20 CO 262/2021-87 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 408 829,50 Kč s úroky z prodlení. Vyšel z obsahu dohody o vypořádání společného jmění, kterou účastníci řízení uzavřeli dne 4. 10. 2010, a to z jejího čl. VI, a vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem případu uzavřel, že vypořádací podíl v žalované výši, který by jinak byla žalovaná povinna žalobci zaplatit, se nestal splatným, neboť nedošlo k naplnění žádné ze zde uvedených odkládacích podmínek, konkrétně nedošlo k naplnění podmínky uvedené v tomto článku dohody pod označením (iii) – zde připomněl, že poté, co se žalovaná stala vlastnicí bytové jednotky v [obec], [ulice] [číslo] darovala byt dceři účastníků [jméno] [příjmení], tedy v době rozhodování okresního soudu byl již naplněn účel dohody o vypořádání společného jmění, tedy aby se vlastníkem bytu stalo jedno z dětí účastníků. S ohledem na výsledek sporu okresní soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 86 732,80 Kč. 2. V odvolání proti tomuto rozsudku žalobce setrval na svém tvrzení a názoru, že ke splnění odkládací podmínky podle čl. VI bodu (iii) došlo, a to dne 16. 1. 2019, kdy se vlastníkem bytové jednotky nestalo žádné z dětí účastníků, ale žalovaná. Splatnost dlužné částky tak nastala dne 17. 1. 2019. Pokud pak poté, co žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky, převedla žalovaná bytovou jednotku darem na dceru [jméno], jednalo se o účelové jednání, ke kterému došlo až dva měsíce po podání této žaloby. Podle žalobce mohla žalovaná, aby splnila účel dohody, převést právo nájmu na některé z dětí účastníků, kteří by pak sami mohli s vlastníkem bytu (město HK) jednat o odkupu. Názor okresního soudu, podle kterého je právně významné, že vlastníkem bytu byla dcera účastníků ke dni rozhodnutí soudu, považuje žalobce za nesprávný a zdůraznil, že pohledávka žalobce za žalovanou se stala splatná již 17. 1. 2019 a tím okamžikem vznikla žalované povinnost dluh vůči žalobci uhradit, když si účastníci neujednali, že by nastalá splatnost dluhu mohla být„ zrušena“ tím, že se následně některé z dětí vlastníkem bytu stane. Konečně žalobce v odvolání namítl, že při převodu bytu na dceru [jméno] jednala žalovaná v rozporu s dohodou, když si pro sebe zřídila věcné břemeno užívání bytu a dále s dcerou ujednala zákaz zcizení bytu, takže dcera nemůže byt využít jako zástavu v případě žádosti o úvěr. Navrhl změnu rozsudku a vyhovění žalobě případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná žádala potvrzení rozsudku. Také ona setrvala na svém tvrzení a názoru, že účel a smysl čl. VI dohody o vypořádání SJM naplnila, když po jeho převodu (privatizaci) do osobního vlastnictví se stala následně vlastníkem bytu dcera účastníků. Zdůraznila formulaci„ …vlastníkem bytu po jeho převodu do osobního vlastnictví se stane jiná osoba, než… (děti účastníků)“, a to s tím, že bylo zřejmé, že nejdříve muselo dojít k převodu vlastnictví bytu na žalovanou jakožto jediného nájemce bytu, a tedy i jediného oprávněného k nabytí vlastnictví v rámci privatizace městských bytů, a teprve potom by v případě převodu vlastnictví bytu na jinou osobu, než na některé z dětí účastníků, došlo k zesplatnění pohledávky žalobce. Protože vlastnictví bytu převedla darem na dceru, ke splnění odkládací podmínky nedošlo a povinnost zaplatit dluh žalobci nenastala. 4. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že rozsudek je možno považovat za správný, byť z poněkud jiných právních důvodů. 5. Jak již uvedl okresní soud, v daném případě šlo o spor o výklad článku VI bod (iii) dohody o vypořádání SJM uzavřené mezi účastníky dne 4. 10. 