26 Co 12/2026-280 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výživné za období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 měsíčně 4 000 Kč, tedy celkem 38 172 Kč, a to v měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I), žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala placení výživného 8 000 Kč měsíčně za dobu od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 a 12 000 Kč měsíčně za dobu od 23. 8. 2025 do 18. 9. 2025 (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodl tak o návrhu žalobkyně na určení výživného žalobci měsíčně 12 000 Kč s účinností od 6. 11. 2024 do 18. 9. 2025.2. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaný byli v období od 7. 10. 2021 do 18. 9. 2025 manželé, a že společné soužití ukončili dne 5. 8. 2024, poté, co žalovaný fyzicky napadl žalobkyni.3. Žalovaný je trestně stíhán pro jednání, jehož se měl dopouštět vůči žalobkyni a dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 3. 2025 č. j. 1 T 98/2024-907 byl uznán vinným ze zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací dle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a/, c/ tr. zákoníku a přečinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a rovněž mu bylo mimo jiné uloženo nahradit žalobkyni majetkovou újmu 1 635 Kč a nemajetkovou újmu 296 650 Kč.4. Žalobkyně pobírá invalidní důchod III. stupně (absolvuje léčbu onkologického onemocnění), do 31. 12. 2024 to bylo 19 984 Kč měsíčně a od ledna 2025 je důchod vyplácen ve výši 20 338 Kč měsíčně. Kromě toho je žalobkyni vyplácen příspěvek na bydlení, od 15. 5. 2025 měsíčně 5 247 Kč a od 4. 8. 2025 měsíčně 7 720 Kč. Do května 2025 bydlela žalobkyně u své dcery, jíž přispívala na bydlení 7 000 Kč měsíčně, od 15. 5. 2025 užívá nájemní byt, za jeho užívání hradí měsíčně 11 000 Kč nájemné a 4 300 Kč zálohy za služby spojené s užíváním bytu.5. Žalovaný byl zaměstnán jako vedoucí údržby u společnosti , právnická osoba, , jeho průměrný čistý měsíční příjem se zde do září 2024 pohyboval na úrovni 34 000 Kč. V době od 10. 10. 2024 do 24. 3. 2025 byl žalovaný kvůli trestnímu jednání, jehož se dopustil vůči žalobkyni, ve vazbě. Po vzetí do vazby nebyl žalovaný ze zdravotních důvodů schopen po celou dobu, kdy byl ve vazbě, výkonu práce. Nejdříve trpěl onemocněním – neohraničeným zánětem měkkých tkání levé nohy. Poté, co se mu toto onemocnění v březnu 2025 zhojilo, se 20. 3. 2025 pokusil o sebevraždu. V důsledku toho byl do 9. 4. 2025 hospitalizován ve Fakultní nemocnici v , adresa, a od 9. 4. 2025 do 16. 5. 2025 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v , adresa, . V období od 8. 4. 2025 do 22. 8. 2025 byla žalovanému vyplacena jeho zaměstnavatelem náhrada mzdy 11 096 Kč a následně mu byly vyplaceny dávky nemocenské v celkové výši 127 229 Kč (tj. v průměru měsíčně cca 27 500 Kč). I po propuštění z psychiatrické nemocnice je žalovaný nadále v pracovní neschopnosti. Od srpna 2025 je žalovanému vyplácen invalidní důchod II. stupně měsíčně 16 328 Kč. Od dubna 2025 je žalovanému navíc vyplácen příspěvek na bydlení. Za měsíce duben až červen to bylo 4 281 Kč měsíčně a od srpna 2025 se jedná o 7 614 Kč měsíčně. Žalovaný je výlučným vlastníkem rodinného domu na adrese svého trvalého bydliště (zde se nacházelo poslední společné bydliště žalobkyně a žalovaného), jeho měsíční náklady na bydlení činí cca 7 000 Kč. Kromě toho žalovaný hradí výživné svojí dceři 5 000 Kč měsíčně.6. Na základě shora uvedených zjištění dospěl okresní soud s odkazem na ustanovení § 697 o. z. k závěru, že žalovaný měl vůči žalobkyni vyživovací povinnost v období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025, protože v této době byly a mohly být příjmy žalovaného vyšší než příjmy žalobkyně. Uzavřel, že žalovaný byl tehdy nemocný a nebyl schopen vykonávat práci, ale po tuto dobu mohl pobírat nemocenskou a náhradu mzdy v průměrné výši okolo 27 500 Kč měsíčně. I když v období od podání žaloby do 8. 4. 2025 nebylo žalovanému nic vyplaceno, protože pobýval ve vazbě, tak ale ve vazbě byl umístěn kvůli svému jednání, kterého se dopustil vůči žalobkyni. Proto okresní soud dovodil, že výkon vazby není důvodem, proč by žalobkyni mělo být upřeno právo na výživné od žalovaného. Okresní soud proto vycházel dle § 913 odst. 2 o. z. (ve znění účinném do 31. 