19 Co 197/2024-157 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že budova č. p. , číslo, , parcela č. , číslo, a přilehlé pozemky č. , označení, v katastrálním území , označení, jsou ve vlastnictví státu (výrok I). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 41 013 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II). Žalovanému 2) vůči žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Okresní soud vyložil, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k předmětným nemovitostem. Žalobkyni nesvědčí žádný právní vztah k nemovitostem, nemá k nim vlastnické ani jiné věcné právo; to nebylo prokázáno ani ve vztahu k jejím bývalým příbuzným. Poslední nájemní vztah žalobkyně k bytu ve shora specifikovaném domě zanikl výpovědí. Rozhodnutí o případném určení vlastnictví státu, týkající se zmíněných nemovitostí, nemůže nic na právech žalobkyně a jejím právním postavení změnit, když její nájemní vztah zákonným způsobem zanikl. Nelze ani očekávat, že by se její nájemní vztah požadovaným určením obnovil, když dle vlastního vyjádření 2. žalovaného se tento necítí být vlastníkem. Jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí vedena žalovaná 1), jež nemovitosti řádně nabyla v insolvenčním řízení. Nadto ještě okresní soud poznamenal, že ačkoliv žalobkyně má k bytu a domu, v němž dlouho žila, silný citový vztah, neopravňuje ji to hájit veřejný zájem na získání nemovitostí zpět do vlastnictví státu. Český právní řád nepřipouští žaloby ve veřejném zájmu, v občanském soudním řízení se řeší ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, z nichž každý musí svá práva a své zájmy hájit sám. O náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení, 2. žalovanému žádné náklady nevznikly.3. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně v zákonné lhůtě odvolala. Namítla, že rozhodnutí okresního soudu je silně formalistické, neboť v judikatuře je uznáváno, že žalobu na určení vlastnictví může podat i nevlastník. Tvrdila rovněž, že soud má povinnost chránit veřejný zájem, na což však rezignoval. Právní zájem na určení vlastnictví žalobkyně vychází z toho, že v domě bydlí a současný vlastník ji chce vystěhovat. Opětovně připomněla závěry judikatury, jíž byla přiznána aktivní věcná legitimace k žalobě o určení neplatnosti smlouvy i osobě, která nebyla účastníkem této smlouvy, jelikož bylo vyloženo, že by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Žalobkyně připomněla, že s původním vlastníkem měla uzavřenou nájemní smlouvu na dobu neurčitou, že se jednalo o služební byt, proto nájem pronajímatel nemohl bez zákonných důvodů vypovědět. Dále tvrdila, že veškeré současné právní spory vznikly na základě nezákonné restituce a následných nezákonných majetkových převodů. Pokud by k restituci nedošlo nebo pokud by restituentka musela dům vrátit stejně jako jiné objekty, nemohlo by dojít ani k výpovědi nájmu ze strany současného vlastníka a žalobkyně by stále měla platnou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Z uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu „zrušil“ a rozhodl tak, že určí vlastnictví státu k předmětným nemovitostem a žalované zaváže nahradit žalobkyni náklady řízení.4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).5. Zároveň doplnil dokazování listinami, které při jednání odvolacího soudu dne 26. 11. 2024 předložila žalobkyně (založené do spisu na č. l. 141 až 145); jednalo se o výpis ohledně domu č. p. , číslo, a parcely č. , číslo, v k. ú. , označení, ze dne , datum, získaný prostřednictvím veřejného dálkového přístupu k datům RÚIAN, kopii katastrální mapy týkající se téhož území a kopie fotografií hlavního jističe v domě č. p. , číslo, K tomu uvedla, že po podání žaloby nastaly nové skutečnosti, tedy uplynulo 10 let od účinnosti nového občanského zákoníku, a tudíž nastala situace, že nemovitosti s nejistým vlastnictvím přešly na stát. To se týkalo i pozemku parc. č. , označení, v , adresa, , u kterého je v katastru vyznačen nesoulad a řeší to ÚZSVM. Dále upozornila na skutečnost, že jak podle záznamu v databázích, tak i podle jističů se v budově nachází 6 bytů, ale žalovaná 1) koupila jenom 5 bytů a byt žalobkyně tedy nevlastní. Navíc se dle přesvědčení žalobkyně jedná stále o byt služební.6. K tomu při jednání u odvolacího soudu žalovaná 