26 CO 55/2022-134 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobce, aby uložil žalované vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku I rozsudku zapsané na [list vlastnictví], pro [katastrální uzemí] [název] a obci [obec] (výrok I). Odmítl vzájemný návrh žalované na omezení služebnosti užívacího práva (výrok II), žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení nemovitostí specifikovaných ve výroku I napadeného rozsudku (dále jen„ předmětné či sporné nemovitosti“) s tím, že 18. 11. 2013 byla mezi účastníky uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení práva věcného břemene, na základě které žalobce na žalovanou převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem a současně bylo ve prospěch žalobce zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného a výlučného užívání předmětných nemovitostí v rozsahu, jak je dosud užíval, včetně jejich zákonného příslušenství a přijímání návštěv. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a současně podala vzájemný návrh na omezení služebnosti užívacího práva žalobce ke sporným nemovitostem. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že mezi účastníky bylo nesporné, že shora uvedená smlouva mezi nimi byla uzavřena a že bylo zřízeno ve prospěch žalobce věcné břemeno, spor existoval stran sjednaného rozsahu věcného břemene. Okresní soud odkázal na ust. § 1258 o. z. a uzavřel, že pokud by vyhověl podanému návrhu a rozhodl o vyklizení nemovitostí žalovanou, pak by nepřiměřeně zasáhl do výkonu vlastnického práva žalované, když toto je spojené i s užíváním předmětu vlastnictví, z něhož by byla nepřípustně vyloučena. Rozsah věcného břemene byl samotnými účastníky vymezen tak, že se zaručuje ve prospěch žalobce doživotní a bezplatné výlučné užívání nemovitostí v rozsahu, jak je dosud užíval, v řízení bylo přitom prokázáno, že v době zřízení věcného břemene předmětné nemovitosti užívali oba účastníci společně a v takovémto rozsahu má právo žalobce vykonávat věcné břemeno i nyní. Skutečnost, že účastníci vedli společnou domácnost již od roku 2012, byla osvědčena nejen notářským zápisem, ale i výpověďmi svědků, které korespondovaly i s obsahem provedených listinných důkazů, zejména darovacích smluv a kupních smluv a byla jimi prokázána i obrana žalované, že neměla kde jinde, než v předmětných nemovitostech, po odchodu od manžela bydlet. Žalobce neprokázal, že účastníci nevedli společnou domácnost, žalobcem předložené čestné prohlášení [jméno] [příjmení] shledal okresní soud účelovým a v rozporu s dalšími provedenými důkazy. 3. Proti výroku I rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že okresní soud nesprávně právně posoudil obsah darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 11. 2013 s tím, že pro rozsah věcného břemene byla zásadní formulace, že je zřizováno právo„ výlučného užívání nemovitostí“ a skutečnost, že ve smlouvě byla uvedena formulace„ jak je dosud užíval“ měla pouze potvrdit skutečnost, že žalobce nemovitosti výlučně užíval i předtím. Pokud by se s tímto názorem odvolací soud neztotožnil, namítl, že v řízení nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že by nemovitosti byly ze strany žalované v předmětném období trvale užívány společně s žalobcem, bylo prokázáno jen, že se žalovaná v nemovitostech občasně nacházela, ovšem pouze jako návštěva žalobce a nikoliv, že by nemovitosti sama užívala a mohla je užívat volně dle svého uvážení. Doplnil, že napadený rozsudek je třeba nadto považovat za nepřezkoumatelný, neboť v bodě 21 jeho odůvodnění je uvedena obecná formulace, že„ soud z dalších provedených důkazů nezjistil žádná relevantní skutková zjištění“, aniž okresní soud blíže specifikoval, jaké další důkazy byly provedeny. Pro případ, že by odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným, měl za to, že nákladový výrok napadeného rozsudku je správným, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl totožný. Žalobce se dále vyjádřil k některým tvrzením žalované v řízení před okresním soudem. Popřel, že musel někam dojíždět do práce, neboť již 4. 6. 