22 CO 185/2022-154 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 860 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 860 000 Kč od 1.5.2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému dále uložil zaplatit žalobci částku 910 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalovanému uložil. nahradit žalobci náklady řízení ve výši 195.000 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.770.740 Kč s příslušenstvím jako dluhu z dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 15. 3. 2017 a dále zaplacení sjednané smluvní pokuty. Žalovaný uznal dluh vůči žalobci ve výši 860.000 Kč a zavázal se uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dle dohody neplnil ničeho. 3. Žalovaný namítl, že mezi účastníky nebyla sjednána jakákoliv zápůjčka, nebyly mu předány žádné finanční prostředky. Naopak žalobce mu dluží část kupní ceny za dům a je v prodlení se zajištěním přepisu vlastnického práva k osobnímu automobilu. Žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] kupní smlouvu, na základě které se zavázal žalovanému zaplatit za prodej rodinného domu [adresa] s přilehlými parcelami v [obec] celkem 990.000 Kč, kupní cenu mu nezaplatil. Žalovaný splácel žalobci kupní cenu za automobil, když zbývalo k zaplacení pouze 20.000 Kč, žalobce mu automobil odebral. Žalobce žalovaného navštěvoval a žádal po něm peníze za bydlení v domě, automobil atp. V návaznosti na své výhrůžky žalobce žádal po žalovaném podpisy různých listin, jejichž obsah žalovanému neukazoval, vyvíjel na něj nátlak. Vyjma splátek automobilu není žalobci povinen ničeho platit. Smluvní pokuta je naprosto nepřiměřená s ohledem na výši pohledávek. 4. Okresní soud měl z provedených důkazů po skutkové stránce prokázáno (z dohody o uznání dluhu ze dne 15.3.2017 se zajištěním smluvní pokutou, z obsahu insolvenčního spisu [insolvenční spisová značka], kupní smlouvou z [datum] uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným, kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] [datum], výpovědí žalovaného, dcer žalovaného), že žalobce s žalovaným právně jednali ve více případech, žalobce koupil dům a pozemky žalovaného, žalovaný koupil od žalobce automobil (jak sám tvrdí, přestože v technickém průkazu je evidován jako vlastník vozidla jiná osoba, a to [jméno] [příjmení]), stejně tak rodina žalovaného právně jednala s žalobcem, jak potvrdila dcera žalovaného svědkyně [jméno] [příjmení], která si od žalobce vypůjčila peněžní prostředky na automobil. Z přehledu majetkových a sociálních poměrů žalovaného podle okresního soudu nelze bez dalšího dovodit, že peníze nebyly předány a smlouvy nebyly uzavřeny. Naopak, by se bylo možno domnívat, že když měl žalovaný omezené příjmy a splácel příslušné částky v oddlužení, mohl potřebovat peníze pro živobytí své a své rodiny, když, jak uvedla svědkyně [jméno] [příjmení], neměl peníze nazbyt. Avšak vzhledem k tomu, že žalobci svědčila domněnka trvání dluhu, soud se těmito skutečnostmi dále nezabýval. Platby, které žalovaný žalobci pravidelně hradil, byly splátkami kupní ceny automobilu, jak sám tvrdil žalovaný, ale též jak bylo uvedeno v kupní smlouvě, jejímž předmětem automobil byl (přestože je prodávajícím [jméno] [příjmení], sám žalovaný uvedl, že platby hradil žalobci). Jestliže měl žalovaný vůči žalobci tvrzenou pohledávku z nezaplacené kupní ceny prodaných nemovitostí, je s podivem, že mu pravidelně hradil splátky automobilu (a to v tvrzené výši minimálně 5.000 Kč, když jeho příjmy byly nízké, byly omezeny právě probíhajícím insolvenčním řízením). Ale ani těmito skutečnostmi se soud dále nezabýval, neboť ze své podstaty nemohou vyvrátit založenou domněnku trvání dluhu, když s tvrzenými půjčkami a následnou dohodou o uznání dluhu nijak věcně nesouvisí. 5. Též ani zákonný zákaz nepřijímat v rámci probíhajícího insolvenčního řízení na sebe nové závazky, které by dlužník nemohl v době jejich splatnosti splnit, vyjádřený v ust. § 412 insolvenčního zákona, nemůže založenou domněnku trvání dluhu vyvrátit, neboť tento nezakládá například absolutní neplatnost takových smluv, ale je tím vyjádřen spíše apel na dlužníka, aby se při oddlužení choval ke svému majetku jako řádný hospodář a řádně jej spravoval, přičemž negativní následky zakládá pouze ve vztahu k schválenému oddlužení, případně osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. 