26 CO 234/2022-164 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že„ dědictví žalobců po [jméno] [příjmení], zemřelému [datum]“, tvoří ideální polovina pozemků, které ve vztahu k žalované 1) a žalovanému 2) ve výroku rozhodnutí konkretizoval (výrok I). Žalobcům uložil nahradit žalované 1) náklady řízení 1.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaného 2) nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II). 2. Žalobci se domáhali určení, že jejich dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], tvoří ideální polovina ve výroku uvedených pozemků s tvrzením, že jsou dědici po [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], jež byla jedinou závětní dědičkou [jméno] [příjmení], jenž zemřel svobodný a bezdětný. Závěť [jméno] [příjmení] byla v minulosti prohlášena neplatnou, v důsledku čehož [jméno] [příjmení] nedědila a dědictví připadlo státu. Žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že na základě rozsudku může dojít k projednání dědictví se žalobci a vydání dědictví žalobcům. 3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Žalovaná 1) zdůraznila, že o dědickém právu po zůstaviteli [jméno] [příjmení] bylo rozhodnuto již v minulosti a bylo pravomocně potvrzeno, že veškerý majetek tvořící dědictví připadá státu. V roce 2020 sice došlo k dodatečnému projednání dědictví, neboť v souvislosti se zahájením pozemkových úprav v [katastrální uzemí] vyšel najevo další majetek zůstavitele, ale to nic nemění na shora uvedeném závěru. Žalovaný 2) se bránil tak, že odkoupil ideální polovinu pozemku od žalované 1) v dobré víře. 4. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Uvedl, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v těch případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou budoucích sporů účastníků. Poté okresní soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobců na žádaném určení není dán, neboť o dědici a dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení] bylo již pravomocně rozhodnuto a tímto pravomocným rozhodnutím je soud vázán (§ 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.). Není tedy myslitelné, že by požadované určení mohlo vést k tomu, že by proběhlo dědické řízení ohledně majetku, o němž bylo již v dědickém řízení rozhodnuto. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že o tom, kdo je zůstavitelovým dědicem, bylo rozhodnuto před listopadem 1989. Dále okresní soud uvedl, že žádného z žalobců nelze za dědice [jméno] [příjmení] pokládat, neboť pro tento závěr chybí dědický titul. Jako dědička jmenovaného by připadala v úvahu pouze [jméno] [příjmení], v jejíž prospěch byla sepsána závěť [jméno] [příjmení] a i kdyby bylo možno naléhavý právní zájem seznat, je třeba dospět k závěru, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k podání žaloby. 5. K další námitce žalobců, že rozsudek sp. zn. [číslo jednací] obsahuje chybu v datu závěti a je proto nevykonatelný, okresní soud uvedl, že jde o písařské pochybení, které lze odstranit postupem dle § 164 o. s. ř. a tato vada nezpůsobuje formální ani materiální nevykonatelnost titulu. 6. Za důvodný neshledal okresní soud ani odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09, dle něhož je nepřípustné, aby vlastnické právo osob konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát a legitimně se domnívají, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce, když uzavřel, že tento nález vzhledem k odlišnému řešení problematiky nelze ve věci aplikovat. Rovněž tak nepřijal poukazy žalobců na jiné nálezy Ústavního soudu s tím, že se zabývají ochranou majetku obce, otázkami držby a vydržení pozemků, jež stát převzal bez právního důvodu, když v souzené věci o podobný případ nejde. 7. Proti rozsudku podali včas žalobci odvolání. Namítli, že okresní soud nesprávně nepřihlédl k individuálním okolnostem projednávané věci, k hodnotové diskontinuitě dnešního právního řádu demokratického právního státu s komunistickým právem z doby nesvobody do 1. 1. 