26 CO 288/2021-711 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o bezúplatném převodu pozemku [parcelní číslo] v [katastrální území] (výrok I) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 107 731 Kč (výrok II). 2. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně je dcerou [jméno] [příjmení], [datum narození], jež byla původní oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (dále též „zákon o půdě“) a která své restituční nároky podle tohoto zákona převedla na žalobkyni. Restituční nároky byly přiznány rozhodnutím [stát. instituce], [pozemkový úřad] dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], rozhodnutím [orgán veřejné moci] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a rozhodnutím [orgán veřejné moci] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], dle kterých bylo rozhodnuto, že právní předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení] není spoluvlastníkem tam specifikovaných pozemků v [katastrální území] a [katastrální území], tyto pozemky nelze vydat a oprávněným osobám náleží jiný pozemek podle § 11a, případně finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. [jméno] [příjmení] uplatnila právo na vydání nezákonně odebraných pozemků již dopisem ze dne 24. 3. 1992. 3. Žalovaný ocenil restituční nárok žalobkyně na nevydané pozemky na 122 666,17 Kč, a to z toho důvodu, že nevydané pozemky ocenil jako pozemky zemědělské. Žalobkyně s takovým oceněním nesouhlasila a okresní soud jí na základě provedených důkazů dal za pravdu. Uzavřel, že odňaté a nevydané pozemky (jež byly předmětem tří výše uvedených rozhodnutí pozemkových úřadů) je třeba ocenit jako pozemky stavební, jejich hodnota, určená postupem podle zákona o půdě, činila 2 875 951 Kč, a právě taková je výše neuspokojených restitučních nároků žalobkyně. 4. Současně okresní soud dovodil, že žalovaný při uspokojování restitučních nároků žalobkyně postupoval svévolně a liknavě, a proto může žalobkyně žádat uspokojení svého nároku tou formou, že požádá o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vhodného pozemku ve vlastnictví žalovaného dle vlastního výběru žalobkyně. 5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyní požadovaný náhradní pozemek [parcelní číslo] v [katastrální území] je ve vlastnictví žalovaného a že jeho cena, určená postupem podle § 28a zákona o půdě, činí 5 873,30 Kč. 6. Okresní soud současně dovodil, že tento pozemek (vedený v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost a jde tedy o pozemek zemědělský ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona) je vhodný k uspokojení restitučního nároku žalobkyně. Neshledal žádné zákonné překážky, které by převodu pozemku zamezovaly, a jako nerozhodnou shledal námitku žalovaného, který tvrdil, že nemá z veřejně přístupné cesty zajištěn přístup ke svému vedlejšímu pozemku. Okresní soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3808/2020 dovodil, že překážku vydání nepředstavuje ani to, že sám náhradní pozemek není přístupný z veřejné cesty. 7. Proto okresní soud žalobě vyhověl. 8. Postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni plně její náklady řízení, a to s odůvodněním, že žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Při výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně okresní soud uzavřel, že skutečná hodnota náhradního pozemku není známa. Vyšel z toho, že z provedeného dokazování ani z obsahu spisu aktuální hodnota nevyplynula, neboť pro účely tohoto řízení byl pozemek oceněn podle zákona o půdě, tedy za pomoci dávno zrušené oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb., která nekoresponduje s aktuálními cenami pozemků. Proto okresní soud při určení odměny advokáta vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. 9. Proti rozsudku, a to vůči všem výrokům, podal žalovaný odvolání. Sporoval, že by se vůči žalobkyni při uspokojování jejích nároků choval svévolně či liknavě. Namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by hodnotu restitučních nároků ocenil nesprávně, a tvrdil, že nevydané pozemky náleží ocenit jako pozemky zemědělské. Rozporoval závěry znaleckého posudku, podle kterého okresní soud stanovil cenu nevydaných pozemků, a tvrdil, že znalec neuplatnil řádně srážky, jak je stanoví příslušná oceňovací vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. 