47 Co 53/2026-198 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud uložil žalovanému vydat žalobkyni osobní motorové vozidlo značky AUDI, typu A3, označení VIN: , VIN kód, , státní poznávací značky , SPZ, , včetně veškerých jeho součástí a příslušenství, zejména včetně 2 kusů klíčů od vozidla a včetně servisní dokumentace vozidla, a to nejpozději do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. Ve výroku II uložil žalovanému nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 75 943,10 Kč do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku. Výrokem III okresní soud zavázal žalovaného povinností nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení státu ve výši , částka, do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku.2. Okresní soud zjistil, že žalobkyně byla vlastnicí předmětného vozidla. V prosinci 2024 vozidlo svěřila společnosti , právnická osoba, k prodeji v režimu komisionářského prodeje. Žalovaný dne , datum, uzavřel s , právnická osoba, kupní smlouvu na předmětné vozidlo, uhradil kupní cenu převodem na účet , právnická osoba, a vozidlo převzal. Komisionářský režim byl v provozovně , právnická osoba, běžnou praxí. Kupující se obvykle seznamovali s technickou dokumentací a s informací, že vozidlo je nabízeno „v komisi“. Žalovaný v době uzavření kupní smlouvy neměl k dispozici žádný doklad prokazující oprávnění , právnická osoba, převést vlastnické právo k vozidlu. Žalovaný neprokázal splnění podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 o. z. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že prodávající , právnická osoba, je vlastnicí vozidla. Okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 99/202224 a Cdo 2099/2024, podle kterého u prodeje ojetých vozidel je vyžadována povinnost nabyvatele využít dostupné prostředky k ověření oprávnění převodce, typicky kontrolou dokladů a ověřením titulu, na jehož základě převodce s věcí nakládá. I lehká nedbalost vylučuje dobrou víru v režimu § 1109 o. z. Okresní soud neprovedl žalovaným navržený důkaz výslechem jeho bratra pro nadbytečnost. Okresní soud podle § 1040 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) dovodil, že žalovaný předmětné vozidlo neprávem zadržuje a uložil mu vozidlo žalobkyni vydat. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).3. Proti rozsudku se odvolal žalovaný. Namítl, že nabytí vozidla proběhlo za okolností, které v běžném obchodním styku nevyvolávají pochybnosti o oprávnění prodejce. Prodej se uskutečnil v provozovně podnikatele (autosalonu), vůz byl veřejně inzerován, žalovaný provedl předběžnou lustraci prodejce (recenze) a kupní cena byla uhrazena transparentně bankovním převodem na základě vystavené faktury. Klíčovým faktorem pro dobrou víru žalovaného byla skutečnost, že prodejce disponoval nejen samotným vozidlem, ale celým souborem příslušenství svědčícím o tom, že mu vlastník věc svěřil za účelem prodeje (dva klíče, osvědčení o registraci vozidla, servisní kniha). Žalovaný byl výslovně ujištěn, že prodej probíhá v režimu komise, což prodejce demonstroval i telefonickou licitací o ceně, kterou žalovaný vnímal v bezprostřední souvislosti s jednáním o koupi. Okresní soud zjistil, že žalobkyně svěřila společnosti , právnická osoba, vozidlo k prodeji v režimu komisionářského prodeje. Tento skutkový závěr je v logickém konfliktu s výtkou žalovanému, že se dostatečně nepřesvědčil o oprávnění převést vlastnické právo k automobilu, např. na základě plné moci či jiného dokladu o zastoupení. Podle § 2464 odst. 1 o. z. se u komise typově počítá s tím, že třetí osoba (kupující) může vlastnické právo nabýt. Komisionář nevystupuje jako přímý zástupce komitenta (vlastníka). Naopak z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému (§ 2456 o. z.). Oprávnění komisionáře prodat věc neplyne z plné moci, ale plyne z komisionářské smlouvy. Komise je zastoupením nepřímým, které se druhé smluvní straně nikterak nedeklaruje, neboť jednající osoba jedná svým jménem. Třetí osoba nabývá vlastnické právo na základě prováděcí smlouvy uzavřené s komisionářem, tedy nikoli s vlastníkem věci, ale osobou oprávněnou převést vlastnické právo k věci na základě komisionářské smlouvy. V případě komisionářské