12. 2025) z toho, že pokud by žalovaný nebyl ve výkonu vazby, mohl dosahovat příjem z nemocenské dávky ve výši 27 500 Kč měsíčně. Okresní soud přihlédl i k tomu, že žalovaný měl v rozhodném období možnost vlastního bydlení, naproti tomu si žalobkyně musela v důsledku násilí žalovaného obstarat nové bydlení. Životní úroveň obou účastníků řízení nebyla stejná. S přihlédnutím k příjmům žalobkyně okresní soud na vyrovnání životní úrovně uložil žalovanému povinnost hradit za období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 výživné 4 000 Kč měsíčně a ve zbývající části žalobu zamítl. Za období od 23. 8. 2025 pak okresní soud žalobu zamítl zcela. Protože okresní soud výživné určil pouze zpětně, vyčíslil dluh na výživném již splatném, přičemž s přihlédnutím k poměrům žalovaného umožnil tento dluh uhradit ve splátkách (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).7. Okresní soud uzavřel, že žalovaný byl v řízení poměrně úspěšnější, a proto by mu vůči žalobkyni příslušelo právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný však přiznání práva na náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto okresní soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádné ze stran.8. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Směřovala jej pouze proti výroku II, jakož i proti závislému výroku III, jímž okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Okresnímu soudu vytkla, že nijak nezohlednil, že musela opustit společnou domácnost, což pro ni znamenalo zvýšené náklady na zajištění bydlení a na nákup potřebných věcí do domácnosti. Namítala, že okresní soud nevzal do úvahy, že se žalovaný vůči ní dopouštěl domácího násilí. Poukazovala na to, že žalovaný vlastní nemovitý majetek. Nesouhlasila ani se závěrem okresního soudu, že jí nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení. Namítala, že co do základu byla se svým nárokem úspěšná, a že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, proto by jí mělo příslušet právo na plnou náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, aby její žalobě bylo zcela vyhověno.9. Žalobce se s rozsudkem okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Zopakoval, že je invalidní, a že v důsledku psychiatrických zdravotních potíží fakticky není schopen bez dozoru vykonávat, byť jen jednoduché manuální práce. Namítal, že samotné vlastnictví nemovitosti neznamená, že by byl schopen hradit vyšší výživné. Poukázal na to, že musel hradit výživné pro svoji nezletilou dceru.10. Účastníci shodně potvrdili, že výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 3. 2025 č. j. 1 T 98/2024-907 byl ve výroku o vině a trestu v odvolacím řízení potvrzen, a že z větší části bylo potvrzeno i rozhodnutí o tom, že je žalovaný povinen nahradit žalobkyni majetkovou a nemajetkovou újmu.11. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.12. Okresní soud na daný případ aplikoval přiléhavé ustanovení § 697 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), dle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. To zjednodušeně znamená, že by oba manželé měli mít příjem na stejné úrovni – s přihlédnutím k tomu, jaké jsou jejich důvodné výdaje na živobytí. S okresním soudem je možno souhlasit, že v rozhodném období žalovaný byl práce neschopen, a že do okamžiku, kdy mu byl přiznán invalidní důchod, jeho příjem mohly tvořit pouze dávky nemocenské ve výši, která se odvíjela od výše mzdy, vyplácené žalovanému jeho posledním zaměstnavatelem. Ze zprávy Vězeňské služby ČR jednoznačně vyplývá, že žalovaný již v okamžiku, kdy byl vzat do vazby (tj. dnem 10. 10. 2024), trpěl takovými zdravotními komplikacemi, pro které musel být intenzivně léčen (byl z tohoto důvodu i opakovaně hospitalizován), a že by nemohl vykonávat své povolání, i kdyby nedošlo k jeho vzetí do vazby. Jediným příjmem žalovaného v období od října 2024 do dubna 2025 tak mohly tedy být pouze dávky nemocenské v průměrné výši cca 27 500 Kč. V té době žalobkyně pobírala toliko invalidní důchod na úrovni 20 000 Kč měsíčně, tudíž příjem žalovaného byl vyšší o cca 7 500 Kč. Od května 2025 došlo u obou účastníků k nárůstu příjmů – oběma byla přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, měsíční příjem žalovaného se tak v květnu 2025 zvýšil na cca 31 80