26 CO 2/2022-205 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] 884 329,54 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % od 21. 2. 2019 do zaplacení (výrok I) a současně uložil žalobkyni nahradit žalovanému z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] do 15 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 102 995 Kč (výrok II). 2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení výše uvedeného peněžitého plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že [právnická osoba], s. r. o. (tj. žalobkyně, která je v současné době v úpadku a jejímž jménem proto jedná její insolvenční správce) provedla ve prospěch účtu žalovaného dne 12. 10. 2018 omylem bezhotovostní platbu ve výši 884 329,54 Kč, a že žalovaný toto mylné plnění odmítl vydat zpět. Žalovaný tvrzení žalobkyně o tom, že by se jednalo o mylnou platbu, odmítal a tvrdil, že platba byla provedena ve prospěch [jméno] [příjmení], a že touto platbou žalobkyně vracela [jméno] [příjmení] peníze ze zápůjček, které jí [jméno] [příjmení] poskytl. 3. Okresní soud vyšel z toho, že z účtu vedeného u [právnická osoba], na jméno [právnická osoba] s. r. o. byla dne 12. 10. 2018 poukázána platbu výši 884 329,54 Kč ve prospěch účtu, vedeného na jméno žalovaného, a to rovněž u [právnická osoba] (tato skutečnost v řízení nebyla sporná). 4. Okresní soud vyložil, že pro to, aby žalobkyně mohla být se svou žalobou úspěšná, muselo by v řízení být prokázáno její tvrzení, že peníze, které poukázala žalovanému, byly poskytnuty bez právního důvodu. Na základě provedených důkazů však okresní soud dospěl k závěru, že to byl naopak žalovaný, kdo prokázal své tvrzení, že na jeho účet bylo plněno z právního důvodu, jímž byla platba žalobkyně na úhradu dluhu, který měla žalobkyně vůči [jméno] [příjmení]. K tomu okresní soud uvedl, že taková tvrzení žalované vyplývají z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] a rovněž z SMS komunikace mezi [jméno] [příjmení], žalovaným a manželkou jednatele [právnická osoba] Okresní soud při hodnocení důkazů přihlédl i k velkému časovému odstupu mezi předmětnou platbou na účet žalovaného a předžalobní výzvou, kterou žalobkyně směřovala žalovanému až v únoru 2019, i když měla svůj údajný omyl v poukázání peněz žalovanému zjistit již za 2 či 3 dny po uskutečnění transakce. Okresní soud rovněž připomenul, že žalobkyně o vrácení peněz jednala nejprve s [jméno] [příjmení], nikoli se žalovaným. 5. Povinnost nahradit náklady řízení žalované uložil okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni jakožto v řízení zcela neúspěšnému účastníkovi. 6. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Tvrdila, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno k tvrzení, že platba, která byla na jeho účet poukázána, měla sloužit k uhrazení půjčky žalobkyně. Okresnímu soudu vytkla, že se nevypořádal s jejím tvrzením, že tehdejšímu jednateli úpadce [právnická osoba] [jméno] [příjmení] svědek [jméno] [příjmení] žádné peníze nepůjčil. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě zcela vyhověl. 7. Žalovaný se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Namítal, že tvrzení žalobkyně o tom, že se jednalo o mylnou platbu, je ve světle provedených důkazů nelogické, a zpochybnil věrohodnost výpovědi jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení]. 8. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. V prvé řadě je třeba uvést, že pro to, aby žalobkyně mohla být se svojí žalobou úspěšná, musela by prokázat své tvrzení, že platbu na účet žalovaného poukázala omylem. Podle § 2997 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) totiž právo na vrácení nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Nyní účinná právní úprava proto vychází z předpokladu, že právo na vrácení nemá ten, kdo plnil, aniž by jednal v omylu. Tím se současná právní úprava liší od předchozí úpravy dle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), účinné do 31. 12. 2013. Z toho vyplývá, že pouze za předpokladu, že by žalobkyně prokázala jí tvrzený omyl, bylo by možno žalobě vyhovět. Pakliže by v tom nebyla úspěšná, nebylo by možno žalobě vyhovět, a to bez ohledu na to, zda by žalovaný prokázal své tvrzení o tom, že platba, kterou přijal na svůj účet, byla míněna na úhradu půjčky, kterou [jméno] [příjmení] poskytl žalobkyni. Proto odvolací soud dal žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. poučení, že musí nejen tvrdit, že plnila v omylu, ale i tvrzený omyl prokázat, a že pouze při prokázání omylu může být ve sporu úspěšná. 