19 Co 115/2022-154 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného k pozemkům shora uvedeným založené zástavní smlouvou ze dne , datum, , neexistuje (výrok I). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a dále povinnost v téže lhůtě zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě soudní poplatek 5 000 Kč (výrok III).2. Okresní soud rozhodoval o návrhu žalobce, jenž se domáhal určení neexistence zástavního práva, když odkázal na ust. § 41 odst. 1 z. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku ČR“), podle něhož zástavní právo zaniklo, neboť stát nabyl předmětné nemovité věci způsobem uvedeným v § 13 odst. 1 uvedeného zákona (propadnutím náhradní hodnoty v trestním řízení). V takovém případě dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.3. Soud prvého stupně vyložil, že ke vzniku vlastnictví státu k nemovitým věcem došlo právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který nabyl právní moci téhož dne, a jímž byl obžalovanému , jméno FO, zmíněný trest propadnutí tzv. náhradní hodnoty (mimo jiné nemovitých věcí shora) uložen. Tímto dnem také došlo k zániku zástavního práva (§ 13 odst. 3 zákona o majetku ČR). Dosud je však v katastru nemovitostí zapsáno omezení vlastnického práva – zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne , datum, v celkové výši , částka, . Soud dovodil, že na určení neexistence zástavního práva má žalobce naléhavý právní zájem, protože pouze na základě určujícího rozsudku dosáhne výmazu neexistujícího zástavního práva v katastru nemovitostí. Neshledal však, že by zmíněné ustanovení zákona o majetku ČR bylo v rozporu s Ústavou, jak tvrdil žalovaný, byť se ztotožnil s názorem, že toto ustanovení je pro stát „výhodné“. Stát se stává vlastníkem zástavy v důsledku soudního rozhodnutí a zástavní právo žalovaného k věci, kterou stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniká. Opačné pojetí by naopak favorizovalo zástavního věřitele, kterému by umožňovalo přenášet rizika plynoucí z půjčování značně vysokých částek bez dostatečného zajištění na stát. Z uvedených důvodů tedy okresní soud žalobě vyhověl.4. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle § 2 odst. 3 z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s položkou 4 bodu 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků. Opravným usnesením pak soud opravil zřejmou nesprávnost spočívající v chybném datu vydání rozsudku (z původně uvedeného data , datum, opravil na , datum, ).5. Proti tomuto rozsudku se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal. Namítl, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Zopakoval, že zánik zástavního práva dle § 41 odst. 1 zákona o majetku ČR v souvislosti s dlužníkovi uloženým trestem propadnutí majetku předmětných nemovitostí nepovažuje za ústavní, neboť porušuje čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 LZPS. Namítl rovněž, že v trestním řízení neměl možnost se k věci vyjádřit, nebyl přítomen při hlavním líčení ani neměl právo činit návrhy ani opravné prostředky, což je rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 LZPS. Připomněl, že předmětné nemovitosti zajišťovaly pohledávku žalovaného (zástavního věřitele) ve výši , částka, ; pohledávka nebyla žalovanému nikdy uhrazena a zástavní právo by mělo zaniknout. Podle žalovaného je trest propadnutí náhradní hodnoty v tomto případě nezákonný. Jelikož žalovanému byla upřena možnost chránit své majetkové zájmy, navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.6. Podáním ze dne , datum, žalovaný navrhl, aby odvolací soud předložil věc ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ust. § 41 zákona o majetku ČR, konkrétně slov: „a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají“, a přerušil probíhající řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.7. Odvolací soud s ohledem na to, že v jiném řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl 31/21 byla k návrhu Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí soudu, tedy zda část zákona o majetku ČR, podle níž zaniklo zástavní právo zástavního věřitele k majetku, který v trestním řízení propadl státu, je či není v rozporu s Ústavou a LZPS, návrhu žalovaného na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o této věci usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vyhověl.8. Podáním ze dne , datum, (č. l. 129 spisu) navrhl žalovaný, aby bylo v odvolacím řízení pokračováno a aby s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo v mezidobí vydáno (viz dále), odvolací soud změnil rozsudek a žalobu zamítl.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5), a to bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je v důsledku dále vyloženého rozhodnutí Ústavního soudu důvodné.10. Z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, se podává, že jím byla zrušena část ust. § 41 z. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, konkrétně v textu „a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají“, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Z obsahu odůvodnění nálezu lze dovodit, že zmíněná část zákona je v rozporu s právem na ochranu majetku a na soudní ochranu, tedy je neústavní, jelikož k zániku zástavního práva dochází automaticky, ve všech případech, bez náhrady a bez možnosti vlastníka zajištěné pohledávky (zástavního věřitele) bránit své právo a domáhat se ho tak, jak je zajištěno čl. 36 odst. 1 LZPS. Podle závěrů Ústavního soudu zmíněná část zákona nesplňuje požadavek plynoucí z jeho nálezu sp. zn. , Anonymizováno, , bod 93, podle něhož omezení základního práva musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu a naplňovat požadavky vycházející z testu proporcionality – v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem nebo s jinými základními právy či svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) zásahů ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro posouzení je zásada proporcionality. Dovodil, že paušální zánik zástavních práv k majetku, jehož vlastnictví přešlo na stát, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 LZPS a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv a svobod, podle nichž je zaručena ochrana práva vlastnit a pokojně užívat majetek. Dle zmíněné části zákona o majetku ČR zásah do majetkové sféry nedopadá na zástavního dlužníka, ale na zástavního věřitele. Zbavení zástavního věřitele jeho práva bez náhrady je zjevně nepřiměřené; když vlastnickému právu státu byla poskytována větší ochrana než právu zástavního věřitele. Peněžní prostředky pro osoby poškozené trestným činem byly získávány na úkor zástavního věřitele a nikoli na úkor pachatele. Nadále to tedy bude stát, kdo se bude muset po přechodu majetku na něj po zpeněžení zástavy domáhat regresů vůči dlužníkovi. Ústavní soud proto shrnul, že napadená právní úprava stanovující zánik zástavních práv k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v § 13 zákona o majetku ČR okamžikem přechodu tohoto majetku na stát, je rozporná s právem na ochranu majetku a na přístup k soudu. Pokud tedy nadále budou uplatňovat zástavní věřitelé svá zástavní práva k věcem, které na stát přešly podle § 41 zákona o majetku ČR a jsou dosud v jeho vlastnictví, nebude se k tvrzenému zániku zástavního práva přihlížet.11. S ohledem na to, že žalobce se domáhal svého práva na základě nyní již zrušené části zákona, odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) – výrok I.12. Jelikož rozsudek byl změněn, muselo být znovu rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný byl v řízení úspěšný, avšak náklady před okresním soudem mu podle obsahu spisu nevznikly, proto odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem žádnému z účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) – výrok II.13. Změněn musel být i výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (§ 220 o. s. ř.), jelikož žalovaného, který byl ve věci úspěšný, povinnost platit soudní poplatek nestíhá - výrok III.14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst