22 Co 145/2024-74 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení , částka, s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného (výrok II).2. Ve věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím jako náhrady platu za duben, květen a červen 2021. Uvedla, že u žalovaného pracovala se sjednaným druhem práce učitelka a ke konci dubna 2021 jí byl předložen tiskopis nazvaný „žádost o poskytnutí pracovního volna“, a to v návaznosti na její sdělení, že se odmítá podrobit testům na přítomnost viru SARS-CoV-2 (dále také „vir“), následně bylo žalobkyni zamezeno vykonávat přímou činnost prezenčním způsobem v prostorách žalovaného. V období od , datum, do , datum, žalovaný evidoval v docházce žalobkyně 298,30 hodin neplaceného volna. Podle žalobkyně však za toto období jí náleží náhrada platu. Žalobkyně poukázala na to, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého bylo zavedeno testování na přítomnost viru, mimořádným způsobem zasáhlo do jejich práv na svobodu pohybu, práva na práci i práva na zdraví, práva na ochranu soukromého a rodinného života. Toto opatření pak bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zrušeno. Žalobkyně dále tvrdila, že její hrubý hodinový výdělek činil , částka, , za měsíc duben 2021 bylo u žalobkyně evidováno 7,28 hodin neplaceného volna, za toto období tedy žalobkyni náleží náhrada ve výši , částka, , za květen 2021 je u žalobkyně evidováno 87,30 hodiny neplaceného volna, za tento měsíc tak žalobkyni náleží náhrada platu ve výši , částka, a za červen 2021 žalovaný evidoval u žalobkyně 174,60 hodin neplaceného volna, za měsíc červen tak žalobkyni náleží náhrada platu ve výši , částka, . Žalovaný žalobkyni odmítl tuto náhradu platu vyplatit, proto se žalobkyně domáhá svého práva žalobou.3. Žalovaný nárok žalobkyně označil za nedůvodný, uvedl, že není pasivně legitimován k náhradě ztráty na výdělku, která svojí povahou, dle tvrzení žalobkyně odpovídá náhradě škody způsobené nezákonným mimořádným opatřením. Je vyloučeno, aby žalovaný odpovídal jako zaměstnavatel za škodu vzniklou žalobkyni podle jejích tvrzení mimořádným opatřením vydaným ministerstvem. Žalovaný nemohl umožnit přítomnost žalobkyni na pracovišti, pokud se nepodrobila v posledních sedmi dnech testu na vir. Žalobkyně tuto povinnost splnit odmítala, proto se jednalo o překážku na straně zaměstnance, tedy žalobkyně a žalobkyni tak nemůže náležet náhradu platu.4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně v rozhodném období dubna až června 2021 byla zaměstnankyní žalovaného v pracovní pozici učitelka. Žalobkyně v rozhodném období od , datum, do , datum, nevykonávala práci, neboť neodučila hodiny v plném rozsahu, když se odmítla podrobit testování na přítomnost viru, neboť to považovala za nepřiměřený zásah do její tělesné integrity.5. Okresní soud nárok žalobkyně posoudil jako nárok na náhradu platu za dobu, po kterou žalobkyně nevykonávala práci z důvodu své nepřítomnosti v místě pracoviště, když důvodem její nepřítomnosti bylo odmítnutí podrobit se testování na vir. Okresní soud uzavřel, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť je zaměstnavatelem žalobkyně. Dále poukázal na vydaná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , která upravovala opatření o testování zaměstnanců škol a které bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, s účinností od , datum, . Dále na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví , datum, , č. j. , Anonymizováno, o opatření o testování zaměstnanců, které bylo zrušeno opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, s účinností od , datum, a část byla zrušena i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Obě opatření byla vydána na základě tzv. pandemického zákona č. 94/2021 Sb. Okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uvedl, že uvedený pandemický zákon umožnil nařídit testování zaměstnanců a zároveň zaměstnancům uložil povinnost podrobit se testování, v němž je implicitně obsaženo vyloučení potřeby souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být podmíněno souhlasem povinné osoby. Okresní soud tvrzení žalobkyně, že mimořádná opatření byla nezákonná označil jako vytržená z kontextu, neboť Nejvyšší správní soud svými rozhodnutími nezrušil právě testování zaměstnanců, ať již obecně či toliko