23 CO 140/2022-121 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci částku 89.316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 89.316 Kč za dobu od 21.9.2020 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 34.466 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II.). 2. Z odůvodnění vyplývá, že okresní soud rozhodoval o návrhu žalobce na zaplacení žalované částky z titulu náhrady za nevyplacenou poměrnou část dovolené, mzdy za odpracované dny v měsíci srpnu 2020 a náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku odpovídající dvouměsíční výpovědní době. Tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán na pracovní pozici vedoucího pracovníka ve výrobě a z důvodu, že mu nebyla vyplacena řádná mzda za měsíce květen, červen a červenec 2020 okamžitě zrušil svůj pracovní poměr u žalovaného ke dni [datum]. Po zaplacení částek 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které žalobce započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020, žalovaný dále na nároku žalobce ničeho nezaplatil. 3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a tvrdil, že žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu ve výši 112.667,44 Kč, kterou nejprve v rámci procesní obrany započítával vůči uplatněnému nároku žalobce (tj. jako kompenzační námitku) a posléze jí v dané věci uplatnil jako protinávrh, tj. jako samostatný nárok vůči žalobci. 4. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, že žalobce pracoval u žalovaného jako [anonymizována čtyři slova] od [datum] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] ve znění dodatku č. 1 ze dne [datum]. Tento pracovní poměr byl žalobcem ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu řádně nevyplacených mezd za měsíce květen až červenec 2020, a to ke dni [datum]. Následně žalobce obdržel od žalovaného postupně částky 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020. Žalobci pak vznikl nárok na mzdu z odpracované dny v měsíci srpnu 2020, nárok na proplacení 5,5 dne nevybrané dovolené a dvě náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále také jen ZP), tj. celkem na částku 89.316 Kč. Žalovaný namítal, že mu žalobce nesplněním svých pracovních povinností způsobil škodu ve výši 112.667,44 Kč. Proto žalovaný s odkazem na dohodu o srážkách ze mzdy, obsaženou v čl. 6 pracovní smlouvy, žalobci požadovaný nárok nevyplatil a započetl jej na vyčíslenou škodu. 5. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že žalovaný, který výši žalované částky nesporoval, ani přes poučení soudu nedoplnil tvrzení o tom, kdy a jak s žalobcem projednal konkrétní dohodu o srážkách ze mzdy obsahující způsob výpočtu žalobcem žalovanému způsobené škody, ani jak žalobce s takovým ujednáním souhlasil. Omezil se pouze na konstatování, že mezi účastníky proběhlo ústní jednání před podpisem dodatku k pracovní smlouvě za přítomnosti jednatele a účetní žalovaného. Soud prvého stupně tak uzavřel, že žalovaný neprokázal sjednání dohody o srážkách ze mzdy ve smyslu § 146 písm. b/ ZP a vyložil, že není možné, aby zaměstnanec učinil souhlas s dohodou o srážkách ze mzdy pro zajištění doposud nevzniklého dluhu, aniž by byl stanoven způsob určení přesné výše škody. Dále uvedl, že i pokud by žalovaný prokázal vznik dohody o srážkách ze mzdy, nebylo by přípustné započtení škody v rozsahu, jak učinil žalovaný, neboť nerespektovalo zákonné omezení maximální výše částky, jež může být zaměstnanci z jeho mzdy sražena (§ 278 o.s.ř., § 279 odst. 1, věta prvá, o.s.ř.). 6. Jako nadbytečné pak okresní soud neprováděl důkazy fakturami, e-mailovou korespondencí mezi zákazníky žalovaného a žalovaným, ani výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a jednatele žalovaného, neboť je s ohledem na uvedené závěry považoval za nadbytečné. 7. Vyložil též, že nakonec s ohledem na vyloučení řízení o náhradě škody k samostatnému projednání považoval za nadbytečné zjištění učiněná z oznámení zaměstnavatele o výši škody způsobené neplněním či zanedbáním pracovních povinností ze dne 31.8.2020, rozpis vyúčtování služeb mobilního telefonu a dopis žalovaného žalobci ze dne 21.12.2020. 8. Na základě shora uvedených závěrů okresní soud žalobě jako důvodné v plném rozsahu vyhověl. 