26 CO 328/2021-185 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 4. 2020, doručené žalobkyni dne 27. 4. 2020, je neplatné (výrok I), že nárok žalobkyně na náhradu mzdy v důsledku neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je co do základu dán (výrok II) a že o výši nároku na náhradu mzdy náležící žalobkyni a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III). 2. Žalobkyně se domáhala výše uvedeného rozhodnutí soudu s odůvodněním, že je u žalované zaměstnána v pracovním poměru a že dne 27. 4. 2020 obdržela dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem z důvodů porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně sporovala, že by porušila své pracovní povinnosti a že by vytýkané porušení vůbec mohlo být označeno za zvlášť hrubé. Z toho dovozovala, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a proto trvala na dalším zaměstnávání a požadovala náhradu mzdy. 3. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně dne 1. 6. 2019 nastoupila u žalované do pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou na pozici účetní. Práci vykonávala v místě výkonu práce v [obec a číslo]. Dne 27. 4. 2020 obdržela žalobkyně od žalované okamžité zrušení pracovního poměru (datované dnem 20. 4. 2020), jímž žalovaná s odkazem na § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr. To žalovaná odůvodnila tím, že žalobkyně v období od 14. 4. 2020 do 20. 4. 2020 po převzetí společnosti novým společníkem a jednatelem [jméno] [příjmení] opakovaně odmítala splnit příkazy, resp. úkoly přímo vyplývající z pracovní náplně účetní. Konkrétní porušení pracovněprávních povinností zvlášť hrubým způsobem žalovaná specifikovala takto: -) 14. 4. 2020 bylo zjištěno, že za společnost nebylo podáno DPPO 2019 (daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob) včetně inventarizace aktiv a majetku s tím, že tak má žalobkyně učinit nejpozději do pondělí 20. 4. 2020 -) 15. 4. 2020 bylo zjištěno, že nejsou zaúčtovány a zařazeny přijaté faktury až šest týdnů zpětně, např. faktura č. 5132738096, 75020010349, 200203569, na což byla žalobkyně jednatelem společnosti písemně upozorněna a bylo poukázáno na neplnění jejích pracovních povinností. K urychlení daňové uzávěrky za rok 2019 přizval jednatel společnosti účetního poradce [jméno] [příjmení], z čehož žalobkyni vznikly povinnosti vůči vedení společnosti, které měla splnit do 20. 4. 2020, aby bylo možno za společnost podat DPPO 2019. -) 16. 4. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně v rozporu se svými povinnostmi nevystavila a nezaslala vydané faktury až 14 dnů nazpět, čímž závažným způsobem ohrozila cash flow společnosti. Jednalo se zejména o faktury 200310, 200311, 200334, na což byla opět písemně upozorněna. -) 17. 4. 2020 nesplnila další přímý pokyn spočívající v podání dodatečného daňového přiznání k DPH za únor 2020 -) 20. 4. 2020 po zjištění jednatelem společnosti, že žalobkyně ani jeden jím zadaný úkol spadající do pracovní náplně nesplnila, dala žalobkyně zcela otevřeně najevo, že nehodlá být vůči novému vedení společnosti loajální. 4. Dopisem ze dne 30. 4. 2020 žalobkyně oznámila žalované svůj nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru. 5. Na základě provedených důkazů dále okresní soud uzavřel, že žalobkyně od začátku roku 2020 do poloviny dubna 2020 nezaúčtovala několik faktur (v množství jednotek), avšak nezpůsobila tím (a ani jiným svým jednáním či opomenutím) žalované coby svému zaměstnavateli žádnou škodu. Současně okresní soud dospěl k závěru, že nebylo nijak prokázáno, že by byly žalobkyni předány písemné výtky zaměstnavatele nebo že by se je žalovaná pokusila žalobkyni předat. 6. Z těchto skutkových zjištění okresní soud vyvodil, že důvody uváděné žalovanou jako ty, pro které s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr, nedosahují zákonem požadované intenzity hrubého porušení povinností žalobkyně vyplývajících z jejího pracovního poměru. Okresní soud odkázal na znění § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce a uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru představuje krajní a mimořádný způsob skončení pracovního poměru. Vyložil, že zákoník práce opravňuje zaměstnavatele, aby okamžitým zrušením ukončil pracovní poměr pouze ve výjimečných situacích, kdy by bylo neúnosné jeho další trvání až do uplynutí výpovědní doby, že nestačí jen podezření zaměstnavatele, že je takový důvod dán, ale že důvod tohoto opatření musí mít zaměstnavatel zjištěn ještě před tím, než takto pracovní poměr zruší. Proto okresní soud rozhodl o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a současně s odkazem na § 69 zákoníku práce mezitímním rozsudkem přisoudil žalobkyni co do základu i její nárok na náhradu mzdy s tím spojený. 7. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Zopakovala svou argumentaci, že pochybení, která žalobkyni vytkla, lze považovat za natolik závažná, že je možno je kvůli nim ze strany zaměstnavatele okamžitě ukončit pracovní poměr. Zdůraznila, že žalobkyně se vytýkaným jednáním dopustila neloajality vůči zaměstnavateli a že povinnost loajality je jednou ze základních povinností zaměstnance. Namítala, že důvodem pro okamžité ukončení pracovního poměru nemusí být jen to, že zaměstnavateli vznikla škoda, ale postačí pouze útok zaměstnance na majetek zaměstnavatele. Tvrdila, že žalované byl dán pokyn k tomu, aby svá pochybení napravila. Uvedla, že již v řízení před okresním soudem navrhla výslech svědka [jméno], který by se mohl vyjádřit k tvrzené neloajalitě žalobkyně, ke které mělo dojít při jednání žalobkyně s jednatelem žalované dne 20. 4. 2020. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. 9. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Odvolací soud zcela sdílí skutkové i právní závěry okresního soudu, který ve věci provedl odpovídající dokazování, správně zjistil skutkový stav, na daný případ správně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a své rozhodnutí pečlivě zdůvodnil. Pouze s ohledem na odvolací námitky žalované odvolací soud uvádí následující. 11. Obecně dle ustálené judikatury platí, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g/ části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Je totiž třeba vycházet z toho, že z dikce ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce vyplývá, že takovéto ukončení pracovního poměru má být aplikováno pouze v krajních případech (viz znění zákona:„ Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“). Komentářová literatura k tomu uvádí, že požadavek„ výjimečnosti“ bude naplněn zejména v případech tak závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, neboť zaměstnavatel jinak může ze stejných důvodů (porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) skončit pracovní poměr rovněž výpovědí podle § 52 písm. g/ (srovnej Zákoník práce, 3. vydání, nakladatelství Beck 2019, str. 341 - 352). 12. Okresní soud zcela správně uzavřel, že to, co žalovaná vytkla žalobkyni a jak to vymezila ve svém okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 20. 4. 2020, nelze považovat za natolik závažné porušení pracovních povinností zaměstnance, aby to zavdávalo důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaná vytkla žalobkyni, že nepodala daňové přiznání k dani z příjmu, dodatečné daňové přiznání k DPH, že nezaúčtovala celkem 3 faktury a další 3 faktury nevystavila. Jednalo se přitom pouze o krátkodobé opomenutí, ze kterých žalované žádná škoda nevznikla. Žalovaná navíc nijak neprokázala, že by žalobkyni na tyto nedostatky před tím, než přistoupila k okamžitému ukončení pracovního poměru, jakkoli upozornila. K prokázání tohoto tvrzení