2011 nastoupil do starobního důchodu. Jako nepravdivé označil rovněž tvrzení žalované, že by maloval neslušné obrázky na okna předmětných nemovitostí a žalované vulgárně nadával, jeho zdravotní stav se zhoršil až v průběhu rekonstrukce předmětných nemovitostí, na které se podílel. Při odvolacím jednání doplnil, že nijak nezpochybňuje vlastnické právo žalované a to, že předmětné nemovitosti žalované daroval, domáhá se pouze toho, aby nemovitosti mohl do konce svého života užívat výlučně sám. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení a pro případ, že by jeho odvolání nebylo vyhověno, navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV potvrdil. 4. Proti výroku IV rozsudku podala odvolání žalovaná. Uvedla, že vzájemný návrh na omezení služebnosti užívacího práva zřízeného ve prospěch žalobce podala jen z procesní opatrnosti pro případ, že by okresní soud shledal žalobu žalobce důvodnou. Jednalo se jen o akcesorický návrh, uplatněný jako obrana proti žalobě, kterou považovala za nedůvodnou a domnívala se, že k jeho projednání ani nedojde. Petit vzájemného návrhu neupřesnila, neboť bylo zřejmé, že žaloba nebude úspěšná, a jelikož o jejím návrhu nebylo jednáno a nebyl jí vyměřen soudní poplatek z návrhu, nepřistoupila ani k jeho zpětvzetí. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2374/19 s tím, že skutečnost, že její vzájemný návrh byl odmítnut, nelze hodnotit jako její procesní neúspěch, příp. jen zcela nepatrný. K odvolání žalobce uvedla, že věcné břemeno bylo sice zřízeno ve prospěch žalobce jako bezplatné a doživotní užívání darovaných nemovitostí, avšak nikoli neomezené, ale v rozsahu, jak je žalobce dosud užíval. V řízení přitom bylo prokázáno, že v době zřízení věcného břemene užívali předmětné nemovitosti oba účastníci společně, přičemž žalovaná je užívala trvale a žalobce občas a účastníci již od roku 2012 vedli společnou domácnost. Nesouhlasila s námitkou žalobce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku s tím, že okresní soud se hodnocením všech relevantních důkazů zabýval a přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Při odvolacím jednání doplnila, že mezi účastníky nikdy nebylo jednáno o tom, že by měl předmětné nemovitosti žalobce užívat výlučně sám, žalobce ji naopak ubezpečoval, že i kdyby jejich vztah skončil, nemovitost je dost velká na to, aby zde mohli bydlet oba. Žalovaná nadto nemovitosti rekonstrukcí významně zhodnotila, na doporučení žalobce se zbavila všech svých jiných nemovitostí a v případě vyhovění žalobě by neměla, kam odejít. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil a ve výroku IV změnil a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem. 5. Po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné (a contr. 202 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek a shledal, že odvolání žalobce ani žalované není důvodné. 6. Předně odvolací soud uvádí, že s ohledem na přechodná ustanovení k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 2 o. z.) je třeba otázku vzniku věcných břemen, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“. 7. V souzené věci z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že právní účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 18. 11. 2013 uzavřené mezi účastníky nastaly ke dni 18. 12. 2013, tedy za účinnosti obč. zák., otázku vzniku, jakož i práva a povinnosti vzniklé z věcného břemene je tak třeba posoudit dle obč. zák. (ust. § 151n a násl. obč. zák.). Ve smyslu citované úpravy vznikala věcná břemena mj. písemnou smlouvou a k nabytí práv odpovídajícím věcným břemenům bylo třeba vkladu do katastru nemovitostí. Mezi účastníky nebylo sporné sjednání citované smlouvy ze dne 18. 11. 2013, kterou byly předmětné nemovitosti darovány žalobcem žalované, a ve prospěch žalobce bylo zřízeno věcné břemeno užívání. Žalobce vlastnické právo žalované nijak nezpochybňoval. Sporný byl výklad sjednaného rozsahu věcného břemene ve smlouvě. Již za účinnosti obč. zák. přitom judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že rozsah věcného břemene je třeba posoudit dle místních zvyklostí, resp. místních poměrů, tj. zejména podmínek v daném čase a místě obvyklých, a nebude-li jej možno takto určit, je třeba obsah či rozsah věcného břemene vykládat tak, že je spíše menší než větší, neboť oprávnění z věcného břemene má omezovat povinného co možná nejméně. Sjednaný obsah a rozsah věcného břemene je tak třeba vykládat spíše v neprospěch oprávněného, nebo