zaměstnanců škol. Naopak tato povinnost v přezkumu Nejvyššího správního soudu obstála. Dále okresní soud dovodil, že každý zaměstnanec byl na základě výše uvedených opatření povinen se testu podrobit, neboť se jednalo o povinnost vyplývající z právního předpisu vztahující se k vykonávané práci, kterou je zaměstnanec dle § 301 písm. c) zákoníku práce povinen dodržovat. Žalovaný pak byl povinen umožnit žalobkyni přístup na pracoviště pouze za splnění podmínek předvídaných mimořádnými opatřeními a žalobkyně byla povinna podrobit se testu a nebyla oprávněna testování odmítnout. Mimořádná opatření a jimi stanovené povinnosti byly přezkoumány, v rámci přezkumu byla vydána řada rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, ve kterých mimořádná opatření obstála, a ze kterých vyplývá i ten závěr, že ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování na pracovišti, není takovým zásahem do tělesné integrity, či dokonce lidské důstojnosti dotčených osob, která by mohla být oprávněným důvodem k rezignaci na zavedení plošného testování zaměstnanců (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Okresní soud dále dovodil, že pokud žalobkyně byla povinna se testu podrobit bez možnosti odmítnutí, odmítnutí testování nemohlo založit ani jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnavatele dle § 199 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyni proto nevzniklo právo na náhradu platu. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů se skládala z odměny za šest úkonů právní služby po , částka, , šest paušálních náhrad po , částka, , osm náhrad za ztrátu času po , částka, , náhrady cestovného , částka, a DPH z uvedených částek. Celkově tak náhrada byla přiznána ve výši , částka, a tuto uložil žalobkyni nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 o.s.ř.).6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že v období od , datum, do , datum, neodpracovala celkem , hodnota, hodiny, u kterých jí žalovaný evidoval „neplacené volno“. Za dobu čerpání tohoto neplaceného volna žalobkyně nevykonávala ve shora uvedeném období přímou pedagogickou činnost prezenčním způsobem, přesto jí dle jejího přesvědčení náhrada platu náleží, neboť jí práce nebyla žalovaným v uvedeném období přidělována s odůvodněním, že se žalobkyně nepodrobila testování na přítomnost viru. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný požadoval po žalobkyni, aby se podrobila testu na přítomnost viru, patrně v návaznosti na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, . Sám žalovaný ve svém vyjádření svůj tvrzený požadavek na podrobení se testu rovněž dovozoval od tohoto opatření. Žalobkyně pak poukázala na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6 .2021, sp. zn. , spisová značka, , byly články IV. a V. a článek VI. odst. 3 uvedeného mimořádného opatření v pozdějším znění zrušeny a žalobkyně je proto přesvědčena, že v důsledku shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neměla v rozhodné době povinnost podstoupit testování a žalovaný ani nebyl oprávněn jeho podstoupení vyžadovat.7. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s názorem žalobkyně a dospěl by k závěru, že bylo povinností žalobkyně podstoupit testování, tak žalobkyně poukazuje na to, že v řízení u soudu prvého stupně nebylo nijak prokázáno, že žalovaný žalobkyni vyzval k tomu, aby se testům podrobila, ač to žalovaný ve svém vyjádření tvrdil. Zde žalobkyně odkázala na opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne , datum, ve znění mimořádného opatření ze dne , datum, tak na opatření ze dne , datum, . Odkázala na to, že obě opatření vymezovala případnou povinnost zaměstnance podrobit se testování na výzvu zaměstnavatele. V řízení před soudem prvého stupně však nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni vyzval k podrobení se testování. K tomu žalobkyně uvedla, že žalovaný jako důkaz svého tvrzení označil toliko dopis žalobkyně ze dne , datum, , ze kterého ovšem vyplývá pouze to, že jím žalobkyně reagovala na žalovaným předloženou listinu označenou jako „žádost o poskytnutí pracovního volna“. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že došlo „ke konkludentnímu uzavření dohody účastníků o poskytnutí pracovního volna bez náhrady“. Tento závěr je podle žalobkyně zcela v rozporu s přípisem žalob