1) vysvětlila, že nekoupila byty, ale budovu jako celek. Nemá žádný právní význam, zda v předložených listinách je uváděno 5 nebo 6 bytů, v budově nikdy nebyly vymezeny bytové jednotky. Pokud jde o nesoulad vlastnického práva u označeného pozemku, žalovaná 1) je zapsána jako jeho vlastník v katastru nemovitostí, nikdo s ní dosud o případných nesrovnalostech nejednal a nemá to žádný vliv na její vlastnictví.7. Na to reagovala žalobkyně sdělením, že není možné, aby byla postižena za nečinnost státního orgánu, v důsledku níž by se dům, v němž bydlí, nemusel vracet státu.8. Na základě přednesených stanovisek účastníků a s přihlédnutím k závěrům dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.9. Okresní soud provedl ve věci dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav (§ 6, § 120 a § 132 o. s. ř.). Rovněž jeho závěry právní považuje odvolací soud za bezchybné. Odvolací soud se ztotožňuje i s odůvodněním rozsudku, které je vyčerpávající, a pro stručnost na ně odkazuje. Pouze s ohledem na odvolací námitky dodává a upřesňuje následující:10. Předně je třeba vyzdvihnout správný závěr okresního soudu, že žalobkyni nesvědčí žádné věcné ani závazkové právo, které by ji opravňovalo k užívání bytu. Nájemní vztah, který vznikl na základě nájemní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou 1) uzavřené dne , datum, , zanikl uplynutím výpovědní doby poté, co žalobkyně dostala dne , datum, výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného. Platnost výpovědi z nájmu již byla přezkoumána v řízení vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , označení, , jehož výsledek vyzněl v neprospěch žalobkyně. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že se jednalo o služební byt, nájemní vztah žalobkyně k bytu vznikl na základě běžné nájemní smlouvy ze dne , datum, uzavřené se žalovanou 1).11. Byt v minulosti užívala rodina žalobkyně, poté, jak vyplývá ze zjištění okresního soudu, nabyla předmětné nemovitosti právoplatně (na základě rozhodnutí pozemkového úřadu) v rámci restituce dne , datum, paní , jméno a příjmení, , později byly kupními smlouvami převedeny na další nabyvatele a následně se jejich vlastníkem v rámci insolvenčního řízení stala žalovaná 1), s níž žalobkyně uzavřela poslední nájemní smlouvu (viz výše). Z obsahu spisu plyne, že se jedná o běžnou nájemní smlouvu uzavřenou mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyni byla dána výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a služeb; platnost výpovědi byla předmětem řízení před okresním, krajským i Nejvyšším soudem. Soudy nezjistily, že by výpověď byla neplatná a nelze tedy ani dovozovat, že by byla dána od nevlastníka nemovitosti, když žalovaná 1) nemovitosti v insolvenčním řízení řádně nabyla a jako vlastník nemovitosti je dodnes vedena v katastru nemovitostí. Žalobkyni tedy rozhodně nelze považovat za nájemce bytu, jak v řízení tvrdila (a odůvodňovala tak svoji legitimaci k podání žaloby), když pouze z okolnosti, že byt dosud neopustila a za jeho užívání má hradit žalované 1) bezdůvodné obohacení (tedy nikoliv nájemné), nelze dovozovat, že k bytu má jakýkoliv právní vztah nebo právo. V současné době vede žalovaná 1) řízení o vyklizení žalobkyně z bytu, když je nepochybné, že ta se v bytě zdržuje bez právního důvodu.12. Žalobkyně tedy nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož, jak vyloženo shora, nemá žádný hmotněprávní vztah k projednávané věci. Odkazovala-li žalobkyně na podporu opačného názoru na judikaturu Nejvyššího soudu, pak je třeba uvést, že ta se týká zcela jiné situace. Právo na určení vlastnictví třetí osoby k nemovitosti (případně na určení neplatnosti smlouvy ze strany třetí osoby, jež nebyla účastníkem smlouvy) judikatura totiž přiznává nájemci této nemovitosti (či osobě, na jejíž právní postavení by rozhodnutí mohlo mít vliv); žalobkyně však nájemcem předmětného bytu (tím spíše celého domu a ve výroku uvedených pozemků) není. Podstatným rozdílem je i to, že na právním postavení žalobkyně by se ani případným určením vlastnictví státu (resp. 2. žalovaného) nic nezměnilo, neboť by tím nedošlo k automatickému obnovení jakékoliv z dřívějších (již zaniklých) nájemních smluv. Z toho důvodu žalobkyně nemůže mít na určení vlastnictví třetí osoby k předmětným nemovitostem naléhavý právní záje