25 Co 353/2025-213 – Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území a obci , adresa, , vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště v , adresa, (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám advokáta , Jméno advokáta B, náklady řízení ve výši 57.605 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II.); a dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení ve výši 1.697 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (bod III.).2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval obsah žaloby a stanoviska žalované, podal přehled skutkových zjištění a vysvětlil závěr o existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva. V rámci právního hodnocení uvedl, že účastníci neuzavřeli sňatek, se stavbou domu na uvedeném pozemku bylo započato jednoznačně po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vyplývalo to i z toho, že pozemek, na kterém se stavba realizovala, byl zakoupen teprve v r. 2017. Od účinnosti o. z. se stavba stává součástí pozemku (ust. § 506 odst. 1 o. z.). Řadou zákonných výjimek u stávajících staveb na pozemcích nebylo na místě se zabývat, neboť to nebylo pro věc podstatné (viz ust. § 3054 a násl. o. z.). Pokud účastníci nebyli manželé, nemohl se na jejich majetek vztahovat režim společného jmění manželů (ust. § 709 o. z.). V katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník parc. č. , hodnota, , na kterém je postavena novostavba rodinného domu dosud nezkolaudovaného a nezapsaného v katastru nemovitostí, zapsána žalovaná, a to na základě kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017. Za běžného chodu věcí bylo reálné předpokládat, že tato stavba bude následně v katastru nemovitostí zapsána jako součást parc. č. , hodnota, jako výlučné vlastnictví žalované (stavba coby součást pozemku, na kterém se nachází). V současné době již není výjimečnou situací, kdy spolu nesezdaní partneři za trvání soužití staví rodinný dům na pozemku vlastnicky patřící jen jednomu z nich, aniž by řešili důsledky uvedeného pro případ event. rozchodu – tj. výši investic a způsob vypořádání. Po ukončení soužití (a s tím často souvisejícího zhoršení vztahů mezi partnery) a tím i zániku původní ústní dohody o společném bydlení pak je třeba, za situace, kdy postavená nemovitost bude zapsaná jako výlučné vlastnictví jednoho z partnerů, celou situaci řešit a investice vypořádat. Nepůjde to ale dle okresního soudu cestou určení vlastnictví, neboť výlučným vlastníkem stavby na pozemku se musí stát vlastník pozemku (ust. § 506 odst. 1 o. z.) a jako takový být zapsán do katastru nemovitostí. Žalobce se pokusil shora uvedený zákonný důsledek odvrátit námitkou spornosti kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017. Tvrdil existenci dohody, dle které se měli stát oba účastníci na základě kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky parc. č. , hodnota, (taková měla být jejich svobodná a vážná vůle), a jen formálně měla být v kupní smlouvě jako kupující uvedena žalovaná. To proto, aby pozemek i stavba nemohly být ohroženy exekucemi, které se v té době na žalobce vedly. Okresní soud zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3169/2024, podle něhož pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsaná. Listina je pravdivá (správná), je-li správná obsahově, jestliže se to, co je v ní uvedeno, shoduje se skutečností. Důkazní břemeno ohledně pravosti nese ten, kdo z listiny pro sebe dovozuje příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti) listiny nese ten, kdo pravdivost (správnost) listiny popírá. A to byl v projednávané věci žalobce. Ten k prokázání rozporu mezi pravou vůlí účastníků a obsahem kupní smlouvy navrhl výslechy svědků , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, . Z jejich výpovědi sice vyplývalo, že účastníci chtěli vlastnit pozemek společně, ale současně si byli vědomi rizik spojených s exekucemi, které se v té době týkaly žalobce, a proto zcela vědomě pozemek parc. č. , hodnota, koupila jako výlučný vlastník žalovaná. Za takové situace ale lze jen těžko hovořit o nesprávnosti kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2017 pro nesoulad mezi vůlí a jejím projevem, tj. že by kupní smlouva obsahově nekorespondovala s vůlí účastníků. Okresní soud nadbytečností