20 CO 192/2020-145 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem blíže ve výroku pod bodem I rozsudku okresního soudu specifikovaným nacházejícím se v [anonymizováno] a [katastrální uzemí] a toto zrušené spoluvlastnictví vypořádal tak, že nařídil prodej nemovitostí a následné rozdělení výtěžku prodeje podle velikosti spoluvlastnických podílů, tedy po jedné polovině (výroky II a III napadeného rozsudku). Uzavřel, že oba účastníci se zrušením spoluvlastnického vztahu souhlasili a v úvahu nepřicházel jiný způsob vypořádání, než právě prodej společných věcí a rozdělení výtěžku (§ 1141 a násl. o. z.), když žádný z účastníků neměl v konečné fázi řízení o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem a reálné rozdělení nemovitostí, o kterém žalovaná uvažovala, není možné i vzhledem k výši nákladů, které by si toto vyžadovalo, jak sama žalovaná uznala a na základě toho také navrhovala prodej nemovitostí. Okresní soud dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 53 256 Kč, a to s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 6. 8. 2020 odvolání. Vytkla okresnímu soudu, že ve věci rozhodl i přes zjištění, že žalovaná je účastnicí insolvenčního řízení, že byl zjištěn její úpadek a bylo jí povoleno oddlužení. Zaujala názor, že řízení mělo být zastaveno podle § 109 insolvenčního zákona nebo je řízení přerušeno (§ 140a zákona), když insolvenční správce zahrnul spoluvlastnický podíl žalované do majetkové podstaty. Dále žalovaná nesouhlasila s výrokem o nákladech řízení. Zde připomněla, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zvláštním typem řízení, když soud není vázán návrhy účastníků. Dodala, že se zrušením spoluvlastnictví souhlasila a nakonec souhlasila i se způsobem vypořádání, který navrhl žalobce, tedy nelze hovořit o tom, že by byl žalobce v řízení – na rozdíl od ní – úspěšný. Připomněla na podporu svých názorů rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 572/19 a pro případ, že by rozsudek byl potvrzen ve věci samé, navrhla, aby právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků. 3. Krajský soud poté, co mu byl soudem I. stupně dne 8. 9. 2020 předložen spis k rozhodnutí o odvolání, vrátil spis okresnímu soudu s tím, že považuje řízení v této věci za přerušené podle § 263 odst. 1. zákona č. 182/2006 Sb. 4. Dne 13. 12. 2021 navrhl žalobce, aby v řízení bylo pokračováno, neboť žalovaná uhradila veškeré pohledávky věřitelů, nebylo tedy nutné spoluvlastnický oddíl žalované na nemovitostech v insolvenčním řízení zpeněžit a insolvenční správce podíl na nemovitostech z majetkové podstaty vyřadil. 5. Krajský soud proto v řízení pokračoval a nařídil odvolací jednání. Během něho žalovaná přišla s návrhem na reálné rozdělení nemovitostí, které je podle jejího názoru možné, vyžádalo by si náklad kolem 100.000 Kč. Zde připomněla, že v době, kdy byl vynesen napadený rozsudek, byla v obtížné situaci, v oddlužení, zatímco nyní je situace jiná, peníze by byla schopna si opatřit a také jí má být určitá částka vrácena z insolvenčního řízení. Žádala tedy zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku, a to i ve výroku o nákladech řízení. Dodal, že v minulosti nabízel žalované převzetí nemovitostí za 1.400.000 Kč, žalovaná ale lhůtu k opatření peněz stále prodlužovala, a proto nakonec byla podána žaloba. Žalobce považuje situaci za neúnosnou, když žalovaná užívá celý areál nemovitostí za nájemné 5.000 Kč měsíčně. Přitom ceny nemovitostí se výrazně zvýšily, takže žalovaná nemá prostředky na úhradu poloviny ceny nemovitostí, ale ani na financování nákladů na rozdělení nemovitostí. Situace žalované vyhovuje, když za minimální částku užívá i majetek žalobce, další řízení by stav opět protáhlo a podle žalobce je jediným řešením prodej nemovitostí v dražbě a rozdělení výtěžku. 7. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. V době, kdy okresní soud v této věci rozhodl, nebylo možno uvažovat o jiném způsobu vypořádání, než o prodeji nemovitostí a rozdělení výtěžku prodeje, když i sama žalovaná potvrzovala, že na vyplacení poloviny hodnoty nemovitostí prostředky a nemá a nákladné a složité by bylo i postupovat cestou reálného dělení nemovitostí. Proti i ona navrhovala prodej nemovitostí (viz její přípis č. l. 60 spisu). Při jednání před okresním soudem dne 17. 