9. Rozsudek okresního soudu napadl včasným odvoláním žalovaný. Namítal, že soud prvého stupně nijak nereagoval na jeho tvrzení, že mzdy byly žalobci v plném rozsahu vyplaceny, byť v pozdějším termínu, ale v souladu s dohodou uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne 9.3.2020 o posunutí splatnosti mzdy nejdéle o dva měsíce. Souhlas žalobce s touto dohodou chtěl žalovaný prokazovat výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a jednatele žalovaného. Okresní soud však k tomuto tvrzení nijak nepřihlédl, nezdůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl a dospěl tak k nesprávnému skutkovému zjištění, protože správně byla splatnost žalobcovy mzdy za květen 2020 dne 20.8.2020, a jelikož k její úhradě došlo dne 31.7.2020, byla žalobci vyplacena včas. Obdobně tomu bylo i v dalších měsících, kdy splatnost mzdy za červen 2020 nastala až dne 20.9.2020 (k její úhradě došlo 9.9.2020) a splatnost za měsíc červenec 2020 nastala dne 20.10.2020 (k její úhradě došlo 16.9.2020). Nárok žalobce na okamžité zrušení pracovního poměru, ani nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 ZP, tak nebyl dán a žalobce tím, že za těchto skutkových okolností okamžitě zrušil s žalovaným pracovní poměr, jednal nepoctivě a protiprávně, a proto zjevně zneužil svého práva. Žalovaný navrhl změnit napadený rozsudek a žalobu v plném rozsahu zamítnout. 10. Žalobce k odvolání navrhl rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdit. K odvolací argumentaci žalovaného uvedl, že s posunutím termínu splatnosti mzdy nesouhlasil. 11. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, §212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. 12. Odvolání není důvodné. 13. Okresní soud provedl ve věci potřebné dokazování a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a z nich pak i správný závěr o skutkovém stavu. Podle něj pracoval žalobce u žalovaného jako vedoucí pracovník ve výrobě od [datum] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] ve znění dodatku č. 1 ze dne [datum]. Tento pracovní poměr byl ukončen žalobcem jeho okamžitým zrušením ke dni [datum] z důvodu řádně nevyplacených mezd za měsíce květen až červenec 2020. Od žalovaného obdržel postupně částky 30.044 Kč, 30.040 Kč a 30.503 Kč, které započetl na dlužné mzdy za měsíce květen až červenec 2020, ale ničeho neobdržel na jeho vzniklý nárok na mzdu za odpracované dny v měsíci srpnu 2020, dále na proplacení 5,5 dne nevybrané dovolené a na dvě náhrady mzdy podle § 56 odst. 2 ZP, tj. na částku celkem 89.316 Kč. Skutkový závěr okresního soudu v tomto rozsahu žalovaný nijak nezpochybnil. Jinými slovy, mezi účastníky nebyl spor ani o výši náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu, proplacení zbytku dovolené a odpracované doby v srpnu 2020. V odvolacím řízení pak žalovaný potvrdil, že proti okamžitému zrušení pracovního poměru žalobcem návrhem podle § 72 ZP v zákonné dvouměsíční lhůtě nijak nebrojil. 14. Za této situace skončil pracovní poměr mezi účastníky podle okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum], a to i přes procesní obranu (tvrzení) žalovaného o neplatnosti tohoto právního jednání. Pracovní poměr skončil, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty totiž právo k podání žaloby o určení neplatnosti právního jednání o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky. Nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně, aniž by bylo právně významné, že právní jednání o rozvázání pracovního poměru bylo vadné, a že se oprávněný účastník neplatnosti právního úkonu dovolal (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2013, sp. zn. 21 Cdo 1705/2012). 15. Za tohoto stavu, kdy žalovaný nijak nebrojil proti důvodům pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem a toto zrušení podle § 72 ZP u soudu žalobou nenapadl, nelze se zabývat důvody ani vlastním ukončením pracovněprávního poměru mezi účastníky. V tomto ohledu by pak bylo nadbytečné zjišťovat, zda mezi žalobcem a žalovaným byla dne 9.3.2020 uzavřena dohoda o změně termínu výplaty mzdy, či nikoliv. 16. Žalovaný se domáhal zápočtu náhrady žalobcem způsobené škody proti jeho pohledávce na mzdu a na náhradu mzdy. V tomto směru lze citovat odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, v němž Nejvyšší soud vyložil, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu, je jednostranné započtení ze strany zaměs