10. K tomu žalobkyně předložila pouze listinu, jež byla původně založena v jejích účetních dokladech. Jedná se o kopii elektronické korespondence – e-mail s datem 26. 11. 2018, odeslaný z adresy [email] na adresu [email] a podepsaný„ [příjmení]“, který obsahuje text ve znění„ 884 329,54 je jistota a bude se vracet“. Žalobkyně tvrdila, že e-mail odeslala [jméno] [příjmení] (manželka jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] a současně administrativní pracovnice žalobkyně), a že jím [jméno] [příjmení], která pro žalobkyni zpracovávala účetnictví, objasňovala pohyby na účtu žalobkyně. Žalobkyně z toho dovozovala, že platba právě ve výši žalované sumy byla na účet žalovaného poukázána z jiného, než žalovaným tvrzeného důvodu. Takový závěr však z předloženého důkazu učinit nelze. Žalobkyně tvrdila, že platbu poukázala žalovanému omylem, to ale z listiny nijak nevyplývá, není z ní totiž vůbec zřejmé, že by žalobkyně byla v omylu skutkovém (že by platbu poukázala někomu jinému, než měla v úmyslu), či právním (žalobkyně věděla, že platbu poukázala žalovanému, ale byla v domnění, že je povinna mu plnit). Žalobkyně povahu svého omylu nijak blíže neobjasnila, a to ani po výzvě odvolacího soudu, aby doplnila, v čem spočívala podstata tvrzeného omylu a komu či na jaký domnělý účel měla být platba správně určena. Setrvala pouze na tvrzení, že platba, provedená ve prospěch účtu žalovaného, byla určena jiné (třetí) osobě. K tomu navrhla provést důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], aby ta sdělila soudu, z jakého důvodu a komu měla žalobkyně v úmyslu plnit. K tomu je však třeba uvést, že účastníky řízení stíhá nejenom povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), ale i povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a že nemohou být v řízení úspěšní nejen při neunesení povinnosti důkazní, ale i při nesplnění povinnosti tvrzení. Jestliže žalobkyně tvrdí, že platba byla poukázána omylem, stíhá ji i povinnost tvrdit, jak k takovému omylu došlo – tedy mimo jiné uvést, z jakého důvodu platbu poukázala omylem a zda byla v omylu, že platbu poukázala někomu jinému nebo v omylu, že platbu poukazuje na splnění neexistující povinnosti. Tato tvrzení však není možné nahrazovat výslechem svědka. Jestliže tedy žalobkyně nebyla schopna přesně tvrdit okolnosti svého omylu, není dán ani důvod k tomu, aby byl proveden výslech svědkyně [příjmení]. Soud by takový důkaz mohl provést pouze v případě, kdy by žalobkyně přesně dotvrdila okolnosti tvrzeného omylu a soud by poté následně provedl důkaz (vyslechl svědkyni), aby mohl zhodnotit, zda tímto důkazem bylo dané konkrétní tvrzení žalobkyně prokázáno. Jestliže ale tvrzení chybí, není důvod důkaz provést, protože nelze posoudit, zda provedeným důkazem je či není tvrzení žalobkyně prokázáno. 11. K tomu ještě odvolací soud uvádí, že poukaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně žalovaným zdůrazněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Co 1991/2020 ze dne 22. 7. 2020) není ve vztahu k věci shora rubrikované přiléhavý. Nejvyšší soud ve všech žalobkyní citovaných rozhodnutích totiž neřešil otázku důkazního břemena v případě, kdy by strana sporu, která plnění poskytla a domáhala se jeho vrácení, argumentovala tím, že platbu na účet protistrany učinila v omylu. Nebylo tak třeba posuzovat to, zda takový omyl byl prokázán či nikoli. 12. Odvolací soud je současně za jedno se závěrem okresního soudu, že provedenými důkazy bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že platba, která byla poukázána na jeho účet od žalobkyně, byla žalobkyní zamýšlena jako plnění ve prospěch svědka [jméno] [příjmení], a že účet žalovaného byl pouze místem plnění, které si žalobkyně a svědek [příjmení] společně ujednali. O tom svědčí nejen výpovědi žalovaného a svědka [příjmení], ale rovněž výpověď jednatele žalované [jméno] [příjmení], který uvedl, že poté, co byla platba poukázána, jednala žalovaná o dalším postupu právě se svědkem [příjmení] nikoli s žalovaným. V souladu s tím je rovněž obsah SMS komunikace mezi [jméno] [příjmení] a svědkem [příjmení] a související SMS komunikace mezi svědkem [příjmení] a žalovaným, učiněná právě v den, kdy došlo k předmětné platbě na účet žalobce. Z ní je patrné, že žalovaný zaslal číslo svého účtu, násl