47 CO 18/2022-59 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 19 600 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným 2. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla dne 4. 8. 2017 peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč. Žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy omezen ve svéprávnosti, což jej činilo nezpůsobilým takovou smlouvu uzavřít. Mezi žalobkyní a žalovaným, zastoupeným tehdejším opatrovníkem, byla následně dne 30. 10. 2019 uzavřena dohoda o narovnání, podle níž měl žalovaný vrátit úvěrem poskytnuté prostředky v měsíčních splátkách po 200 Kč. Tato dohoda však nebyla schválena soudem, a proto je neplatná. Právní vztah mezi účastníky bylo třeba posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení namítl promlčení uplatněného práva, zabýval se okresní soud touto otázkou. Dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet dnem 5. 8. 2017, který následoval po poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Tříletá promlčecí doba tak marně uplynula v srpnu 2020. Jelikož řízení bylo zahájeno až 20. 7. 2021, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Uplatněné právo bylo promlčeno, a okresní soud z tohoto důvodu žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. 4. Namítala, že dohoda o narovnání uzavřená mezi ní a žalovaným je platná. Za žalovaného ji uzavřel jako jeho opatrovník jeho otec. Dohoda představovala běžný úkon, který nevyžadoval schválení soudu. O případné schválení se měl postarat opatrovník, žalobkyně v tomto ohledu nemohla nic činit. Na dluh přitom podle této dohody bylo zaplaceno 22 splátek. I ze strany žalovaného tak bylo na dohodu nahlíženo jako na platný právní úkon. Postoj opatrovníka, který nyní namítá promlčení, je v rozporu s pravidlem, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání. Měla by být respektována obecná presumpce platnosti uzavřených smluv. Žalobkyně po žalovaném se zřetelem k jeho omezení ve svéprávnosti nepožaduje nic víc, než jen vrátit poskytnuté prostředky. Ty měly být navíc dle dohody zaplaceny ve splátkách, jejichž výše činila pouhých 200 Kč měsíčně. Taková dohoda nemohla žalovaného poškodit. Žalobkyně byla po celou dobu faktickým plněním dle dohody ujišťována o tom, že žalovaný dohodu respektuje a dluh podle ní bude zaplacen. Námitka promlčení, která byla nyní vznesena, je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným. 7. Odvolací soud především doplnil dokazování provedené okresním soudem. Žalovaný se totiž bránil mj. tvrzením, že mu úvěr ze strany žalobkyně vůbec nebyl poskytnut. Žalobkyně k tomu navrhla ještě v řízení před okresním soudem důkazy, které však okresní soud neprovedl. Odvolací soud proto dokazování v tomto směru doplnil a ze sdělení [právnická osoba] a z výpisu z účtu žalovaného zjistil, že žalovaný byl ke dni poskytnutí úvěru majitelem účtu č. [bankovní účet], na který mu byly dne 7. 8. 2017 žalobkyní zaslány finanční prostředky ve výši 24 000 Kč. Tím byla potvrzena správnost skutkových zjištění okresního soudu, že žalovaný úvěr ve výši 24 000 Kč od žalobkyně skutečně čerpal, tedy že finanční prostředky v uvedené výši byly připsány na jeho účet. 8. Okresní soud dospěl i ke správnému závěru, že vzhledem k neplatnosti (správně patrně spíše neúčinnosti) později uzavřené dohody o narovnání je žalobou uplatněné právo promlčeno. Okresní soud se však ve svém rozhodnutí nevěnoval tvrzení žalobkyně, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. 9. Odvolací soud má přitom za to, že námitka promlčení byla s ohledem na speciální okolnosti posuzovaného případu skutečně uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a to z následujících důvodů. 10. