22 Co 208/2025-51 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení , částka, s 15% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).2. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaný dne , datum, řídil vozidlo žalobce a při řízení způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla žalobce. Žalovaný uzavřel s žalobcem ústní dohodu, že mu nahradí škodu na vozidle později. Cena oprav na poškozeném vozidle byla odhadnuta na , částka, . Žalovaný přes výzvy žalobce ničeho neuhradil.3. Okresní soud na návrh žalobce vydal ve věci platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit žalovanému, a proto byl následně zrušen. Okresní soud nařídil k projednání věci jednání, k němuž se žádná ze stran nedostavila. Zástupkyně žalovaného se z účasti u jednání omluvila s tím, že nechce zvyšovat náklady řízení, a navrhla, aby okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.4. Okresní soud uvedl, že žalobce k prokázání svých tvrzení označil jediný důkaz, a sice cenovou nabídku oprav. Bylo přitom povinností žalobce ve smyslu § 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.), označit důkazy k prokázání jeho tvrzení. Okresní soud nemohl žalobce vyzvat k doplnění důkazních návrhů podle § 118a o. s. ř., neboť tato výzva má být činěna při jednání, k němuž se žalobce nedostavil. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobce neprokázal svá tvrzení o tom, že mu byla žalovaným způsobena škoda na vozidle. Proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.5. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že rozhodnutí okresního soudu bylo absolutně překvapivé a nepředvídatelné. Vzhledem k předchozímu postupu soudu, který na základě žaloby vydal platební rozkaz (a to dokonce dvakrát), nemohl žalobce v žádném případě předvídat, že jím předložené důkazy jsou nedostatečné. Právní zástupkyně žalobce zaslala v dostatečném předstihu před jednáním soudu omluvu s tím, že nechce vzhledem k nulové obraně žalovaného dále navyšovat náklady řízení o cestovné k soudu. Navrhla vydání rozsudku pro zmeškání či uznání. V okamžiku zaslání omluvy neměl žalobce žádný důvod pochybovat o dostatečnosti jím předložených tvrzení a důkazů. Pokud by žalobce tušil, že jsou dodané podklady nedostatečné, zajistil by si další. Byl však utvrzen předešlými rozhodnutími okresního soudu a nulovou reakcí žalovaného, že jsou zde dostatečné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.7. Krajský soud nařídil k projednání odvolání žalobce jednání na , datum, . K tomuto jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, krajský soud proto odvolání žalobce projednal ve smyslu § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.8. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.9. Vzhledem k tomu, že žalobce ani v odvolání neoznačil žádné důkazy k prokázání jeho tvrzení o základu nároku (o tom, že žalovaný způsobil tvrzenou dopravní nehodu a že při ní došlo k tvrzenému poškození vozidla žalobce), vyzval jej krajský soud ve smyslu § 118a odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. k označení takových důkazů, a zároveň k uvedení toho, která z výjimek zákazu uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř. je v dané případě naplněna. Zástupkyně žalobce označila důkazy výslechem žalobce a případně žalovaného, a zprávami, které si účastníci vyměňovali, avšak neuvedla, která z uvedených výjimek je dána.10. Krajský soud k odvolacím námitkám předně uvádí, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky ani pro vydání rozsudku pro uznání, ani pro vydání rozsudku pro zmeškání.11. Rozsudek pro uznání lze vydat pouze tehdy, pokud žalovaný výslovně uzná nárok uplatněný žalobou (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo tehdy, pokud se má podle zákona za to, že žalovaný nárok uznal (tzv. fikce uznání, § 153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný byl po celé řízení zcela pasivní, takže nepochybně nárok uplatněný žalobou neuznal. Předpokladem tzv. fikce uznání je pak to, že soud žalovaného usnesením či v rámci vydaného platebního rozkazu vyzve k vyjádření k žalobě, s poučením o možnosti vydání rozsudku pro uznání, a žalovaný se v určené lhůtě