26 CO 30/2017-259 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit původnímu žalobci [titul] [jméno] [příjmení] 49 300 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 16. 3. 2013 do zaplacení (výrok I) a žalobu v části o zaplacení 24 700 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 16. 3. 2013 do zaplacení zamítl (výrok II). Žalovanému současně uložil nahradit žalobci náklady řízení 7 835 Kč (výrok III) a České republice – Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení ve výši a splatnosti, jež bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV). 2. Okresní soud vyšel z toho, že původní žalobce [titul] [jméno] [příjmení] se po žalovaném domáhal zaplacení celkem 74 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit tím, že žalobci odcizil 200 kusů dřevěných oken v ceně celkem 94 000 Kč. 3. Okresní soud z trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] zjistil, že žalovaný byl tímto rozhodnutím soudu v trestním řízení uznán vinným mimo jiné z trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se měl dopustit mimo jiné tím, že v průběhu měsíců květen a červen roku 2008 z prostoru u domu [číslo] v [obec], okres [okres], odcizil různé kovové předměty v ceně 4 280 Kč a 200 kusů použitých dřevěných oken o rozměrech 1 x 2 m v hodnotě 94 000 Kč a vlastníkovi těchto věcí [titul] [jméno] [příjmení] tak na odcizených věcech způsobil škodu ve výši nejméně 98 280 Kč. Za to byl žalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a současně k náhradě škody [titul] [jméno] [příjmení] ve výši 29 540 Kč. Ze soudního spisu, vedeného v této trestní věci, k tomu okresní soud zjistil, že [titul] [jméno] [příjmení] uplatnil v trestním řízení náhradu škody za takto odcizená okna ve výši 20 000 Kč a že v této výši mu byl výše citovaným rozhodnutím jeho nárok na náhradu škody přiznán. Za účelem zjištění ceny předmětných oken nechal okresní soud zpracovat znalecký posudek, dle kterého mělo dvě stě kusů oken, které byly odcizeny žalobci, hodnotu celkem 69 300 Kč, čemuž odpovídá cena 346,50 Kč za jedno okno. 4. Okresní soud s odkazem na § 135 odst. 1 o. s. ř. vyložil, že je vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Na daný případ aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný v době, kdy žalovaný škodu způsobil (dále jen„ obč. zák.“) a z popisu skutku a právní kvalifikace shora popsaného jednání žalovaného dovodil, že žalovaný svým úmyslným protiprávním jednáním odcizil žalobci dvě stě kusů použitých dřevěných oken a způsobil mu tím škodu, za kterou dle § 420 odst. 1 obč. zák. odpovídá a jíž je povinen s ohledem na § 442 obč. zák. nahradit. 5. Z ceny oken, zjištěné znaleckým posudkem, okresní soud odvodil výši škody, která žalobci v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného vznikla. A protože žalobce v adhezním řízení uplatnil nárok na náhradu škody za odcizená okna ve výši 20 000 Kč a ten mu byl trestním příkazem přisouzen, zůstal nevypořádán nárok žalobce na zaplacení zbývajících 49 300 Kč. Proto v této části okresní soud žalobě vyhověl a ve zbývající části žalobu zamítl. Současně okresní soud s odkazem na § 563 a § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. přiznal žalobci úrok z prodlení ve výši stanovené dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. 6. Povinnost nahradit částečně náklady řízení žalobce uložil okresní soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovanému, a to v rozsahu míry vzájemného úspěchu a neúspěchu, který vypočetl na 20 % ve prospěch žalobce. 7. Povinnost nahradit náklady řízení státu uložil okresní soud žalovanému coby v řízení převážně neúspěšnému účastníkovi, a to s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v době vyhlášení rozsudku okresního soudu nebyla známa přesná výše těchto nákladů, a proto okresní soud rozhodl pouze o základu nároku. 8. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Uvedl, že nechce platit to, co nevzal. Namítal, že předmětná okna neodcizil on, ale jeho syn. Z odvolání vyplývá, že jím žalovaný brojí pouze proti výroku I, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a domáhá se jeho změny v tom smyslu, aby žaloba byla zcela zamítnuta. 9. V průběhu odvolacího řízení původní žalobce [titul] [jméno] [příjmení] zemřel. Okresní soud proto poté, co zjistil, že pohledávku žalobce vůči žalovanému, která je předmětem tohoto řízení, nabyla z pozůstalosti žalobce pozůstalá manželka [titul] [jméno] [příjmení], postupem dle § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení namísto žalobce [titul] [jméno] [příjmení] bude pokračováno s [titul] [jméno] [příjmení]. 10. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nijak nevyjádřila. 11. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné. 12. Odvolací soud v prvé řadě považuje za nutné zmínit, že řízení bylo po vyhlášení rozsudku okresního soudu ze zákona ve smyslu § 140a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „ins. zák.“), přerušeno, protože usnesením Krajského soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] byl zjištěn úpadek žalovaného a současně bylo žalovanému povoleno řešení úpadku formou oddlužení. Usnesením téhož soudu č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení a současně postupem dle § 414 ins. zák. osvobodil žalovaného od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. 13. Po skončení insolvenčního řízení je možno pokračovat v řízení, a proto odvolací soud dále jednal a o odvolání žalovaného rozhodl. S ohledem na výše uvedené se odvolací soud nejprve zabýval otázkou, zda lze osvobození žalovaného v insolvenčním řízení vztáhnout i na pohledávku, která byla žalobkyni přisouzena rozsudkem okresního soudu ve věci shora rubrikované. V ustanovení § 414 ins. zák. je totiž uvedeno, že jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Toto osvobození se vztahuje nejen na věřitele, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení, ale též na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. 14. Na daný případ však dopadá ustanovení § 416 odst. 1 ins. zák., které uvádí, že osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví. Žalobkyně se přitom v tomto řízení domáhá náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit úmyslným trestným činem, jedná se tedy o pohledávku na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, a proto na daný případ lze vztáhnout výluku z účinků osvobození žalovaného od placení dluhů. A to bez ohledu na to, zda tato pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení či nikoli (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2153/2018 ze dne 10. 10. 2019). Proto pohledávku, jejíhož přisouzení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, lze přiznat rozsudkem v občanskoprávním řízení, ač došlo k oddlužení žalovaného. 15. Odvolací soud se dále zabýval odvolací námitkou žalovaného, že předmětná okna neodcizil žalovaný, ale jiná osoba, a tuto námitku neshledal důvodnou. Okresní soud zcela správně poukázal na to, že je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Jak k tomu judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1877/2013 ze dne 22. 10. 2014, z ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný čin, bylo-li v tomto směru vydáno odsuzující pravomocné rozhodnutí trestního soudu. Výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V občanském soudním řízení však soud není vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1