19 Co 268/2025-117 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem vyloučil z exekuce proti povinné , jméno FO, , r. č. , RČ, , vedené na základě pověření Okresního soudu v Náchodě ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, a prováděné soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, věci v majetku žalobce sepsané do protokolu o soupisu movitých věcí povinného č. j. , spisová značka, ze dne , datum, specifikované ve výroku rozsudku (výrok I) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši , částka, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Opravným usnesením bylo opraveno datum vydání rozsudku.2. K odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že výlučným vlastníkem položek č. 2, 7, 9–13 a 16 je žalobce. Žalobce uvedené movité věci nabyl na základě uzavřených kupních smluv, což je zřejmé nejen z předložených kupních smluv, ale taktéž z výpovědí všech prodávajících, kteří byli vyslechnuti v řízení jako svědci, jakož i z výpovědi svědka , jméno FO, . Vzhledem k tomu, že vlastníkem předmětných věcí je žalobce a nikoli povinná, vlastnické právo žalobce nepřipouští v souladu s § 267 o. s. ř. výkon rozhodnutí (resp. exekuci) vedený oprávněným (žalovaným) proti povinné. Z uvedených důvodů byly věci specifikované ve výroku I rozsudku z provádění exekuce vyloučeny. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem.3. Proti nákladovému výroku II rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že žalobci nelze přiznat náhradu nákladů řízení už z titulu nezaslání předžalobní výzvy žalovanému. Dále má žalovaný za to, že jsou zde dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., kterými se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Žalovaný vznik nákladů řízení nikterak nezavinil. Žalobce v předmětném excindačním řízení označil a předložil daleko více a relevantnějších důkazů, než které uváděl v průběhu celého řízení o návrhu na jejich vyškrtnutí v exekučním řízení. Není pravda, že v dané věci soud prvního stupně vyhověl vylučovací žalobě žalobce na základě týchž důkazů, které žalobce předložil soudnímu exekutorovi a potažmo žalovanému v době před podáním vylučovací žaloby. Z tohoto důvodu tedy nelze žalobci přiznat náklady řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (viz např. nález ÚS z 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07). Žalobce ve svém návrhu na vyškrtnutí předmětných movitých věcí ze soupisu v exekučním řízení sp. zn. , spisová značka, doplněném dne , datum, doložil pouze své čestné prohlášení a pak prosté kopie kupních smluv bez ověřených podpisů smluvních stran. Již ve fázi řešení tohoto návrhu na vyškrtnutí v exekučním řízení žalovaný jako oprávněný explicitně uvedl, že „pokud své podání navrhovatel doplní o nesporné přílohy a navrhne další konkrétní důkazy (např. originální doklady o zakoupení), je možné s ním v budoucnu souhlasit.“ Postoj žalovaného byl vstřícný a otevřený dalšímu jednání. Svědčí o tom i skutečnost, že dal souhlas k vyškrtnutí televizoru, jehož zakoupení žalobcem bylo přesvědčivě doloženo. Žalobce teprve v žalobě navrhl jako další důkaz výslechy svědků. Provádět výslechy svědku a hodnotit jejich výpovědi náleží výhradně a pouze soudu. Z napadeného rozhodnutí pak plyne, že k prokázání vlastnického práva žalobce došlo zejména na základě výpovědí svědků. Druhé jednání konané dne , datum, pak jde plně k tíži žalující strany, neboť se konalo pouze z důvodu, že jí navržený svědek , jméno FO, se na první jednání bez omluvy nedostavil. Dle názoru žalovaného tak soud z výše uvedených důvodů měl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 150 o. s. ř. Žalovaný má za to, že bez ohledu na výše uvedené jsou minimálně dány důvody pro částečnou moderaci náhrady nákladů postupem dle § 150 o. s. ř., a to z důvodu vysokého nepoměru mezi hodnotou sporných věcí, právní náročností souzené věci a náhradou nákladů vyčíslenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Je mu známo, že v daném typu sporu se tarifní hodnota primárně neodvíjí od hodnoty vylučovaných věcí, nicméně i tak nesmí při jejich přiznání dojít k nepoměrnému majetkovému obohacení úspěšného účastníka. Účelem náhrady nákladů není „vydělat“ na nich. V souzené věci činila jejich odhadní hodnota v součtu , částka, dle soupisu movitých věcí provedeného soudním exekutorem dne , datum, . Soud však náhradu právního zastoupení žalobce vyčísloval z tarifní hodnoty , částka, . Rozdíl ve výši odměny za jeden úkon právní služby je neúměrně vysoký , částka, vs , částka, . Takto vysoké odměně neodpovídá ani právní náročnost předmětné souzené věci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému z účastníků řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že právní zastoupení bylo převzato až v průběhu již běžícího sporu, takže nelze žádat, aby advokát intervenující až po podání žaloby již před jejím podáním zasílal předžalobní výzvu, aniž v té době žalobce zastupoval. Pokud žalovaný tvrdí, že nebylo rozhodnuto na základě týchž důkazů, čestná prohlášení a kopie smluv byly předloženy již k návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu a další dokazování soudu dalo žalobci za pravdu. Žalovaný mohl podle postupně prováděných svědeckých výpovědí nárok žalobce postupně uznávat, ale neučinil tak až do posledního jednání, proto by měl nést procesní odpovědnost za svoji prohru. K prokázání vlastnického práva žalobce nedošlo jen na základě výpovědi svědků, ale proto, že svědecké výpovědi potvrdily pravost žalovaným sporovaných dokumentů. Je nesmyslem tvrdit, že jde k tíži žalobce, pokud se k jednání nedostavil svědek.5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně v neveřejném zasedání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Odvolání shledal opodstatněným.6. Dle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.7. Námitka žalovaného, že náklady řízení žalobci neměly být přiznány, neboť žalobce nezaslal žalovanému předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., není důvodná. Ve věci nejde o žalobu na plnění, proto povinnost žalobce zaslat předžalobní výzvu nebyla dána, když dle § 142a odst. 1 o. s. ř. se vztahuje k řízení o splnění povinnosti. Soud prvního stupně však rozhodl o nákladech řízení podle výsledku řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., aniž se zabýval možností aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Předmětem řízení bylo vyloučení věcí z exekuce, kterou vede žalovaný jako oprávněný proti povinné , jméno FO, , dceři žalobce, přičemž žalobce tvrdil, že tyto věci měla od něj rodina povinné zapůjčené a žalobce a povinná bydlí v jednom domě. Jak poukázal v odvolání žalovaný, řízení o vylučovací žalobě není běžným sporem, nýbrž specifickým řízením, které může být vyvoláno v důsledku postupu soudního exekutora, jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy žalovaný neměl žádný vliv na to, které věci budou soudním exekutorem pojaty do soupisu. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR vyslovenými v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , na který poukazuje žalovaný, je nutno považovat za nespravedlivé, aby žalovanému jako oprávněnému (tj. věřiteli dcery žalobce), který v exekuci hájí svá porušená práva (dcera žalobce nesplnila povinnost, která jí byla uložena vykonatelným rozhodnutím), byla uložena povinnost nahradit náklady řízení o excindační žalobě. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu konstatuje, že „ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Ve stížností napadeném řízení však nešlo o běžný spor, nýbrž o specifické, dílčí řízení, které bylo vyvoláno v důsledku postupu soudního exekutora, jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí. Citované ustanovení o. s. ř. v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle § 267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízení osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a který nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že věřitel vznik nákladů řízení