nevyjádří (§ 114b o. s. ř.), nebo že se žalovaný bez omluvy nedostaví k nařízenému přípravnému jednání, k němuž byl předvolán s poučením o možnosti vydání rozsudku pro uznání (§ 114c odst. 6 o. s. ř.). Výzva k vyjádření sice byla okresním soudem zahrnuta do platebního rozkazu, ovšem tento byl následně v plném rozsahu zrušen (včetně výroku o výzvě k vyjádření), neboť se jej nepodařilo doručit žalovanému (§ 173 odst. 2 o. s. ř.; srov. též § 114b odst. 4 o. s. ř.), takže nemohla vyvolat žádné právní účinky. Ve věci ani nebylo nařízeno a nekonalo se žádné přípravné jednání. Rozsudek pro uznání tedy nebylo možno vydat.12. Rozsudek pro zmeškání pak lze vydat mj. jen tehdy, pokud to u prvního jednání ve věci navrhne žalobce, který se k jednání dostavil (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). Žalobce ani jeho zástupkyně se k prvnímu jednání okresního soudu nedostavili. Rozsudek pro zmeškání tedy nebylo možno vydat.13. Dále má krajský soud za to, že rozsudek okresního soudu není možné považovat za překvapivý pro žalobce. Žalobce tuto údajnou překvapivost dovozuje z toho, že na základě žaloby byl vydán platební rozkaz, a následně byla žaloba zamítnuta. Taková námitka ovšem svědčí o neznalosti příslušných ustanovení o. s. ř. Platební rozkaz je možno vydat tehdy, pokud z tvrzení uvedených v žalobě vyplývá uplatněný nárok (§ 172 odst. 1 o. s. ř. – „vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem“). V rozkazním řízení totiž není prostor pro dokazování, a tak pro vydání platebního rozkazu není z hlediska zákona rozhodné, zda a jaké důkazy žalobce ve své žalobě označí, resp. jaké listiny k žalobě přiloží. V daném případě žaloba obsahovala dostatečná skutková tvrzení pro posouzení toho, zda z nich vyplývá žalobou uplatněný nárok, a okresní soud proto nepochybil, pokud platební rozkaz vydal.14. Pokud však není rozhodováno platebním rozkazem (a tedy i v případě, že je platební rozkaz zrušen a ve věci nařízeno jednání), je procesním břemenem žalobce prokázat svá tvrzení, jež jsou podstatná pro posouzení důvodnosti žaloby. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by bylo možno vycházet (při rozhodování běžným rozsudkem) z pouhých tvrzení žalobce, pokud je žalovaný pasivní a nijak se k žalobě nevyjádří. Povinnost účastníka řízení prokázat svá tvrzení vyplývá jednoznačně z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 o. s. ř. Prokazovat není třeba pouze shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), ovšem pokud byl žalovaný zcela pasivní, pak žádná svá tvrzení neuplatnil, a proto ani v řízení žádná shodná tvrzení účastníků neexistovala.15. Žalobce byl přitom povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení již v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Pokud tak žalobce neučinil, byl okresní soud povinen jej při nařízeném jednání vyzvat, aby důkazy označil (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Nedostavil-li se však žalobce k jednání, pak se o možnost být takto vyzván připravil (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , podle nějž „poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci), který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo.“). Úvahy žalobce o „nenavyšování nákladů řízení“ jsou pak v tomto směru irelevantní. Okresní soud proto nepochybil, pokud za dané situace zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobcem.16. Uvádí-li tedy žalobce v odvolání, že „v okamžiku zaslání omluvy neměl žalobce žádný důvod pochybovat o dostatečnosti jím předložených tvrzení a důkazů,“ pak má krajský soud za to, že žalobce, zejména byl-li zastoupený advokátkou, takové pochybnosti rozhodně mít měl (srov. § 118a odst. 4 o. s. ř., z něhož jednoznačně vyplývá, že zákon předpokládá, že advokáti znají procesní práva a povinnosti účastníků řízení). V daném případě totiž nešlo o to, že by snad žalobce ke svým skutkovým tvrzením důkazy označil a okresní soud po jejich provedení dospěl k závěru, že jsou nedostatečné, nýbrž šlo o to, že žalobce neoznačil k základu svého nároku důkazy žádné (a to dokonce ani v odvolání, tedy poté, kdy se seznámil se závěry okresního soudu).17. V odvolacím řízení žalobce až po výzvě krajskéh