6. Co se týká tvrzeného nátlaku a vyhrožování, ani tuto skutečnost žalovaný neprokázal. Svědkyně nebyly žádnému nátlaku přítomny, pouze mimoděk zaznamenaly možné náznaky o„ poslání Ukrajinců“. Tím spíš nebylo prokázáno, že by takové sdělení mělo být žalobcem myšleno vážně. 7. Žalovaný nevyvrátil domněnku existence dluhu založenou dohodou o uznání dluhu. Tato byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 15. 3. 2017, jejím předmětem bylo uznání dluhu z neuhrazených smluv o půjčce, a to ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] ve výši 220.000 Kč, ze dne [datum] ve výši 150.000 Kč, ze dne [datum] ve výši 250.000 Kč a ze dne [datum] ve výši 240.000 Kč; dluh se žalovaný zavázal uhradit nejpozději do 30. 4. 2018, pro případ prodlení s úhradou dluhu se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení; podpisy obou účastníků jsou úředně ověřeny. 8. I přes poskytnuté poučení, žalovaný netvrdil ani neprokázal žádné konkrétní okolnosti, které by byly způsobilé tuto domněnku vyvrátit. Okresní soud proto vzal za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě smluv o půjčkách celkem 860.000 Kč, dluh žalovaného ve výši 860.000 Kč v době uznání trval, a žalovaný žalobci ničeho neuhradil. 9. Po právní stránce okresní soud věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť uznání dluhu vzniklého za původního zákona, ač učiněné za účinnosti zákona nového, se řídí stejnou právní úpravou, jakou původní dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20). 10. Dle ust. § 588 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. 11. Uznání dluhu je zajištěním závazku, v souladu s ust. § 588 obč. zák. zakládá vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, čímž se posiluje procesní pozice žalobce, který nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Dle ust. § 133 o.s.ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Bylo proto na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak, tedy, že dluh nevznikl, nebo například že byl splněn či zanikl jinak, avšak nikoliv pouhým popřením skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). To se žalovanému v řízení nezdařilo. 12. Okresní soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 860.000 Kč. 13. Vedle dlužné jistiny se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalovaný namítal, že taková smluvní pokuta je nepřiměřená. Přepočteno na roční sazbu, jedná se o smluvní pokutu ve výši 36,5 % ročně. Ačkoliv se jedná o odlišný nárok, smluvní pokutu, lze tuto sazbu porovnat například s průměrnou výší úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu, která v době uzavření dohody činila 9,42 % ročně (viz statistika úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody). Jestliže pak smluvní pokuta nejenom saturuje negativní následky nevrácení peněžních prostředků (a je cenou za prodlení a umožnění dispozice s cizí věcí), ale též plní další funkci, tedy že utvrzuje dluh samotný (viz zařazení tohoto institutu mezi nástroje zajištění závazku), okresní soud uzavřel, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně není v nepřiměřené výši, je-li necelým čtyřnásobkem průměrné výše úrokových sazeb (k hlediskům porovnávání přípustnosti výše samotné smluvní pokuty viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 ICdo 6/2017, k přiměřenosti výše smluvních úroků rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Celková výše kapitalizované smluvní pokuty je pak vysoká zejména z důvodu déletrvajícího prodlení žalovaného s úhradou dluhu, avšak na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat pouhým porovnáním kapitalizované výše smluvní pokuty vůči dluhu samotnému, když takto určená smluvní pokuta je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného a jednalo by se o neoprávněné zvýhodnění žalovaného jako dlužníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007)