6. 2020 pak byli účastníci poučeni podle § 119a odst. 1. o. s. ř. a je nutno mít za to, že tohoto poučení se dostalo i žalované, byť se jednání neúčastnila, ač byla řádně předvolána. Tedy i žalovaná byla poučena o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a všechny důkazy musí být označeny dříve, než soud I. stupně vyhlásí ve věci rozhodnutí, a že k později označeným důkazům a uplatněným skutečnostem přihlíží odvolací soud jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1. o. s. ř. V řízení před okresním soudem se tedy účastníci shodli na tom, že nejsou podmínky pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví některého z účastníků a ani pro reálné rozdělení nemovitostí., a pokud v odvolacím řízení přišla žalovaná opět s žádostí o rozdělení nemovitostí a s kritikou okresního soudu spočívající v tvrzení, že okresní soud se možností reálného dělení nemovitostí blíže nezabýval, jedná se o situaci, kdy skutkový základ vybudovaný v řízení před okresním soudem žalovaná v odvolacím řízení mění a v podstatě se snaží vrátit řízení na začátek, což považuje krajský soud za nepřípustné v odvolacím řízení, a proto k tomuto tvrzení a návrhu žalované nepřihlížel. 9. Navíc, i kdyby tento v podstatě nový požadavek žalované považoval krajský soud za procesně přípustný, pak by přesto nebyl důvod na rozsudku okresního soudu cokoliv – ve věci samé – měnit. Je totiž z obsahu spisu a zejména popisu nemovitostí ve znaleckém posudku na č. l. 9 spisu zřejmé, že případné reálné dělení nemovitostí tak, aby byly oddělené části smysluplně využitelné oběma stranami, by si vyžádalo značných nákladů, pokud by vůbec reálné dělení bylo možné. A přitom z vyjádření a projevů žalované plyne, že prostředky na úhradu nákladů s tím spojených k dispozici nemá. A konečně je třeba připomenout a zhodnotit, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla podána již v listopadu 2018, tedy před více než 3 roky, a jenom v důsledku chování a jednání žalované (včetně podání insolvenčního návrhu) se žalobce práva na ukončení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v relativně krátkém čase zatím nedočkal, to vše za situace, kdy žalovaná užívá sama celé nemovitosti za vcelku minimální nájemné. Tedy i na základě výše uvedeného má krajský soud za to, že jediným spravedlivým a zákonným řešením tohoto spoluvlastnického vztahu je nařízení prodeje nemovitostí a následné rozdělení výtěžku prodeje. 10. Proto byl rozsudek ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrzen. 11. Naproti výše uvedenému má soud za to, že lze za důvodné považovat odvolání proti výroku o nákladech řízení, a to v podstatě z důvodů, které odvolatelka namítla. Tedy krajský soud má za to, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je specifické ve srovnání se spornými řízeními, v nichž stojí proti sobě dvě strany s rozdílnými zájmy. Předmětné řízení představuje tzv. iudicium duplex, kdy řízení muže být zahájeno kterýmkoliv ze spoluvlastníků a přitom obě procesní strany mají v řízení postavení žalobce i žalovaného nehledě na to, kdo podal žalobu. Soud pak není vázán návrhy účastníků a může rozhodnout o vypořádání jiným způsobem, než je navrhováno. Za těchto okolností, kdy spoluvlastníci předem nemohou předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný základ, kdy všichni spoluvlastníci mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a kdy se v řízení jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady a nebyl povinen hradit náklady protistraně, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (shodně viz rozhodnutí Ústavního sodu ČR sp. zn. II. ÚS 572/2019). 12. A o zmíněnou situaci se jedná i v předmětné věci. Žalovaná během řízení zvažovala jiné způsoby pořádání, svá stanoviska měnila, čímž sice prodlužovala řízení, ale v podstatě nenavyšovala (až na výjimku – viz dále) náklady řízení žalobce. Proto krajský soud v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu výše zmíněným zaujal názor, že by každý z účastníků si měl nést náklady řízení ze svého, ovšem s jednou výjimkou. To je náklad, který vznikl žalobci v souvislosti s jednáním před okresním soudem dne 17. 6. 2020 v návaznosti na jednání dne 30. 10. 2019. Při jednání dne 30. 10. 2019 žalovaná vznesla požadavek na reálné dělení nemovitostí a jedná