21 CO 243/2022-555 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhá na žalobkyni zaplacení 28 834,79 Kč. Výrokem II uložil žalovanému povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě na náhradě nákladů řízení částku odpovídající 30 % z těchto celkových nákladů řízení, jejichž výše a lhůta splatnosti bude uvedena v samostatném usnesení. Výrokem III uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 140 175 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně. V odůvodnění uvedl, že se žalobkyně žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 21. 2. 2019 domáhala zaplacení 95 165 Kč z titulu neuhrazeného nájemného za období od února 2017 do ledna 2019 a nákladů za vodu ve výši 5 765 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl užívat nemovitost v [adresa], v obci [obec], která v tu dobu byla v jejím vlastnictví. Žalovaný jí neplatil nájemné a další poplatky. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou. Žalobkyně následně vzala celou žalobu zpět. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 9. 2019 č. j. 12 C 28/2019-71 bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobě podané žalobkyní k Okresnímu soudu v Náchodě dne 21. 2. 2019 s tím, že o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 9. 2019. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a podal proti žalobě žalobkyně vzájemný návrh a požadoval 50 000 Kč jako rezervační poplatek uhrazený za nemovitost v [adresa], 400 000 Kč za stavební materiál a stavební práce na zhodnocení stavby v [adresa], 82 000 Kč za ustájení zvířat žalobkyně, 28 834,79 Kč za úhradu energií a částky 37 916 Kč a 29 667 Kč za opravy automobilu ve vlastnictví žalobkyně. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 8. 2021 č. j. 12 C 28/2019-479 byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal na žalobkyni zaplacení částek ve výši 50 000 Kč, 400 000 Kč, 82 000 Kč, 28 834,79 Kč, 37 916 Kč a 29 667 Kč (výrok I) a ve výrocích II a III rozhodnul soud o nákladech řízení a nákladech státu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2022 č. j. 21 Co 265/2021-509 byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části výroku pod bodem I, do části, kterou byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, kterým se vůči žalobkyni domáhal zaplacení částek ve výši 50 000 Kč, 400 000 Kč, 82 000 Kč, 37 916 Kč a 29 667 Kč (výrok I). Ve zbývající části výroku pod bodem I, týkající se vzájemného návrhu žalovaného, kterým se vůči žalobkyni domáhal zaplacení částky 28 834,79 Kč, a navazující nákladové výroky II a III odvolací soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud proto pokračoval v řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 28 834,79 Kč. Vzal za prokázané, že dne 2. 11. 2015 uzavřeli účastníci dohodu o podnájmu, podle které se dohodli, že žalobkyně žalovanému jako nájemci poskytne k nájmu nemovitost – rodinný dům se všemi součástmi a příslušenstvím – [adresa] v obci [obec], [obec] od 1. 11. 2015 na dobu neurčitou. Žalovaný byl povinen hradit nájemné ve výši 3 500 Kč měsíčně a zálohu na elektřinu ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný minimálně do ledna 2017 hradil žalobkyni v zásadě pravidelně nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně včetně zálohy na elektrickou energii a poté již nájem nehradil. Žalobkyně byla v tomto odběrném místě odběratelem elektrické energie od dodavatele [právnická osoba], do 3. 9. 2018. Žalovaný prokázal, že na účet žalobkyně uhradil od 21. 5. 2016 do 30. 1. 2017 zálohu na dodávku elektrické energie ve výši 26 000 Kč a dále uhradil ze svého na účet [právnická osoba], celkem 29 179 Kč. Žalovaný tak celkem uhradil za elektřinu částku 55 179 Kč, ačkoliv celková spotřeba elektrické energie byla za období od 21. 5. 2016 do 3. 9. 2018 ve výši 26 344,21 Kč. Na straně žalobkyně tak na úkor žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 28 834 Kč (§ 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Toto bezdůvodné obohacení je žalobkyně žalovanému povinna vydat. Žalobkyně proti pohledávce žalovaného započetla svůj nárok za dlužné nájemné a vodné ve výši 89 765 Kč dne 7. 1. 2020 Okresní soud po právní stránce započtení posoudil podle § 1987 o. z. Dospěl k závěru, že pohledávku, kterou žalobkyně započetla, splňuje všechny náležitosti, neboť je dostatečně jistá a určitá co do důvodu i výše. Existence pohledávky byla prokázána. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že od února 2017 do ledna 2019 měl žalovaný podle nájemní smlouvy uhradit žalobkyni minimálně na nájemném celkem 84 Kč. Toto nájemné však neuhradil. Obě pohledávky lze proti sobě započíst, neboť se jedná o závazky proti stejným osobám a obě pohledávky jsou splatné. Protože nárok žalovaného v uplatněné výši započtením zanikl ke dni 7. 1. 2020, okresní soud vzájemný návrh žalovaného jako nedůvodný zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítl, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud vyhodnotil smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 2. 11. 2015 za platnou nájemní smlouvu. Na jedné straně totiž učinil opakovaně závěr, že účastníci žili v družském vztahu minimálně od roku 2015 do začátku roku 2017 a sledovali společné cíl a zájem, např. zakoupení nemovitosti v [adresa] a plánování společného hospodářství se zvířectvem. Na straně druhé pak nelogicky hodnotil vztah žalovaného k nemovitosti jako vztah čistě nájemní. Nevypořádal se ani s otázkou, že žalobkyně dle sdělení správce daně nikdy v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za příslušná období neuvedla žádný příjem z nájmu. Účastníci rozhodně neměli na mysli uzavřít nájemní smlouvu. Žalovaný nemovitosti užíval a staral se o ně na základě trvajícího družského vztahu se žalobkyní a na základě jejich společného zájmu tyto nemovitosti pořídit a hospodařit v nich. Pokud platby označoval jako „nájem“, tak se ve skutečnosti jednalo o platby, kterými přispíval žalobkyni na náklady domácnosti. Pohledávka žalovaného proto započtením pohledávky žalobkyně zaniknout nemohla, neboť nevznikla. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vzájemnému návrhu žalovaného vyhoví a žalobkyni uloží povinnost nahradit mu náklady řízení. 3. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a ztotožnila se s ním. Poukázala na to, že účastníci spolu nikdy nežili ve společné domácnosti, neboť žalobkyně vlastnila nemovitosti v obci [obec], které užívala se svým druhem k bydlení. Tvrzení žalovaného o neplatnosti nájemní smlouvy je ryze účelové. Bylo přitom prokázáno a nestalo se ani sporným, že předmět nájmu žalovaný užíval k bydlení. Z kompenzační námitky žalobkyně ze dne 7. 1. 2020 je zřejmá její vůle započítat žalovaným tvrzené nároky včetně jím tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu přeplatku na elektřině vůči jejím nárokům na plnění za užívání nemovitosti žalovaným. 4. Zástupkyně žalovaného na jednání u odvolacího soudu odkázala zcela na písemné odvolání. 5. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Odvolací soud odkazuje zcela na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku okresního soudu a jen na doplnění, určité shrnutí a k odvolacím důvodům žalovaného uvádí následující. 7. Žalobkyně v řízení před okresním soudem a ani v řízení odvolacím explicitně nesporovala vznik práva žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení, které jí na jeho úrok vzniklo tím, že za ni jako za odběratelku elektrické energie uhradil kupní cenu za dodanou elektrickou energii od dodavatele ve výši 28 834,79 Kč. K tomu odvolací soud opět jen připomíná, že podle § 2 991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Okresní soud však na straně druhé současně správně uzavřel, že tato pohledávka žalovaného (přestože původně po právu vznikla) zanikla následně započtením ve smyslu § 1982 a násl. o. z. Žalobkyně svým podáním ze dne 6. 1. 2020 realizovala své právo ve smyslu § 1982/1 o. z. prohlásit vůči žalovanému, že svoji pohledávku (mimo jiné na zaplacení dlužného nájemného) započítává. S tímto podáním učiněným v rámci soudního řízení byl žalovaný prostřednictvím své zástupkyně seznámen při jednání okresního soudu konaném dne 9. 1. 2020. Obstojí pak zcela i závěr okresního soudu, že všechny předpoklady pro započtení vzájemných pohledávek účastníků byly splněny. Především podmínka existence obou pohledávek, jejich vzájemnost (reciproční totožnost subjektu) a stejnorodost (totožnost druhu plnění) ve smyslu § 1982 odst. 1 o. z. Obě pohledávky bylo lze uplatnit před soudem (§ 1987 odst. 1 o. z.) a žádná z nich nebyla nejistá nebo neurčitá (§ 1987 odst. 2 o. z.). 9. Obě pohledávky proto zanikly (zrušily se) v rozsahu, ve kterém se vzájemně kryly, tj