20 CO 240/2021-235 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 25 228,50 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce jednak domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi udělené žalobci dne 24. 2. 2017 podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení pracovních povinností je neplatné a dále, že rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením z důvodu neomluvených absencí podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je neplatné. Ve věci platnosti výpovědi bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2018 č. j. 13 C 166/2017-97, kterým bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi udělené žalobci dne 24. 2. 2017 je neplatné, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 3. 2018. Stejným rozsudkem byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 4. 10. 2018 č. j. 20 Co 175/2018-120. K dovolání žalobce byly rozsudky krajského i okresního soudu zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 631/2019-147. Dovolací soud uzavřel, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkami žalobce týkajícími se nedostatků jeho seznámení s novým rozvrhem týdenní pracovní doby (zejména absencí vypracovaného písemného rozvrhu týdenní pracovní doby), když toto označil za pouhé formální vady. Správně se měl zabývat tím, zda před 27. 2. 2017, od kdy žalobce měl podle pokynu žalovaného vykonávat práci v nově rozvržené týdenní pracovní době, žalovaný vypracoval písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámil s ním žalobce nejméně 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, popřípadě tím, zda po dobu, kdy nové rozvržení týdenní pracovní doby nenabylo účinnosti, byli nejen žalobce, ale též žalovaný připraveni a ochotni plnit svůj pracovní závazek v dosavadní rozvržené týdenní pracovní době. 3. V intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu okresní soud doplnil dokazování a ve věci znovu rozhodl. Z provedených důkazů učinil okresní soud následující skutkový závěr. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 1. 2014 uzavřena pracovní smlouva, na základě které vykonával žalobce práci řidiče skupiny B pro žalovaného, který je smluvním dopravcem expresní přepravní služby [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“). Protože žalobce nezajistil vyzvednutí palety zboží ve [právnická osoba] [obec] a [právnická osoba] v důsledku již několikátého pochybení a celkové nespokojenosti se žalobcem vyslovila vůči žalovanému požadavek, aby již žalobce pro tuto společnost přepravu nezajišťoval, vznikla na straně žalovaného překážka, kdy v době od 2. 2. 2017 do 24. 2. 2017 nepřiděloval žalobci práci dle uzavřené smlouvy. Dne 24. 2. 2017 proběhla schůzka žalobce se žalovaným a dalšími dvěma pracovníky, při které byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, a zároveň mu bylo oznámeno, že překážka na straně zaměstnavatele je od pondělí 27. 2. 2017 odstraněna a žalobce bude přidělován jako kurýr – řidič ke druhému smluvnímu partnerovi, firmě [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) a že se mu mění pracovní doba od 6.00 do 14.00 hod. pondělí až pátek. Žalobce se na pracoviště dne 27. 2. 2017 nedostavil a dopisem ze dne 28. 2. 2017, který byl žalovanému doručen dne 9. 3. 2017, sdělil, že nesouhlasí s danou výpovědí a trvá na svém dalším zaměstnávání. Žalovaný následně dne 17. 3. 2017 vyzval žalobce ke schůzce a také k tomu, aby se dostavoval na pracoviště, aby mu mohla být práce přidělována dle pracovní smlouvy. Žalobce na tuto výzvu nereagoval a na pracoviště se nedostavoval. Naposledy byl žalobce vyzván k nástupu do zaměstnání e-mailem ze dne 21. 3. 2017, rovněž bezúspěšně. Z těchto důvodů byl ze strany žalovaného pracovní poměr rozvázán okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr končí ke dni doručení oznámení. 