krajského soudu ze dne 25. 2. 2020 č.j. [číslo jednací] doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, že se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala 11. 4. 2016 nebo později (tedy 3 roky před zahájením řízení 11. 4. 2019). Žalobci tak muselo být z citovaného usnesení krajského soudu i přípisu okresního soudu zcela zřejmé, jak musí plnit svoji povinnost tvrzení a důkazní proto, aby byl ve sporu úspěšný. Okresní soud jej pak nemusel poučovat o tom, že některé své tvrzení neprokázal, pokud vzal za prokázané opačné tvrzení žalované. Navíc okresní soud provedl k důkazu veškeré účastníky (tedy i žalobcem) navržené, předložené či označené důkazy výslechem svědků i listinné důkazy, tj. nejde zde o situaci, kdy by některý navržený či předložený důkaz neprovedl nebo jej nehodnotil, resp. opomenul. Konečně, pokud se žalobce ani jeho zástupkyně neúčastnili posledního jednání okresního soudu, u nějž došlo k vyhlášení napadeného rozsudku, vzdali se tím práva na jakékoliv poučení ze strany okresního soudu, ať již ohledně koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř. nebo doplnění tvrzení či důkazů k jejich prokázání dle § 118a odst. 1 a 3. Z těchto důvodů také krajský soud neprovedl až u odvolacího jednání žalobcem navržený důkaz výslechem jeho syna [jméno], neboť ten byl nepřípustně uplatněn v režimu neúplné apelace, tj. v rozporu s § 205a písm. f/ o.s.ř. 9. Dále pak krajský soud sdílí správná skutková zjištění a skutkové závěry učiněné okresním soudem, jež přebírá za svá, přičemž nemá žádný důvod se od nich odchylovat, dokazování doplňovat nebo opakovat (§ 213 o.s.ř.). Přestože žalobce v odvolání zpochybňuje hodnocení (nikoliv ale úplnost) provedeného dokazování okresním soudem (zejména co do data odstěhování se žalované od žalobce ze společné domácnosti 8. 4. 2016), je nutno zdůraznit, že hodnocení důkazů přísluší toliko soudu, nikoliv účastníkům řízení (§ 132 o.s.ř.) Krajský soud má zato, že okresní soud v tomto směru provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé, všechny provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové závěry tak, jak správně a výstižně uvádí zejména v bodech 20 a 21 odůvodnění napadeného rozsudku (kde se zabývá věrohodností jednotlivých důkazů, jejich vztahem k prokazovaným skutečnostem a rozporům mezi nimi k tíži žalobce). S nimi se krajský soud může jen ztotožnit a odkázat na ně. Nelze uvažovat, že by skutkové závěry okresního soudu odporovaly provedenému dokazování či se od něj odchylovaly, případně vykazovaly logické či jiné rozpory, tím spíše pak extrémní intenzity, jež by vedla k doplnění či opakování dokazování. Naopak okresní soud správně hodnotil každý jednotlivě provedený důkaz i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a co uvedli účastníci. 10. Krajský soud proto souhlasí se skutkovým závěrem okresního soudu v tom, že žalovaná se ze společné domácnosti vedené s žalobcem odstěhovala nejpozději v pátek 8. 4. 2016, což je prokázáno nejen listinnými důkazy o skončení jejího pracovního poměru i docházky dcery do školky k tomuto dni, ale i výslechem svědkyní [jméno] [příjmení] (kamarádky žalované), [jméno] [příjmení] (sestry žalované), a konečně i vyjádřením žalobce u odvolacího jednání krajského soudu 25. 2. 2020, kde sám uvedl, že se od něj žalovaná nenadále odstěhovala asi 2 týdny před druhou svatbou jeho matky plánovanou cca 20. 4. 2016 (což by odpovídalo ještě dřívějšímu datu 4. 4. 2016). Skončení společné domácnosti ke dni 8. 4. 2016 tedy nasvědčuje nejen odstěhování se žalované z ní, ale k témuž dni i skončení zaměstnání v jejím dosavadním místě včetně skončení předškolní docházky její dcery v tomto místě. 11. Stejně tak krajský soud souhlasí s okresním soudem v tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že žalobu k soudu vůči žalované podal ve čtvrtek dne 11. 4. 2019 ještě za běhu 3 leté promlčecí lhůty, tj. že se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala dne 11. 4. 2016 nebo později. Takový závěr nelze z provedeného dokazování učinit. Naopak lze jen opětovně vyzdvihnout odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 21, dle nějž důkazy provedené v řízení na podporu tohoto tvrzení žalobce jsou pro vzájemnou rozpornost nevěrohodné (zejména v řadě časových údajů) a proto nezpůsobilé jej prokázat. Navíc žalobce ani netvrdil jiný přesný časový okamžik (a ten ani jinak v řízení najevo nevyšel), kdy se od něj žalovaná měla nenadále odstěhovat (k čemuž ale bez pochyb došlo ještě před druhou svatbou jeho matky 20. 4. 2016), když ve své podstatě jen dosti neurčitě tvrdil, že u něj žalovaná bydlela i po datu 8. 4. 2016. Rovněž z tohoto pohledu se jeví skutkový závěr o o