21 CO 315/2022-83 — Krajský soud v Hradci Králové

Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen obnovit původní stav odstraněním plotu mezi pozemky parc. č. st. [číslo] a parc. [číslo] v k. ú. [obec], mříže mezi pozemky parc. č. st. [číslo] a parc. [číslo] plotu mezi pozemky parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo], a zdržet se jakéhokoliv omezování přístupu na jihozápadní část pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec], která je ohraničena opěrnou zdí s plotem a hranicemi s pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec], a do sklepa umístěného pod opěrnou zdí s plotem na pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec], které jsou v držbě žalobců, a to do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok I), žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Semilech soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci usnesení (výrok III). Proti usnesení podali odvolání všichni účastníci, a to žalobci jen do jeho výroku II a žalovaný jen do jeho výroku I a II (výrok III je už tedy pravomocný). Žalobci v odvolání namítali, že jim okresní soud s odkazem na § 142a odst. 1 o.s.ř. nesprávně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv se svojí žalobou byli plně procesně úspěšní a žalovaný by vzhledem k dlouhodobě vyhroceným a soudy opakovaně řešeným vztahům mezi nimi zcela zjevně nerespektoval jakoukoliv předžalobní výzvu k plnění. Navrhli proto, aby krajský soud napadené usnesení ve výroku II změnil tak, že žalovanému uloží nahradit jim náklady řízení před okresním soudem v plné výši. Žalovaný v odvolání předně namítal, že žaloba byla 13.9.2022 ve smyslu § 1008 o.z. podána pozdě, neboť žalobci museli mít pochybnosti o průběhu hranic mezi spornými pozemky už od roku 2021 (jak vyplývá z jimi předložených čestných prohlášení). Dále namítal, že je vlastníkem i oprávněným držitelem sporných nemovitostí, tj. celého pozemku p. [číslo] včetně jeho sporného cípu (o němž žalobci tvrdí, že jej dlouhodobě, cca 60 let nerušeně užívají a že jej vydrželi). Tuto část pozemku dříve toliko bezplatně přenechal k dočasnému užívání svému bratrovi, resp. zemřelému otci žalobců, tj. jednalo se vždy jen o výprosu, kde si žalobci ani jejich právní předchůdce nemohl myslet, že tuto část pozemku oprávněně a v dobré víře drží jako svoji vlastní (což je i v rozporu se stavem zaspaným v katastru nemovitostí). Přestože tedy dlouhodobě nebránil žalobcům ani jejich otci v užívání sporné části pozemku, nemůže to být bez dalšího důvodem k tomu, aby jej v dobré víře vydrželi do svého vlastnictví. Konečně namítal neurčitost a proto nevykonatelnost žalobního petitu (jak už i uzavřel krajský soud v předchozí, podobné věci účastníků ve svém usnesení ze dne 6.9.2021 č.j. [číslo jednací]) i to, že mu žaloba byla doručena až spolu s napadeným usnesením, jakožto rozhodnutím ve věci samé, tj. neměl před tím možnost se k ní nijak vyjádřit. Navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobu zamítne. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli, aby krajský soud napadené usnesení potvrdil a ztotožnili se s okresním soudem v jeho skutkových i právních závěrech. Poukázali na to, že žalovaný jim přes 40 let nebránil v užívání sporné části pozemku, zejména pak ve stavbě plotu na opěrné zdi a vchodu do podzemního sklepa. Naopak v druhé polovině 90 let si sám znemožnil (zazdil) přístup na spornou část pozemku výstavbou budovy na svých sousedních pozemcích. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání je v obou případech přípustné (§ 201 o.s.ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o.s.ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o.s.ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumal napadené usnesení i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se odvolatelé domáhali jeho přezkoumání (§ 212 o.s.ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Shledal opodstatněné jen odvolání žalobců, nikoliv však žalovaného. V projednávané věci krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobě vyhověl. Pro stručnost může plně odkázat na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného usnesení (zejména v jeho bodech 8 a 11), k jehož doplnění a k odvolacím námitkám žalovaného dodává následující. Podle § 1003 o.z. držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Podle § 177 odst. 1 o.s.ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat. Podle § 178 o.s.ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází v řízení dle § 176 a násl. o.s.ř. k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti či řádnosti držby, ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o.s.ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování, kdy je soud o žalobě povinen rozhodnout do 15 dnů, resp. do 30 dnů od zahájení řízení (§ 177 o.s.ř.). Jednání přitom není třeba nařizovat (§ 177 odst. 1 o.s.ř.). Řízení ve věcech ochrany z rušené držby je tak na svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 177 až § 180 o.s.ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případně sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby (viz nález Ústavního soudu ze dne 16.6.2016 sp.zn. IV.ÚS 3623/15 nebo jeho usnesení ze dne 8.12.2015 sp.zn. II.ÚS 2133/15, apod.). Již jen z tohoto pohledu neobstojí odvolací námitky žalovaného týkající se nemožnosti vyjádřit se k žalobě před vydáním napadeného usnesení, neboť to povaha tohoto typu řízení (mající charakter řízení o předběžném opatření) zásadně neumožňuje. Okresnímu soudu tudíž nelze ničeho vytknout, když o žalobě věcně rozhodl urychleně, bez jednání a v zákonem dané, dosti krátké lhůtě 15 dnů od zahájení řízení, aniž by ji před tím zaslal žalovanému k vyjádření. K obraně proti žalobě měl žalovaný dostatečný prostor v tomto odvolacím řízení, tj. v rámci odvolání proti napadenému usnesení i v rámci odvolacího jednání, jež byl krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) už povinen ve věci nařídit v souladu s § 214 odst. 1 o.s.ř. Z týchž důvodů krajský soud zamítl návrh žalovaného na přerušení tohoto řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. do skončení řízení vedeného mezi účastníky u okresního soudu pod sp.zn. [spisová značka] o určení vlastnictví sporného pozemku. Povaha tohoto řízení, majícího za cíl poskytnutí okamžité ochrany rušené držbě, totiž opět vylučuje, aby bylo přerušeno (a tím oddáleno rozhodnutí ve věci samé), když ze zákona naopak plyne jednoznačný požadavek rozhodnout o žalobě s co možná největším urychlením. Nadto přerušení řízení dle posledně citovaného ustanovení předpokládá vyčkat řešení určité otázky v jiném řízení, k čemuž v této věci nebyl žádný důvod. Mezi účastníky totiž byly základní skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí soudu ve své podstatě zcela nesporné, nebyly žalovaným v odvolání zpochybňovány, a v řízení i jinak spolehlivě vyšly najevo (tj. otázka poslední pokojné držby sporného pozemku a jejího svémocného rušení dle § 178 o.s.ř.). Otázka vlastnického práva sporného pozemku pro výsledek tohoto řízení žádný význam nemá z důvodů ještě níže podrobně uvedených a krajský soud se jí k odvolání žalovaného nemusel zabývat. Žaloba z rušené držby (též„ posesorní žaloba“) poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva). Soud se v řízení omezí jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o.s.ř.). Nezkoumá proto předběžné hmotněprávní otázky (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), tedy zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení ze dne 20.12.2017 sp.zn. IV. ÚS 3074/17). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. U řízení o žalobě z rušené držby je tedy třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě. Obranu žalovaného tak zása