23 Co 210/2025-120 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 32 180,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I); žalobu zamítl v části požadavku na zaplacení 28 136,26 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 861,25 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 029,58 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 50 900 Kč od , datum, do , datum, a z částky 18 719,37 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 29,79 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalobce vůči žalovanému vyplývající ze spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobce dne , datum, ve výši 50 000 Kč, přičemž žalobce žádal vrácení dosud nesplacené části poskytnutého úvěru včetně sjednaných úroků za jeho poskytnutí, dlužného poplatku a úroků z prodlení. Žalovaný byl v průběhu řízení pasivní, resp. doručovat se mu ze strany soudu dařilo pouze tzv. náhradním způsobem, soud prvého stupně tak nakonec rozhodl jen na základě tvrzení žalobce a k tomu doložených listinných důkazů.3. Ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru poskytnutému žalovanému dne , datum, , v částce 50 000 Kč, soud prvého stupně uzavřel, že právní předchůdce žalobce nesplnil povinnosti vyplývající z § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, což vyústilo v závěr o absolutní neplatnosti takového závazku.4. Na základě závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud prvého stupně zavázal žalovaného k vrácení, bez platného právního důvodu přijatých, finančních prostředků ve výši 32 180,63 Kč na základě zjištění, že žalovaný na tento svůj závazek (vrátit žalobci bezdůvodné obohacení 50 000 Kč) zaplatil právnímu předchůdci žalobce pouze částku 17 819,37 Kč. S odůvodněním že žalovanému byla žalobcem v rámci předžalobní výzvy poskytnuta lhůta k plnění dlužné částky do , datum, , přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení, do něhož se žalovaný dostal nezaplacením této částky dne , datum, , a to podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen o.z.) ve spojení s nařízením vlády č. 351/2018 Sb. ve výši 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení.5. Žalobce si proti uvedenému rozsudku, a to výslovně proti výroku II., v části požadavku na zaplacení dalších 7 498,49 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a v části nepřiznaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky 7 498,49 Kč za dobu od , datum, do zaplacení, podal odvolání a domáhal se přiznání jistiny a úroku z prodlení v tomto rozsahu. Namítal, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, byla smlouvou o revolvingovém úvěru, v níž měl žalovaný stanoven celkový limit 50 000 Kč a pokud jej v průběhu čerpání úvěru hradil, mohl čerpat do celkového limitu 50 000 Kč opakovaně. Takto vyčerpal celkem částku 57 498,49 Kč a právnímu předchůdci žalobce zaplatil pouze částku 17 819,37 Kč. Bezdůvodné obohacení žalovaného tak činí 39 679,12 Kč a žalobci svědčí ještě nárok na zaplacení dalších 7 498,49 Kč z titulu bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení. V tomto směru se domáhali revize napadeného rozhodnutí.6. Odvolací soud projednal odvolání žalobce, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně jen v rozsahu napadeném tímto odvoláním, a dospěl k následujícím závěrům.7. Okresní soud při úvaze, jaká výše dluhu byla žalovaným již splněna, evidentně vycházel z tvrzení žalobce obsaženém v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (4. odstavce článku II. na str. 3), v němž uvedl, že žalovaný od uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru do podpisu smlouvy o postoupení pohledávky uhradil celkem částku 17 819,37 Kč.8. Žalobci lze ale přisvědčit v tom, že současně v rámci doplnění žalobních tvrzení dne , datum, doplnil své tvrzení tak, že žalovaný čerpal opakovaně poskytnutý spotřebitelský úvěr až do výše poskytnutého úvěru 50 000 Kč na svůj běžný účet č. , č. účtu, , a toto své tvrzení dokládal potvrzeními o provedených transakcích, z nichž vyplývá, že žalovaný na základě poskytnutého úvěru čerpal celkem částku 57 498,49 Kč (dne , datum, částku 50 000 Kč, dne , datum, částku 1 595,27 Kč, dne , datum, částku 3 778,21 Kč a dne , datum, částku 2 125,01 Kč). Okresní soud tak měl před rozhodnutím ve věci samé, pokud měl pochybnosti o tom, jakou částku žalovaný na dluhu zaplatil, žalobce vyzvat k odstranění rozporu jeho tvrzení, to zejména za stavu, kdy žalovaný byl pasivní. Přitom povinnost tvrdit, že na svém dluhu měl zaplaceno více, tížila žalovaného. Žalobce ve svém odvolání setrval na tom, že žalovaný zaplatil na splátkách úvěru ve výši 57 498,49 Kč pouze částku 17 819,37 Kč. Pokud tak žalovaný zaplatil pouze tuto částku, náleží žalobci bezdůvodné obohacení 39 679,12 Kč, tedy navíc, než přiznal soud prvého stupně, dalších 7 498,49 Kč.9. Při posuzování důvodnosti druhé odvolací námitky týkající se nepřiznání zákonných úroků z prodlení z částky 7 498,49 Kč, vycházel odvolací soud ze závěru soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdce žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru ze dne , datum, na částku 50 000 Kč, řádně nezkoumal jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Současně odvolací soud vycházel i z právního závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Odvolací soud nemá žádný důvod na těchto závěrech něco korigovat, ani žalobce tyto skutkové a právní závěry nijak nezpochybňuje, jen namítá, že podle jeho přesvědčení nejsou překážkou k přiznání úroků z prodlení.10. Jestliže lze tedy pro účely přezkumu odvolání žalobce vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr byl ze strany jeho právního předchůdce poskytnut žalovanému v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, pak z toho musí nutně vyplývat použití důsledu s tím spojeného vyjádřeného v § 87 citovaného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro to, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.11. Tento závěr tedy znamená, že pokud mezi stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem. Jestliže je u projednávané věci stanovena lhůta pro vrácení úvěru v zákonné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř., pak se dosud žalovaný nemohl dostat do prodlení s povinností platit poskytovateli úvěru úroky z prodlení podle § 1970 o.z.12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku pod bodem II., a to v části jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 7 498,49 Kč, podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 498,49 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve zbylé části odvoláním napadeného výroku II. jej podle § 219 o.s.ř., jako věcně správný, potvrdil.13. Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, musel podle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o jeho nákladech. Vycházel přitom z poměrné úspěšnosti účastníků ve věci podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení před soudem prvého stupně úspěšný v 66 % (požadoval zaplacení částky 60 316,89 Kč a přiznána mu byla částka 39 679,12 Kč). Od jeho úspěchu bylo třeba podle zásad určení úspěchu účastníka ve věci odečíst úspěch žalovaného ve výši 34 %. Žalobce tak má nárok na náhradu jeho účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 32 %. Ty se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 036 Kč a odměny advokáta za 4 úkony právní služby po 3 540 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále také jen AT, při tarifní hodnotě 60 316,89 Kč), paušální náhrady hotových výdajů 4x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT ve znění advokátního tarifu do , datum, ) a z daně z přidané hodnoty 21 % ve výši 3 226 Kč. Celkové náklady prvostupňového řízení žalobce jsou tak představovány částkou 20 622 Kč, z nichž 32 % ve výši 6 599 Kč je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. v zákonné třídenní lhůtě podl