smlouvy se tak jedná o jeden z případů možnost nabytí věci od nevlastníka, avšak derivativním způsobem. Pokud by , právnická osoba, překročila své zástupčí oprávnění, bylo by možné se zabývat otázkou nabytí vlastnického práva originárním způsobem ve smyslu § 1109 o. z. To však žalobkyně netvrdila. Okresní soud se zabýval dobrou vírou žalovaného v oprávnění společnosti , právnická osoba, vozidlo převést. K tomu žalovaný odkázal na literaturu, podle které je nerozhodné, zda třetí osoba ví, že prodávající jedná jako komisionář, nebo zda se domnívá, že jedná jako vlastník prodávané věci. Z hlediska postavení třetí strany je podstatná úprava podmínek, za nichž dochází k nabytí vlastnického práva od neoprávněného v § 1109 o. z. Komisionář je osobou, které vlastník věc svěřil. Pokud třetí osoba nabude věc za úplatu a není vyvrácena domněnka dobré víry (§ 7), nabude vlastnictví k dané věci i v případech, kdy komisionář jedná v rozporu s pokyny komitenta nebo jinak překročí své oprávnění podle komisionářské smlouvy. Žalovaný jako podnikatel nabyl věci od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Žalovaný tvrdil a prokázal výpovědí svědka , jméno FO, , že šlo o standardní komisní prodej. Žalobkyně tvrdila, že šlo o pouhé zprostředkování bez oprávnění k prodeji (resp. ústní smlouvu nejasného obsahu). To neprokázala. Žalobkyně svěřila vozidlo, všechny klíče od předmětného vozidla i doklady profesionálnímu obchodníkovi. Tím navenek vyvolala zdání, že obchodník je oprávněn vůz prodat. Pokud tvrdí, že interní (ústní) dohoda byla limitována jinak, než je v obchodním styku obvyklé (a jak vyplynulo z výpovědi svědka , jméno FO, , jinak, než bylo mezi žalobkyní a prodejcem do té doby obvyklé), tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně tohoto limitu ji. Je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, aby žalobkyně přenášela riziko vlastní nedůslednosti při vymezení mandátu na třetí osobu, která do interních vztahů jejich smluvních partnerů nemohla nijak vidět. Podle § 2456 o. z. z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému. Svědek , jméno FO, uvedl, že žalovaný viděl technický průkaz a určitě proběhlo vysvětlení lustrace vozu. Určitě jsme došli k tomu, že auto prodáváme v komisi. Když se volalo zpátky do Prahy do Rodley, tak musel chápat, že se volá majiteli, jestli dá slevu. Pokud by byla dobrá víra kupujícího v režimu § 1109 o. z. plošně vylučována jen proto, že v okamžiku podpisu smlouvy nemá k dispozici interní dokumenty mezi komisionářem a komitentem, přeneslo by se nepřiměřeně celé riziko na kupujícího. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo rozhodl o zrušení rozsudku a vrácení o zrušení dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby bylo žalobkyni uloženo nahradit žalovanému náklady řízení.4. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila. Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že je vlastníkem předmětného vozidla. Nebyl sto ani tvrdit, zda nabyl vlastnické právo k vozidlu derivativně či originárně. Naopak žalobkyně vlastnické právo k vozidlu tvrdila a prokázala. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovanému uložil nahradit jí náklady odvolacího řízení.5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.6. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokázala, že je vlastnicí předmětného vozu. Tvrdila dále, že vozidlo předala společnosti , právnická osoba, za účelem zprostředkování prodeje vozu. Krajský soud se k námitce žalovaného zabýval otázkou, zdali žalovaný prokázal, že na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním jako kupujícím a , právnická osoba, jako prodávající přešlo vlastnické právo k vozu.7. Žalovanému je třeba přisvědčit, že skutkový závěr okresního soudu v bodě 7 rozsudku, že žalobkyně svěřila vozidlo společnosti , právnická osoba, k prodeji v režimu komise je v rozporu s jeho závěry v bodech 13 a 14 rozsudku, podle kterých komisionářský vztah žalobkyně a , právnická osoba, prokázán nebyl.8. Žalobkyně v řízení tvrdila, že s , právnická osoba, uzavřela ústní smlouvu o zprostředkování prodeje vozidla, nikoli smlouvu komisionářskou.9. Podle § 2445 o. z. smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zapl