26 Co 314/2025-198 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud uložil žalobci s účinností od , datum, 2025 přispívat žalované na výživné 3 500 Kč měsíčně k rukám žalované, a to vždy do 15. dne v měsíci předem s tím, že tím zaniká povinnost naposledy upravená výrokem I usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, 2021 č. j. , spisová značka, (výrok I). Zamítl žalobu co do zrušení vyživovací povinnosti v období od , datum, 2023 do , datum, 2025 a co do snížení výživného od , datum, 2025 o 6 500 Kč měsíčně (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Účastníkům uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v , adresa, náklady řízení státu, a to žalobci 1 990 Kč a žalované 16 990 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky IV a V).2. Okresní soud zjistil, že žalovaná byla studentkou vysoké školy do , datum, 2023, poté byla vedena jako uchazečka o zaměstnání, avšak od , datum, 2023 je v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy. Znalec potvrdil dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalované s poklesem pracovní schopnosti o 60 %, přičemž žalovaná je schopna pracovat pouze v omezeném rozsahu na zkrácený úvazek. Česká správa sociálního zabezpečení jí přiznala invalidní důchod třetího stupně pro pokles pracovní schopnosti o 70 % ve výši 16 930 Kč měsíčně od , datum, 2025. Žalobce dosahuje průměrné čisté měsíční mzdy ve výši 71 019 Kč. Okresní soud odkázal na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Ústavního soudu (kterou citoval) a konstatoval, že samotné přiznání dávek sociálního zabezpečení (invalidního důchodu) samo o sobě nevede k automatickému zániku vyživovací povinnosti rodiče; rozhodné je, zda je dítě objektivně schopno se samo živit a jaké jsou jeho konkrétní odůvodněné potřeby. Poté uzavřel, že za období od , datum, 2023 do , datum, 2025 žalovaná nebyla objektivně schopna se sama živit ve smyslu § 911 o. z. Ukončila sice studium, avšak byla od , datum, 2023 v pracovní neschopnosti z důvodu těžké fáze periodické depresivní poruchy, a v tomto intervalu jí dosud nenáležel invalidní důchod. Podmínky pro zánik vyživovací povinnosti tak splněny nebyly; návrh na její zrušení proto v tomto období nebyl důvodný. V období od , datum, 2025 okresní soud vycházel z toho, že žalované byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 16 930 Kč měsíčně. Tato dávka představuje částečnou saturaci jejích potřeb, nikoli však důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. Ze znaleckého posudku , jméno, a výslechu znalce pak vyplynulo, že i přes závažný zdravotní stav má žalovaná zachován zbytkový pracovní potenciál – schopnost výdělečné činnosti v omezeném rozsahu (zhruba do 16 hodin týdně) v nestresujícím prostředí. Odlišnost mezi posudkovými závěry (60 % znalec vs. 70 % ČSSZ) je metodická a aritmetická; na právním závěru o existenci určité zbytkové pracovní kapacity nic nemění. Soud současně vzal v úvahu aktuální zprávu praktické lékařky o dočasné nezpůsobilosti žalované k práci, následně s přihlédnutím k výši výživného odpovídající příjmovým poměrům žalobce, ke mzdě, kterou by žalovaná s ohledem na zachovaný pracovní potenciál mohla dosahovat a jejím zvýšeným zdravotním výdajům dospěl k závěru, že je namístě zachování vyživovací povinnosti žalobce ve výši 3 500 Kč měsíčně. Uzavřel, že stanovením této částky sleduje nejen spravedlivé rozložení finanční zátěže mezi žalobce a žalovanou, ale také motivační prvek: žalovaná by měla být vedena k tomu, aby se – jakmile to její zdravotní stav dovolí – alespoň částečně zapojila do pracovního procesu. Není žádoucí, aby celá ekonomická zátěž její obživy spočívala výlučně na žalobci, zvláště za situace, kdy žalovaná disponuje zachovanou pracovní kapacitou a intelektuálními předpoklady pro výkon vhodného zaměstnání. Z uvedených důvodů byla žaloba v části směřující ke zrušení vyživovací povinnosti zamítnuta, zatímco od data podstatné změny poměrů na straně žalované (, datum, 2025) okresní soud vyživovací povinnost přiměřeně snížil na uvedenou částku. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, když uzavřel, že úspěch a neúspěch obou stran je relativní a nelze jej spravedlivě vyjádřit poměrem. Náklady řízení vzniklé státu v podobě vyplaceného znalečného rozdělil mezi oba účastníky rovným dílem s odůvodněním, že šlo o důkaz zásadní pro rozhodnutí ve věci, který sloužil k objasnění skutkového stavu v zájmu obou stran, jeho provedení bylo nezbytné i z pohledu soudu. Nelze proto uzavřít, že by tyto náklady vznikly pouze zaviněním žalobce nebo náhodou na jeho straně.3. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Neztotožnila se se závěry okresního soudu, kdy jí bylo výživné sníženo na, Anonymizováno, 3 500 Kč měsíčně. Uvedla, že je po celou dobu v pracovní neschopnosti a není schopna vykonávat jakoukoliv činnost. V řízení dostatečně prokázala neschopnost sama se živit mnoha lékařskými zprávami od různých lékařů. K tomuto jí byl v průběhu řízení přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. V průběhu celého řízení se zdravotní stav žalované ještě zhoršil, v současné době je plně odkázána na péči druhé osoby a od června 2025 pobírá příspěvek na péči prvního stupně. Se znaleckým posudkem zpracovaným v řízení nesouhlasila, když ji znalec osobně nevyšetřil a nevzal v potaz její současný zdravotní stav. Není schopna jakékoli výdělečné činnosti. Poukázala na to, že se v řízení před okresním soudem podrobně vyjádřila ke svým pravidelným měsíčním výdajům, které činí nejméně 28 267 Kč, žalobce doložil své příjmy jen do května 2025, v červenci se přitom příjmy lékařů plošně zvyšovaly. Doplnila, že se o ni žalobce nikdy nezajímal, nepečoval o ni a nad rámec výživného nepřispíval. Měla za to, že by výživné mělo být ponecháno v původní výši 10 000 Kč měsíčně. Nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech státu, byl to právě žalobce, který požadoval vypracování znaleckého posudku a rozporoval lékařské zprávy, které předkládala, rozhodnutí ČSSZ se přitom se závěry posudku téměř shoduje a lze z něho vycházet. Při odvolacím jednání upřesnila, že souhlasila se zamítnutím žaloby v části výroku II za období od , datum, 2023 do , datum, 2025, do této části výroku tedy její odvolání nesměřovalo. Opětovně poukázala na svůj nepříznivý zdravotní stav, uvedla, že pracovní neschopnost jí nebyla vystavena (dosud nebyla nikde zaměstnána), ale nadále není schopna pracovat, její zdravotní stav se nezměnil, dávky nemocenského nepobírá. Žádala ponechat výživné v původní výši tak, aby byly pokryty její náklady, žalobci se nadto zvýšil příjem. Potvrdila, že žije v domácnosti s matkou, dříve, když studovala, žila nějaký čas v bytě své matky v , adresa, a tato jí přispívala výživným. Matka žalované pracuje jako OSVČ (zástupkyně žalobce upřesnila, že je účetní), její příjem se od doby posledního rozhodování snížil, neboť o žalovanou pečuje. Navrhla, aby odvolací soud žalobu na zrušení vyživovací povinnosti zamítl.4. Žalobce při odvolacím jednání uvedl, že původní výživné 10 000 Kč platil až do rozhodnutí okresního soudu v plné výši, s rozhodnutím okresního soudu se smířil s tím, že jde o přechodný stav. Měl za to, že není důvod jeho vyživovací povinnosti zachovat, když žalovaná skončila se systematickým vzděláváním. Poukazoval na složitou komunikaci s žalovanou. Při posouzení pracovní schopnosti žalované bylo zjištěno, že tato je schopná zčásti pracovat, do doby, než postoupila operaci, byla schopna studovat, zřejmě byla zvolena špatná léčba. Měl za to, že situace žalované není taková, jaká se podává. Žádost o invalidní důchod žalovaná podala až po vypracování znaleckého posudku. Seznam nákladů uváděných žalovanou je rozmařilý a nadhodnocený. Poukázal na souvislosti z opatrovnického řízení, kdy zřejmě došlo k popření žalobce jako otce, s žalovanou ani její sestrou se nemohl stýkat běžným způsobem a jako otec na ně výchovně působit, dnes obě jeho děti trpí psychickým onemocněním a jsou léčeny. I lidé s handicapem mají možnost najít zaměstnání, v případě žalované ale vidí opačnou tendenci, kdy žalovaná dostává ze strany matky až patologický servis a není vedena k samostatnosti tak, aby se snažila zapojit do běžného života. Navýšení výživného nad 3 500 Kč není namístě, napadené rozhodnutí považoval za přiměřený kompromis na přechodné období, aby došlo ke konsolidaci situace žalované a tato se postupně začlenila do pracovního procesu. Poukázal na to, že žalovaná nemá zvýšené výdaje např. na lékařské pomůcky či jiné zvýšené výdaje v souvislosti s jejím zdravotním stavem tak, jak je měl na mysli Ústavní soud ve své judikatuře, na niž okresní soud odkazoval, když tato primárně cílila na jiné případy.5. Z potvrzení zaměstnavatele žalobce odvolací soud zjistil, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za období od , datum, do , datum, 2025 činil 87 588 Kč.6. Z rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, vyplývá, že žalované byl od , datum, 2025 přiznán příspěvek na péči 880 Kč měsíčně. Žalovaná se považuje za osobu závisl