4. Co se týká rozvržení týdenní pracovní doby, bylo prokázáno, že do roku 2014 žalovaný poskytoval dopravní služby pouze [právnická osoba]. V roce 2014 rozšířil svoje služby o [právnická osoba], když od této společnosti žalovaný převzal i řidiče včetně žalobce. V souvislosti s tímto rozšířením vydal žalovaný předpis pracovní doby pro zaměstnance podle jednotlivých pracovišť ([anonymizováno] pondělí až pátek 9.30 – 18.00 hod., [anonymizováno] – pondělí až pátek 6.00 – 14.30 hod., administrativa autodopravy – pondělí až pátek 8.00 – 16.30 hod.). Ze svědeckých výpovědí soud zjistil, že s tímto předpisem pracovní doby byli seznámeni všichni zaměstnanci při nástupu do zaměstnání a rozpis v písemné podobě visel na nástěnce v kanceláři, byl tedy veřejně přístupný pro všechny zaměstnance. Žalobce rovněž ve své výpovědi uvedl, že se změnou pracovní doby byl seznámen při schůzce s žalovaným, při které převzal výpověď. Toto potvrdili i další dva zaměstnanci, kteří byli schůzce přítomni. 5. Okresní soud uzavřel, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo ze strany žalovaného oprávněně, když bylo prokázáno, že žalobce byl řádně seznámen s novým rozvržením pracovní doby, byť se tak stalo ústně při jednání žalobce s žalovaným. Rozvrh týdenní pracovní doby totiž byl vypracován písemně již v roce 2014 a od té doby se nijak neměnil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný měl pouze dva smluvní partnery, přičemž zaměstnanci pro ně vykonávali práci ve dvou různých pracovních dobách. Okresní soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu, dle kterého zákon nestanoví způsob a formu seznámení zaměstnance s rozvrhem práce. Zákon upravuje povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a jeho změnu, ale z toho nelze dovozovat, že i seznámení s tímto rozvrhem nutně vyžaduje písemnou podobu. Žalobce ve své výpovědi potvrdil, že byl vyzván k nástupu do práce 27. 2. 2017 s tím, že jeho pracovní doba bude od 6.00 do 14.00 hod., do práce však od 27. 2. 2017 až do okamžitého zrušení pracovního poměru nenastoupil. Okresní soud poukázal na to, že ke změně pracovní doby u žalobce muselo dojít z důvodu právě na jeho straně, když porušoval své pracovní povinnosti, a musel být proto přeřazen na pozici k jinému smluvnímu partnerovi, pro nějž platí jiná pracovní doba. Okresní soud také připomněl, že sám žalobce chtěl pracovní poměr u žalovaného ukončit, požadoval však odstupné. Lhůta dvou týdnů od oznámení nového rozvrhu pracovní doby uplynula dnem 10. 3. 2017, tedy žalobce měl nejpozději 13. 3. 2017 nastoupit do zaměstnání v nové pracovní době, o které byl informován. Žalobce byl žalovaným opakovaně vyzýván k nástupu do zaměstnání, na výzvy však nereagoval a ani žalovanému neoznámil žádný důvod, pro který nemůže chodit do práce. Ze všech těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo platné, a proto byla žaloba na určení neplatnosti jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný měl ve věci úspěch a má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém uvedl, že se neztotožňuje se závěry okresního soudu. Dle jeho názoru žalovaný ani v dodatečném řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by v souladu se zákonem seznámil žalobce s novým rozvržením pracovní doby. Žalobce má za to, že pro individuální rozvržení pracovní doby vůči konkrétnímu zaměstnanci je nutné, aby dle § 84 zákoníku práce zaměstnavatel písemně rozvrhl konkrétní pracovní dobu a seznámil s ní zaměstnance minimálně 2 týdny před začátkem období, na nějž je pracovní doba rozvržena. Žalobce se domnívá, že není možné dovozovat, že uplynutím 14 dnů ode dne, ke kterému byla pracovní doba změněna, dochází k její změně. Takový závěr není v souladu s § 84 zákoníku práce, který výslovně uvádí, že se změnou pracovní doby je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na nějž je pracovní doba rozvržena. Žalobce tak trvá na tom, že ze strany žalovaného nedošlo nikdy ke splnění obou podmínek stanovených § 84 zákoníku práce – tedy k písemnému rozvržení změny pracovní doby a k seznámení s její změnou minimálně 2 týdny před začátkem období. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu okresního změnil tak, že určí, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 3. 2017, které bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2017, je neplatné a dále, aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Pro případ, že odvolací soud dospěje k závěru, že je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, pak žádá revizi výroku o nákladech řízení, když má za to, že by žalovanému neměla náležet náhrada nákladů