25 CO 207/2021-508 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků p. [číslo] v [katastrální uzemí], pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] a pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] (výrok I). Pokud se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], p. [číslo] v [katastrální uzemí] a p. [číslo] v [katastrální uzemí], žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobkyni k náhradě nákladů ve prospěch žalované ve výši 2 186 Kč (výrok III). 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě nabídky bezplatného odevzdání do vlastnictví státu a rozhodnutí finančního odboru [anonymizována čtyři slova] v [obec] o přijetí této nabídky z 2. 2. 1965 [číslo] přešlo vlastnictví mimo jiné k pozemku dle PK p. [číslo] (dnes podle katastru nemovitostí se jedná o pozemky s. t. [číslo] až [číslo], st. [číslo] až [číslo], st. [číslo] až [číslo], st. [číslo] až [číslo], p. [číslo] část p. [číslo] v [katastrální uzemí]) z [jméno] [příjmení] na stát. Podle zadání [jméno] [příjmení] byl dne 6. 12. 1952 zpracován geometrický plán na oddělení parcel č. kat. [číslo], [obec], okres [okres], na 12 menších parcel p. [číslo] až [číslo] za účelem budoucí výstavby rodinných domů. Rozhodnutím [anonymizována tři slova] v [obec] ze dne 8. 7. 1970 č. j. výst [číslo] bylo rozhodnuto o přípustnosti stavby garáží na pozemcích p. [číslo]. V rozhodnutí je poznámka, že navržené garáže jsou situovány na stávající kanalizaci, která v tomto prostoru byla vybudována pro dříve plánovanou výstavbu rodinných domů. Nárok na vydání odňatého nemovitého majetku přešel na žalobkyni jakožto na dědičku [jméno] [příjmení] (viz usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. D 905/99-37). Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] v [obec], [anonymizována tři slova] [číslo jednací] ([anonymizováno] [číslo]) ze dne 25. 11. 1994 byla přiznána náhrada za odňatý nemovitý majetek, který však žalobkyni nebylo možné vydat pro překážku zastavěnosti. Znalecký ústav [právnická osoba], vypracoval k zadání žalobkyně dne 28. 12. 2017 pod [číslo] znalecký posudek k ocenění odňatého pozemku PK [číslo]. Zpracovatel posudku měl k dispozici zejména geometrický plán z roku 1952, programové studie, technicko-hospodářské a architektonické směrnice. Dovodil, že se jednalo o pozemek určený k zastavění v ceně 314 160 Kč. Žalovaná naopak ocenila restituční nárok žalobkyně částkou 36 629,60 Kč a považovala ho za zcela uspokojený, protože žalobkyni v období od 21. 5. 2018 do 23. 5. 2019 v rámci veřejné nabídky poskytla náhradní pozemky v uvedené ceně. Žalobkyně začala brát účast na veřejných nabídkách až v roce 2018, přičemž žalovaná reagovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně poměrně rychle, kdy žalobkyni se dne 21. 5. 2018 dostalo náhradního pozemku v ceně 17 120,60 Kč, dne 17. 7. 2018 v ceně 1 268,60 Kč, 20. 5. 2019 v ceně 17 913,20 Kč a 25. 3. 2019 v ceně 326,20 Kč. Jedinou znatelnější aktivitu před podáním žaloby vyvinula žalobkyně zasláním výzvy žalované v roce 2014, k níž připojila jako důkaz Technicko-hospodářskou a architektonickou směrnici z roku 1955, příslušnou část územního plánu, kopii geometrického plánu původního vlastníka z roku 1952, geometrický plán z roku 1974 a stavební povolení č. j. výst [číslo] ze dne 8. 7. 1970 [anonymizována čtyři slova] [obec]. Jednalo se o tytéž listiny, jimiž byl proveden důkaz v jiném restitučním sporu mezi žalobkyní a žalovanou, který probíhal u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2019 a u Krajského soudu v Českém Krumlově jako soudu odvolacího pod sp. zn. 7 Co 589/2020; soudy obou stupňů přijaly závěr, že předložené listinné důkazy neprokázaly stavební charakter odňatého pozemku. Lze sice připustit, že v důsledku nižšího ocenění odňatého pozemku ze strany žalované se žalobkyně nemohla v dostatečné míře zúčastnit veřejné nabídky náhradních pozemků, ale za nižším oceněním nebylo možné hledat neochotu, liknavost či svévoli žalované. Sama žalovaná totiž oslovila příslušné orgány se žádostí stran existence příslušné územně plánovací dokumentace, která by dokládala stavební charakter odňatého pozemku, nicméně se nedočkala kladné odpovědi. Teprve krátce před vyhlášením rozsudku žalobkyně dohledala a soudu prvního stupně předložila směrný územní plán, z něhož (spolu s dalšími provedenými důkazy) soud prvního stupně dovodil stavební charakter odňatého pozemku. Odvolací soud proto žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči zamítavému výroku o věci samé ad II a na něm závislému nákladovému výroku ad III. Soudu prvního stupně vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Přednesla, že žalovaná neodmítla přecenit její restituční nárok pro absenci podkladů, ale s poukazem na to, že pozemky evidované jako zemědělská půda žalovaná nepřeceňuje. Již tento postup žalované lze označit za postup liknavý a svévolný. Poznamenala, že ke své žalobě na vydání náhradních pozemků, kterou původně podala dne 20. 3. 2018 u Okresního soudu v Domažlicích, připojila množství listin včetně znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem [právnická osoba] (viz shora), který ocenil odňatý nemovitý majetek na 331 940 Kč. Snažila se opatřit relevantní územně plánovací dokumentaci od příslušných institucí, které mají za povinnost tyto dokumenty archivovat, leč marně. Se žádostí o poskytnutí úplné územně plánovací dokumentace se na příslušné instituce obrátily i Okresní soud v Jindřichově Hradci a Okresní soud v Českém Krumlově (těm byla věc postoupena od Okresního soudu v Domažlicích pro nedostatek jeho místní příslušnosti) a následně i Krajský soud v Českých Budějovicích, ale ani ony se svými žádostmi neuspěly. Žalobkyně však ve své snaze neustala a v průběhu řízení před vyhlášením napadeného rozsudku se jí podařilo získat od [stát. instituce], odboru výstavby, stavebního úřadu [okres], směrný územní plán aglomerace [příjmení] z roku 1957, z něhož jednoznačně vyplynulo, že odňatý pozemek byl ke dni jeho přechodu na stát určen k zastavění, protože se nacházel v ploše RIZPZ (rezerva individuální zástavby pro zemědělský průmysl). Liknavý a svévolný přístup žalované k uspokojení restitučního nároku žalobkyně spočíval v tom, že žalovaná ocenila odňaté pozemky chybně, na chybném ocenění setrvala a fakticky tak žalobkyni znemožnila po mnoho let uspokojit její nárok v plné výši v rámci veřejné nabídky; žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu dovolacího soudu. Žádala, aby napadený rozsudek byl v odvoláním dotčené části změněn tak, že žalobě bude vyhověno. 4. Žalovaná se s napadeným rozsudkem v odvoláním dotčené části ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. 5. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v mezích odvolání (§ 206 odst. 2, § 212 věta první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemku oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároků převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a tam uvedené odkazy na judikaturu). 7. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalob