25 Co 251/2024-233 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu (viz výrok pod bodem I. /pozn. odvolacího soudu – konkrétně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že do jejího výlučného vlastnictví náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 3/8 na označených pozemcích v katastrálním území , adresa, včetně budovy č. p. , číslo, , která je součástí jednoho z nich – dále jen „nemovitosti“ či „chalupa“/) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 15 008 Kč k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku).2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval obsah procesních podání obou účastnic, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich učiněných a citoval znění ust. § 2056 a § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Ke zjištěnému skutkovému stavu rozvedl, že matka účastnic , jméno, a její manžel , jméno, (nevlastní otec účastnic, které jsou sestrami) v minulosti vlastnili předmětné nemovitosti, a to , jméno, od dubna r. 1965 ideální ¼ nemovitostí a , jméno, a , jméno, v rámci bezpodílového spoluvlastnictví , Anonymizováno, od srpna r. 1978 ideální ¾ nemovitostí. Manželé , jméno, obdarovali žalobkyni a žalovanou na základě darovací smlouvy (dle notářského zápisu ze dne , datum, . 1996, sp. zn. , spisová značka, ) podílem na nemovitostech v souhrnné výši ¾ a , jméno, daroval podíl ve výši ¼ matce účastnic – , jméno, přičemž všechny tři obdarované (matka a obě dcery) zřídily pro , jméno, věcné břemeno doživotního a bezplatného práva užívání nemovitostí a účastnice tohoto řízení se zavázaly, že nebudou přijímat návštěvy do nemovitostí bez souhlasu dárců. Darovací smlouvou z dubna r. 2015 obě účastnice řízení darovaly své matce , jméno, své spoluvlastnické podíly na nemovitostech (tzn. každá z nich 3/8), v důsledku čehož se obdarovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí. Darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene z ledna r. 2023 byly nemovitosti , jméno, bezúplatně převedeny na žalovanou se současně zřízeným věcným břemenem doživotního bezplatného užívání nemovitostí pro dárkyni , jméno, . Žalobkyně dopisem ze dne , datum, 2023 vyzvala žalovanou k převodu podílu ve výši 3/8 na nemovitostech na žalobkyni, žalovaná dopisem ze dne , datum, 2023 toto odmítla s tím, že se vůči žalobkyni nedopustila jednání, které by bylo v rozporu se zákonem a s dobrými mravy. Dopisem ze dne , datum, 2023 doručeným matce účastnic , jméno, žalobkyně odvolala dar pro nevděk, což odůvodnila jednáním matky účastnic spočívajícím v nedodržení dohody zpětného darování podílu na nemovitostech. Matka účastnic dne , datum, 2023 zemřela.3. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), a že tedy lze posuzovat účinky revokace (tj. zda bylo jí učiněné odvolání daru platné, zda má zamýšlené účinky a v jakém rozsahu) jako prejudiciální otázku (§ 135 OSŘ). Za důvodnou však soud prvního stupně shledal obranu žalované, spočívající v námitce nedostatku její pasivní věcné legitimace. Smyslem ust. § 2072 o. z. je sankcionovat nevděčné chování obdarovaného (nikoliv jemu blízkých osob ani jeho právních nástupců). Za splnění podmínek (ublížení dárci nebo osobě mu blízké úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, zjevného porušení dobrých mravů, neprominutí obdarovanému ze strany dárce) se navzdory zásadě neodvolatelnosti daru připouští možnost od darovací smlouvy odstoupit (revokace daru). Žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne , datum, 2015 dopisem ze dne , datum, 2023, který byl adresovaný matce účastnic (tj. obdarované). Pokud by toto odstoupení bylo důvodné, došlo tedy k němu až poté, co obdarovaná již dar zcizila darovací smlouvou ze dne , datum, 2023 ve prospěch žalované – tedy poté, co se vydání daru stalo podle ust. § 2072 odst. 1 věta druhá o. z. nemožné. Za situace, že by odstoupení od darovací smlouvy vyvolalo právní účinky, vzniklo by žalobkyni právo na zaplacení obvyklé ceny daru, a to vůči obdarované (matce účastnic). To, že nový vlastník věci nemá pochopitelně povinnost vrátit dar, dojde-li ke zcizení věci obdarovaným před doručením výzvy k vrácení daru, uvádí i komentářová literatura (srov. Elischer, D., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V, Wolters Kluwer, Praha, k § 2072 podle stavu ke dni 1. 7. 