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně si v době uzavření smlouvy o úvěru nebyla vědoma nezpůsobilosti žalovaného takovou smlouvu uzavřít. Že k tomuto úkonu žalovaný nebyl způsobilý, se žalobkyně dozvěděla až později. Reagovala tak, že vzala zpět žalobu, kterou se domáhala zaplacení dluhu vůči žalovanému, a uzavřela s žalovaným, zastoupeným jeho otcem jako tehdejším opatrovníkem, dohodu o narovnání. Podle této dohody měl žalovaný zaplatit dluh ve splátkách po 200 Kč měsíčně. Žalovaný po dobu téměř dvou let (konkrétně 22 měsíců) podle této dohody poskytoval plnění. Žalobkyně tudíž mohla být oprávněně v dobré víře, že dohoda bude naplňována i nadále a že se jí nakonec, byť v rozmezí deseti let, dostane plnění, na něž má právo. Žalobkyně přitom právě vzhledem k okolnostem na straně žalovaného požadovala v rámci narovnání pouze vrácení jistiny, k jejímuž splacení poskytla žalovanému nebývale dlouhou dobu. Žádné další nároky, např. úrok z poskytnutých finančních prostředků, po žalovaném nepožadovala, ač by tak v rámci narovnání, jež je samostatným zavazovacím důvodem, činit mohla. Chovala se tedy vůči žalovanému korektně a uznale ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu. 11. Pokud žalovaný bez zřejmého objektivního důvodu přestal dohodu plnit a žalobkyni nezbylo než se opět obrátit se svým nárokem na soud, pak by bylo zjevně nespravedlivé, měla-li by ji být přičtena k tíži vstřícnost a důvěra, s níž s žalovaným do té doby jednala. Žalobkyně se dostala do prodlení přesahujícího hranici promlčecí lhůty jen proto, že se sama řídila dohodou uzavřenou s žalovaným, spoléhala se na to, že se jí budou řídit obě strany, přičemž její důvěra byla posilována dlouhodobým plněním této dohody ze strany žalovaného. K podání žaloby jí přiměla až nenadálá změna v chování žalovaného. Pokud ten přestal dohodu plnit a využil situace k tomu, aby v následně zahájeném řízení vznesl námitku promlčení, jedná se nepochybně o postup odporující dobrým mravům (§ 580 obč. zák.). 12. Odvolací soud si je vědom toho, že u žalovaného je vzhledem k jeho omezení ve svéprávnosti do určité míry problematické hovořit o porušení dobrých mravů, neboť není jisto, nakolik lze u něho předpokládat povědomí o nich a vyžadovat jeho respekt k nim. Odvolací soud však má za to, že v těchto souvislostech je třeba žalovanému přičítat i jednání, které v jeho zastoupení učinil jeho opatrovník. 13. Odvolací soud z výše uvedených důvodů námitce promlčení nepřisvědčil. Žalobkyni tak bude vráceno to (a jenom to), co dříve žalovanému poskytla. Takové řešení se jeví odvolacímu soudu jako přiměřené a spravedlivé. 14. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni zbývající část dosud nevrácených úvěrových peněžních prostředků ve výši 19 600 Kč včetně požadovaného příslušenství, které představuje úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně od 26. 9. 2020 do zaplacení. 15. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl (§ 220 o. s. ř). 16. Žalobkyně byla v řízení úspěšná a za obvyklých okolností by měla ve smyslu § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu svých nákladů. Posuzovaný případ však byl doprovázen okolnostmi, jež za obvyklé považovat nelze. Žalovaný není plně svéprávný, a nebyl jím ani v době uzavření smlouvy o úvěru. Nepříznivý zdravotní stav žalovaného se projevil i v jeho majetkové a sociální situaci. Jak vyplynulo z vyjádření žalovaného před odvolacím soudem, žalovaný nemá pravidelný příjem ze zaměstnání, je odkázán na sociální dávky (invalidní důchod, příspěvek na bydlení) a jeho celkové příjmy jsou přibližně na úrovni nezbytných životních výdajů. Pokud by měl žalovaný hradit náklady tohoto řízení, jež žalobkyně vyčíslila celkem na 19 434 Kč, znamenalo by to, že bude nucen zaplatit v podstatě dvojnásobnou částku, o kterou byl žalován a která již sama o sobě s největší pravděpodobností přesahuje jeho finanční možnosti. Odvolací soud přihlédl i k postavení žalobkyně, o níž je mu z úřední činnosti známo, že předmětem její činnosti je poskytování úvěrů. Lze tedy u ní předpokládat ekonomické zázemí nesrovnatelné s tím, kterým disponuje žalovaný. Z těchto důvodů, hodných zvláštního zřetele, dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto případě je namístě právo na náhradu nákladů řízení žalobkyni vůči žalovanému nepřiznat (§ 150 o. s. ř.). Opak by představoval nepřiměřenou tvrdost vůči žalovanému.