vysvětlil neprovedení dalších důkazů. Nákladové rozhodnutí opřel o procesní úspěch žalované podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), k tomu připojil výpočet výše náhrady. Výrok o nákladech státu pak byl odůvodněn ust. § 148 odst. 1 OSŘ.3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalobce. Okresní soud podle něj rozhodl předčasně a na základě limitovaného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům, přičemž i ty důkazy, které soud provedl, vyhodnotil nesprávně. Prvostupňový soud provedl důkaz listinami, účastnickým výslechem žalobce a svědeckými výpověďmi navržených svědků s výjimkou svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , který však je podle názoru žalobce zásadní, neboť uvedený svědek byl pro účastníky řízení činný jak v době před koupí nemovitosti (projektová příprava včetně řešení otázky, zda pozemek účastníci řízení vzhledem k zamýšlené stavbě mají či nemají kupovat), tak i v době výstavby (svědek vykonával funkci povinného stavebního dozoru). Svědkovi jsou tak velmi podrobně známa ujednání účastníků řízení. Soud prvého stupně sám patrně považoval svědka za důležitého, neboť jej k jednání předvolával, aby pak následně seznal jeho výslech za nadbytečný. Stejně tak soud neprovedl důkaz audionahrávkou komunikace účastníků, ze které by jinak zjistil reálný a právními argumenty nezatížený obsah skutečné vůle účastníků řízení. Tato nahrávka totiž vznikla v době, kdy účastníci diskutovali o vypořádání, nevedli množství soudních sporů a hovořili spontánně. I přes neprovedení veškerých důkazů má však žalobce za to, že i z dosud provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobci svědčí spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku, včetně stavby rodinného domu, a to na základě reálné shodné vůle obou účastníků být spoluvlastníky nemovitosti, umocněné i tím, že účastníci sporu uzavřeli dne 27. 9. 2014 „quasi manželství“, kdy oba projevili zájem uzavřít manželství, vést společnou domácnost a založit tím i společné jmění manželů, avšak vzhledem k probíhajícím exekučním řízením vedeným proti žalobci, nemohli manželství uzavřít oficiálně před orgánem veřejné moci či orgánem církve. Je pravdou, že český právní řád zná pouze sňatek civilní nebo církevní, tudíž k uzavření právoplatného manželství a vzniku společného jmění de iure nedošlo, ale podstata této podpůrné argumentace žalobce tkví v důležitosti, jakou oba účastníci přisuzovali společnému soužití a majetkovému uspořádání. Jinak by se účastníci navzájem stěží na veřejnosti představovali jako „manžel/manželka“. Účastníci budovali svůj společný život, dohodli se na tom, že si pořídí nové společné bydlení, přičemž žalovaná prodá svoji nemovitost, prostředky vloží do výstavby společného rodinného domu a žalobce tento dům fakticky vlastními silami postaví. Tak se také stalo, byť žalovaná své prostředky využila i pro jiné účely (podpora její rodiny). Otec žalobce účastníkům našel vhodný pozemek pro stavbu, kdy i tomuto bylo zcela zřejmé, že jej hledá pro oba dva, nikoli jen pro osobu žalované. Žalobce dále uváděl, co ve výpovědích sdělovali svědci , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, a Broklová, kteří shodně potvrdili, že oba účastníci nemovitosti měli společně, stavěli si na stáří. Současná obrana žalované je tak zjevně účelová a ve vztahu k žalobci je nutno ji označit za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť se žalovaná v konečném důsledku na úkor žalobce obohacuje, a to i přesto, že nebýt citelné finanční podpory ze strany otce žalobce, dům by účastníci řízení nedostavěli. Silné pouto mezi účastníky řízení, vyjádřené i neoficiální „svatbou“, zcela nepochybně utvrzovalo žalobce v důvěře ve společné ujednání stran, tj. ve společné vlastnictví nemovitostí. Současný přístup žalované je podle názoru žalobce v rozporu se zásadami slušnosti a vede slovy obecné části o. z. ke krutosti urážející obyčejné lidské cítění. Zcela se vytrácí důvěra, slib a plnění dohod účastníků řízení uzavřených v době, kdy jim spolu bylo dobře a kdy neměli důvod „procesně manévrovat“. Žalobce se oprávněně cítí být jednáním žalované podveden. Namísto respektování dohodnutého žalovaná těží ze skutečnosti, že kupní smlouva je formálně vedena pouze na ni a přehlíží, že projevovaná vůle obou úč