1990. Měli za to, že v řízení prokázali neaplikovatelnost – nezávaznost dobových rozsudku okresního a krajského soudu, jimiž bylo znemožněno dědické právo právní předchůdkyně žalobců. Formálně považují rozsudek o určení neplatnosti závěti za nevykonatelný z toho důvodu, že je zde uvedeno jiné datum závěti a tuto vadu nelze překlenout výkladem. Materiálně je rozhodnutí nevykonatelné také proto, že je z doby nesvobody a je notorietou, že komunistický stát v rozhodném období nerespektoval autonomii vůle jejich občanů, zvláště pak pokud jde o poslední pořízení, na jehož pozadí stála odúmrť státu. Namítali, že stát se po dobu více jak třiceti let jako vlastník předmětných pozemků nechoval, nenechal se zapsat do katastru nemovitostí jako vlastník a pozemky byly až do roku 2020 zapsány na zůstavitele a proto neměli žádný důvod uplatňovat restituční nárok (viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 2719/20). Dále se žalobci věnovali rozboru duševní způsobilosti zůstavitele, poukazovali na dobový psychiatrický posudek [titul] [příjmení] a měli za to, že nemají žádný jiný právní prostředek ochrany, než podat určovací žalobu. Navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. 8. Žalovaní navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen. 9. Odvolání žalobců je přípustné, ale není důvodné. 10. V souzené věci je nesporné, že ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. [spisová značka] proběhlo řízení, na jehož konci bylo pravomocně rozhodnuto, že závěť, sepsaná [jméno] [příjmení] 1. 1. 1988 je neplatná (viz rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 12. 1988 č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1989 č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci 21. 9. 1989). V pozůstalostním řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] zemřelém [datum] vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocným rozhodnutím ze dne 25. 10. 1989 č. j. [spisová značka] potvrzeno, že veškerý majetek tvořící pozůstalost připadá československému státu. Usnesením ze dne 28. 2. 2020 č. j. [číslo jednací] Okresní soud v Jičíně potvrdil, že dodatečně najevo vyšlý majetek (sporné pozemky) připadá státu - České republice. Usnesení nabylo právní moci 18. 3. 2020. 11. Vzhledem k tomu, že zůstavitel [jméno] [příjmení] zemřel [datum] a zůstavitelka [jméno] [příjmení] zemřela [datum] a při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo i v současné době právní úpravou účinnou v době jejich smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák., srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 12. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona okamžikem smrti zůstavitele. Nabytí dědictví je však obligatorně spojeno s dědickým (pozůstalostním řízením) a vydáním usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. 13. Žalobci se ve sporném civilním řízení (vedeném dle části třetí o. s. ř.) ve své podstatě domáhají určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno] [příjmení] a dále se domáhají určení, že do dědictví patří pozemky ve výroku rozhodnutí specifikované. 14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Žalobci z rodinných vazeb dovozují a tvrdí faktickou vlastnickou kontinuitu, aniž by ale prokázali, že na základě žádaného rozhodnutí bude cesta jejich zapsání do katastru nemovitostí (což je jejich cíl) možná a nedostatek právního zájmu na žádaném určení je tak zřejmý. I kdyby totiž bylo možno žalobě bez ohledu na právní zájem vyhovět, nemohl by žádaný rozsudek vést k dalšímu (opakovanému) pozůstalostnímu řízení, pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. K zamítnutí žaloby však vedou dle odvolacího soudu i jiné důvody. Dle ustálené judikatury platí, že pokud nebylo dědictví dědici potvrzeno dědickým soudem v pozůstalostním řízení, nemůže se s úspěchem domáhat žalobou dle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví. Ustálená judikatury soudů totiž vychází z toho, že k potvrzení nabytí dědictví je oprávněn toliko soud v řízení o pozůstalosti, nikoli soud v řízení podle části třetí o. s. ř. Odvolací soud je přesvědčen, že mimo pozůstalostní řízení nelze deklaratorním rozhodnutím vydaným v řízení zahájeném a vedeném podle části třetí o. s. ř. určit, že je nějaká osoba dědicem a nelze ani určit rozsah jejího dědictví. Takové rozhodnutí by nepřípustně nahrazov