10. Žalovaný rovněž nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [katastrální území] je vhodný k vydání. Tvrdil, že jeho vydáním dojde k tomu, že bude zabráněn přístup k sousednímu pozemku [parcelní číslo] (rovněž ve vlastnictví žalovaného), na kterém je vystavěn historický bunkr. K tomu ještě uvedl, že se jedná o pozemek, který se nachází v chráněné krajinné oblasti, což představuje jinou překážku při obhospodařování, respektive zemědělské činnosti. 11. Žalovaný brojil též proti tomu, že bylo žalobkyni přiznáno plné právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na to, že se žalobkyně původně domáhala převodu celkem 12 pozemků, ale uspěla pouze s vydáním 2 pozemků. Z toho žalovaný dovozoval, že žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, a proto by to měla být ona, komu bude uložena povinnost nahradit náklady řízení protistrany. Žalovaný rovněž tvrdil, že v daném případě je třeba při výpočtu odměny advokáta vycházet z tarifní hodnoty sporu určené na základě ceny náhradního pozemku, nikoli z tarifní hodnoty stanovené dle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. 12. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, aby žalobu zamítl a jemu přiznal náhradu nákladů řízení. 13. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. 14. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné a zčásti lze shledat důvodným pouze nesouhlas žalovaného s tím, jak okresní soud rozhodl o nákladech řízení. 15. Okresní soud zcela správně uzavřel, že žalobkyně jakožto osoba oprávněná, jejíž restituční nárok dosud nebyl uspokojen a vůči níž žalovaný při vypořádávání nároku postupoval svévolně a liknavě, se může úspěšně domáhat toho, aby její dosud nevypořádaný restituční nárok byl uspokojen tím, že s ní žalovaný uzavře smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného, jehož převod není zapovězen zákonem a který si sama žalobkyně zvolí. Zde odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i na své předchozí rozhodnutí v této věci č. j. 26 Co 21/2020-484 ze dne 2. 6. 2020, jímž byl první rozsudek okresního soudu zčásti potvrzen, a na četnou judikaturu zde citovanou. 16. Jen pro úplnost s ohledem na odvolací námitky žalovaného zopakuje odvolací soud následující. Právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání pozemků již v roce 1992 a o jejím nároku bylo rozhodnuto pravomocně až dne 31. 3. 2005 a poté dne 14. 11. 2014 a dne 6. 1. 2015. Žalobkyně se aktivně účastnila v průběhu let 2018–2019 několika veřejných nabídek vyhlášených žalovaným, přesto došlo pouze k částečnému uspokojení jejího restitučního nároku (celkem ve výši 118 756,34 Kč). Žalovaný restituční nárok žalobkyně uznal pouze do výše 122 666,17 Kč, přestože v řízení bylo prokázáno, že takové ocenění nároku žalobkyně je nesprávné. Pozemky, které byly právní předchůdkyni žalobkyně odňaty a za které náleží náhrada ve smyslu zákona o půdě, totiž bylo třeba ocenit jako pozemky stavební, nikoli pozemky zemědělské, jak je ocenil žalovaný. Dle provedených důkazů totiž byly odňaté pozemky (v [katastrální území]) po desítky let pojaty do areálu [anonymizována čtyři slova] a původně byly vyvlastňovány za účelem rozšíření a další výstavby závodiště, což vyplynulo ze samotného rozhodnutí o jejich vyvlastnění. Z toho vyplývá, že žalovaný tím, že nesprávně ocenil odňaté pozemky, žalobkyni odepřel možnost se v rozsahu, ve kterém jí její restituční nárok upřel, domáhat vydání restituční náhrady. V tom je možno shledat svévoli žalovaného a judikatura pro takový případ dovodila právo osoby oprávněné domoci se restitučního nároku žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o převodu pozemku dle vlastního výběru žalobkyně. 17. Výše uvedené závěry okresního i odvolacího soudu ostatně byly aprobovány rovněž Nejvyšším soudem, který dovolání proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 26 Co 21/2020-484 ze dne 2. 6. 2020 v té části, kde žalobkyně se svojí žalobou uspěla, svým usnesením č. j. 28 Cdo 3134/2020-517 ze dne 8. 12. 2020 odmítl, přičemž se vypořádal i s námitkami žalovaného stran možnosti promlčení nároku žalobkyně, svévole a liknavosti žalovaného, jakož i charakteru a způsobu ocenění odňatých pozemků, za které přísluší žalobkyni náhrada. 18. Posudek znalce [znalec A], který odňaté a nevydané pozemky ocenil jako pozemky určené ke stavbě ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, je