27 Co 317/2025-85 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 60 679,17 Kč s úrokem ve výši 8,49% ročně z částky 140 479,17 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75% ročně z částky 140 479,17 Kč od , datum, do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 296,45 Kč od , datum, do , datum, (výrok II.). Okresní soud nakonec ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost doplatit na účet České republiky – Okresního soudu ve , adresa, soudní poplatek ve výši 1 404 Kč.2. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném peněžitého plnění ve výši 140 479,17 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, . Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s pojištěním, úrokem ve výši 8,49% ročně a poplatkem za zprostředkování úvěru vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 3 208 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě jeho tvrzení o čistém měsíčním příjmu a o výši jeho pravidelných měsíčních výdajů. Žalovaný sdělil, že je ženatý, bezdětný a bydlí ve vlastní nemovitosti, na kterou čerpal hypoteční úvěr. Zaměstnán je u společnosti , právnická osoba, . s čistým měsíčním příjmem ve výši 24 969 Kč. Žalobkyně si ověřila tvrzení žalovaného výpisy z jeho bankovního účtu a informacemi z dostupných bankovních i nebankovních registrů. Žalovaný řádně splácel úvěr v období od , datum, do , datum, . Na splátku ze dne , datum, zaplatil pouze 2 832 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Okresní soud věc projednal a rozhodl o ní bez nařízení jednání poté, co byly k takovému postupu splněny podmínky dle § 115a a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Z listinných důkazů měl soud prvního stupně prokázáno, že žalobkyně fúzí ze dne , datum, vstoupila do práv a povinností společnosti , právnická osoba, ., která ještě na smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, byla uvedena jako poskytovatel úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 8,49% ročně, měsíčním pojistným ve výši 262 Kč a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 4 000 Kč v 96 měsíčních splátkách po 3 208 Kč. Žalobkyně byla podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále „z.s.ú.“), oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud se po prověření jeho úvěruschopnosti neobjeví důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta však není jasné, zda byl příjem žalovaného a příjmová a výdajová stránka celé jeho domácnosti ověřena. Žalovaný splácel v době uzavření úvěrové smlouvy hypotéku a další čtyři závazky u poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Při tak velkém množství dalších finančních závazků vznikají pochybnosti, zda bylo v jeho možnostech nést další zátěž spojenou se splácením předmětného spotřebitelského úvěru, když navíc z výpisu z běžného účtu žalovaného vyšlo najevo, že v červenci 2021 hospodařil se svými finančními prostředky tak, že výdaje přesáhly jeho příjmy. Žalovaný v tomto období zaplatil na splátky dalších spotřebitelských úvěrů částku 6 205,75 Kč a na splátku hypotéky částku 4 737,90 Kč. Vzhledem k pochybnostem o schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr soud prvního stupně podle § 87 odst. 1 z.s.ú. uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, je absolutně neplatná. Žalobkyni proto přiznal jen právo na zaplacení částky 79 800 Kč, která představuje jistinu spotřebitelského úvěru poníženou o to, co žalovaný již na splátkách úvěru zaplatil. Žalobkyni nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení a žalobu ve zbývající části ve výroku II. rozsudku zamítl.5. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), kteří byli v řízení při započtení uplatněného příslušenství úspěšní stejným dílem, a proto žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.6. Ve výroku IV. soud prvního stupně doměřil žalobkyni dle položky 2 odst. 3 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní poplatek ve výši 1 404 Kč, protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz.7. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti té části výroku II., v níž byla žaloba zamítnuta co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 79 800 Kč od , datum, do zaplacení, a dále do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podala včasné odvolání žalobkyně (též „odvolatelka“). Nenapadala právní závěr okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, z něhož plynul nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně tvrdila, že na bezdůvodné obohacení plně dopadá obecná úprava plnění podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedla, že již určení možnosti spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá postavení spotřebitele. Okresní soud neúplně zjistil skutkový stav. Neprovedl žádné důkazy, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný, který se k žalobě ani nevyjádřil, navíc neunesl důkazní povinnost prokázat své možnosti splatit požadovanou částku. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudky jiných krajských soudů v obdobných věcech, které dovodily, že na danou věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku.8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání (tj. v části výroku II. a v závislém nákladovém výroku III.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a to při nařízeném jednání za splnění podmínek ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. (za použití § 211 o.s.ř.) v nepřítomnosti obou účastníků. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.10. Z napadeného rozsudku se mimo jiné podává závěr (odvolatelkou nezpochybněný), že smlouva o spotřebitelském úvěru, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, (vykazující znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 z.s.ú.), je z důvodu nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr neplatná (viz § 86 odst. 1 věta druhá a § 87 odst. 1 věta první z.s.ú.), a proto žalobkyni vznikl nárok na vrácení zůstatku jistiny úvěru v celkové výši 79 800 Kč, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný tuto částku žalobkyni vrátil. Nesplacený zůstatek poskytnuté jistiny ve výši 79 800 Kč byl tudíž žalobkyni správně pravomocně přiznán (výrok I. zůstal odvoláním nedotčen – viz § 206 odst. 2 o.s.ř.).11. K odvolatelkou uplatněnému nároku na vrácení bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení lze uvést, že ustanovení § 87 z.s.ú. je speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nově stanovené době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny (zbývající části) spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 z.s.ú. V tomto směru se tedy odvolací soud přihlásil k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.12. Se zřetelem na výše uvedené závěry, kdy se žalovaný nedostal do prodlení s vrácením poskytnutého zůstatku jistiny a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, odvolací soud dle § 219 o.s.ř. věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. potvrdil, a to včetně závislého nákladového výroku (sub III.), který odpovídal ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř.13. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení dle obsahu spisu nevznikly (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a contr.).