2021, dostupný v systému ASPI). Okresní soud tak dospěl k závěru, že i kdyby žalobkyně účinně odstoupila od darovací smlouvy, nemůže mít žalovaná povinnost dar vydat – tedy není ve věci pasivně legitimována. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalované se prvostupňový soud již nezabýval posouzením předběžné otázky, zda existovala dohoda mezi žalobkyní a obdarovanou (její matkou), že darování bude mít jen dočasný charakter a nemovitosti jí budou v příslušném podílu v budoucnu (blíže nespecifikovaném) darovány zpět. Proto ani neprováděl dokazování výslechem syna žalobkyně, jeho partnerky ani bývalého manžela žalobkyně. Okresní soud sdílel názor žalované, že i kdyby se existenci takové dohody žalobkyni podařilo prokázat, nebylo by možné v porušení takového slibu spatřovat zjevné porušení dobrých mravů. Slib budoucího darování předně ze zákona nezavazuje (ust. § 2056 o. z.). Jakkoliv tedy porušení slibu jistě je porušením morální zásady, nejde v tomto případě nejen o jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin či přestupek, ale dokonce ani jako (prosté) porušení soukromého práva. Již z tohoto důvodu nemůže porušení slibu v budoucnu nemovitosti zpětně darovat (i kdyby to bylo prokázáno) dosáhnout intenzity vyžadované ust. § 2072 o. z. – zvláště v situaci, kdy podíl na nemovitostech sama žalobkyně nabyla darem od své matky a jejího manžela, žalobkyně několik let na předmětnou chalupu na rozdíl od žalované nejezdila, nepodílela se na její údržbě, s matkou se na rozdíl od žalované osobně nevídala, jejich vzájemné vztahy nebyly uspokojivé a její komunikace s matkou byla ovlivněná tím, že je „prudká, vzteklá, netrpělivá a řeší věci emotivně“ – jak sama žalobkyně přiznala v emailu ze dne , datum, 2023. O náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi rozhodl okresní soud podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ; vycházel přitom z procesního úspěchu žalované ve sporu. K tomu prvostupňový soud připojil konkrétní výpočet této náhrady (viz bod 37. odůvodnění rozsudku) s tím, že žalované náleží náhrada za náklady právního zastoupení advokátem za 4 úkony právní pomoci po 2 500 Kč, dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč, cestovné ve výši 403 Kč a 21% daň z přidané hodnoty. Lhůtu a místo k plnění uložené nákladové povinnosti pak opřel o ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalobkyně. Navrhla jej zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. Uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) až e) a g) OSŘ. Předně opravila několik skutkových údajů a zjištění uvedených v odůvodnění prvostupňového rozsudku (kupř. že účastnice jsou plnorodé, a nikoliv polorodé sestry). Odvolatelka namítala, že okresní soud nepřihlédl k části jí přednesených tvrzení, nehodnotil část provedených důkazů, některé navrhované důkazy neprovedl, důkazy provedené pak nesprávně interpretoval. Žalobkyně vyjádřila souhlas s okresním soudem v jeho závěru, že určovací žaloba je namístě a že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. V dalším jsou však závěry okresního soudu nesprávné, rozsudek je vnitřně rozporný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Odvolatelka dále přednesla úvahy o věcné legitimaci v řízeních o určovacích žalobách, citovala v tomto ohledu z přesně označené judikatury. V konkrétní rovině žalobkyně nesouhlasila s tím, že se měla v posuzované věci domáhat práva na zaplacení obvyklé ceny daru, a to vůči obdarované matce. Žalobkyně má za to, že žaloba na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 3/8 na nemovitostech, byla v souzené věci právně přiléhavější než hypotetický nárok žalobkyně na (s)plnění povinnosti vůči matce. Navíc, naléhavý právní zájem žalobkyně na určení právního vztahu, jenž je vyžadován ust. § 80 OSŘ, byl dle soudu prvního stupně na straně žalobkyně dán. Žalobkyně se shodovala se soudem prvního stupně potud, že nemohla žalovat dle ust. § 2072 odst. 1 o. z. na vydání daru, resp. na vyklizení nemovité věci, neboť v posuzované věci šlo o revokaci spoluvlastnického (ideálního) podílu, jehož vyklizení (ve formě žaloby na plnění) dle judikaturní praxe požadovat nelze. Žalobkyně však již nesouhlasila s tím, že údajně mohla žalovat na plnění, neboť specifičnost projednávané věci, kdy mimo jiné žalovaná nemohla být v dobré víře v nabytí nemovitostí, když se významnou rolí podílela na jednání matky, jež vyústilo v nevděk vůči žalobkyni, a jednala tak zcela zjevně nepoctivě (tímto nepoctivým jednáním se však soud