2010, tedy o to, zda došlo či nikoliv ke splnění odkládací podmínky zde uvedené. Krajský soud považuje za správný výklad žalované zmíněný výše, na který pro stručnost odkazuje a považuje za vhodné dodat a zdůraznit následující. 6. V době vzniku této dohody platilo při privatizaci městských bytů ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (dnes obdobně § 1187 o. z.), které ukládalo povinnost vlastníkovi bytu nabídnout byt nájemci bytu, tedy nikdo jiný nebyl oprávněn ke koupi bytu. Této právní úpravy si nepochybně byli účastníci dohody vědomi, jak plyne z formulace bodu (ii) článku VI dohody, kde se uvádí, že dluh je splatný, jestliže jakákoliv třetí osoba se stane„ vedle paní [příjmení] nájemcem bytu oprávněným k odkupu bytu“ od současného vlastníka … Na tuto formulaci pak navazuje formulace bodu (iii), tedy„ vlastníkem bytu po jeho převodu do osobního vlastnictví se stane jiná osoba, než … (děti účastníků). Tedy napřed musel proběhnout převod bytu z vlastníka – města – na nájemce bytu do jeho osobního vlastnictví, jak bylo účastníkům známo, a pak teprve pokud by byl byt převeden dále na jinou osobu, než dítě účastníků, by nastala splatnost dluhu. S takovouto posloupností úkonů formulace uvedená v bodu (iii) počítá. 7. Na závěru, že žádná z odkládacích podmínek splatnosti dluhu nenastala, ničeho nemění ani ta žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná si v souvislosti s darováním bytové jednotky dceři [jméno] s ní sjednala věcné břemeno bydlení v bytě a závazek byt nezcizit a nezatížit. Žádné takové ujednání nebylo v dohodě ze 4. 10. 2010 vyloučeno, když v dohodě„ byla ve hře“ jen otázka a možnost převodu vlastnického práva k bytu na některé z dětí účastníků a k tomu také došlo. 8. Námitka žalobce, že žalovaná mohla své nájemní právo k bytu převést na některé z dětí, což by vlastník bytu (město HK) určitě podle názoru žalobce schválil, je jen spekulací a není vzhledem k výše uvedenému právně významná. Navíc, pokud by toto i žalovaná učinila, pak by se naskýtala otázka, jak by některé z dětí účastníků jako nový nájemce bytu bylo schopno uhradit kupní cenu bytu, když prostředky na to žádný z nich, jak se uvádělo, neměl a není zřejmé, zda by splňoval podmínky pro získání úvěru na koupi bytu. I toto je však pouhá spekulace. 9. Zásadní tedy je, že žalovaná svým jednáním po 4. 10. 2010 ničím nenaplnila splnění některé z odkládacích podmínek splatnosti vypořádacího podílu. Tu skutečnost, že napřed se ona jako nájemce bytu stane vlastníkem bytu, dohoda účastníků předpokládala (viz body /ii/ a /iii/ článku VI dohody) a po žalované se stala vlastníkem bytu dcera účastníků, tedy nikoliv třetí osoba mimo okruh potomků účastníků. Krajský soud do jisté míry chápe určité rozhořčení žalobce nad tím, že si žalovaná nechala po dohodě s dcerou [jméno] zřídit právo doživotního užívání bytu a sjednala s ní zákaz zcizení a zatížení bytu, v dohodě ze dne 4. 10. 2010 si ale účastníci tuto možnost nevyloučili a to jediné, co si účastníci sjednali, totiž že vlastníkem bytu se stane jedno z jejich dětí, žalovaná splnila. 10. Žaloba tedy důvodná není, a proto byl rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrzen. 11. Vzhledem k výsledku odvolacího řízení má žalovaná právo proti žalobci i na náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Zde jde opět o náklad advokátního zastoupení, který tvoří odměna advokáta žalované za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) po 9 940 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále paušální náhrady výdajů 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3. vyhl.) a 21% DPH, celkem tedy 24 780,80 Kč.