27 CO 197/2021-176 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], jak je tento pozemek vymezen geometrickým plánem [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.) Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil každému z účastníků povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 3 049 Kč (výroky III. a IV.). 2. Okresní soud po vrácení spisu krajským soudem bez věcného vyřízení, neboť v projednávané věci nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, doplnil rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 C 200/2018-150, rozsudek ze dne 31. 5. 2021 tak, že ve výroku I. doplňujícího rozsudku zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to té části, která je ohraničena pomyslným pokračováním stávající kamenné zdi od bodu nacházejícího se naproti od půli vrat domu [adresa] v [část obce] (bod č. 1 na geometrickém plánu [titul] [jméno] [příjmení] [číslo]) až k bodu představujícímu průsečík pomyslného pokračování stávající kamenné zdi a kolmice jdoucí od rohu domu [adresa] v [část obce]. Ve výroku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku. 3. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], která je vyznačena na geometrickém plánu (dále i„ předmětná část pozemku“). Jako vlastník této části pozemku je v katastru nemovitostí veden žalovaný. Žalobce, který je vlastníkem sousedních pozemků parc. č. st. [par. č. st.] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí], však podle svého přesvědčení nabyl vlastnické právo k předmětné části pozemku vydržením. Žalobce totiž při nabytí vlastnického práva k sousedním pozemkům v roce [rok] neměl důvod pochybovat, že by předmětná část pozemku nebyla v jeho vlastnictví. Žalovaný rovněž nezpochybňoval žalobcovu držbu předmětné části pozemku až do roku 2017, kdy odstranil část plotu, který se podle žalovaného nacházel na pozemku města. Žalobce tak má za to, že vydržel vlastnické právo k předmětné části pozemku nejpozději dne 12. 10. 1984. 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Namítal neurčitost označení předmětné části pozemku v nákresu, který je přílohou žaloby. Poukázal dále na skutečnost, že na pozemku parc. [číslo] se nachází místní komunikace III. třídy, kterou žalovaný udržuje, přičemž tak činil i v minulosti. Z toho se dá dovodit nedostatek dobré víry žalobce. Tomu pak odpovídá i skutečnost, že žalobce zřejmě neplatil daň z nemovitosti týkající se jím tvrzené předmětné části pozemku. 5. Vlastní předmět sporu byl vymezen až při místním ohledání, které se uskutečnilo dne [datum] Okresní soud při místním ohledání pořídil fotodokumentaci, která byla provedena k důkazu a sloužila i jako pomůcka při svědeckých výsleších. Svědci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] sice potvrdili, že kamenná zeď sahala dál směrem k rohu domu [adresa], nicméně mezi svědky, kteří hovořili o různých obdobích, ve kterých existenci kamenné zdi vnímali, nepanovala shoda, kde končila. Svědek [příjmení], který hovořil o umístění zdi v 80. letech minulého století, uváděl, že zeď sahala po výklenek, který byl na fotografii na č.l. 61 označen bodem A. Svědkyně [příjmení], která vypovídala o ještě dřívějším období, si pamatovala, že zeď sahala až za výklenek a že po zmizení části kamenné zídky se na nezaplocené části pozemku pásly husy od všech lidí z obce. Svědek [příjmení], který k žalobci jezdil do roku 1987 nebo 1988 jednou nebo dvakrát ročně pro seno, se domníval, že zeď šla až na roh domu, ale nebyl si tím jistý. Svědkyně [příjmení], která na místě byla naposledy v roce 2009 nebo 2010, odhadovala, že zeď pokračovala až do poloviny velkých vrat. Svědkyně [příjmení] a svědek [příjmení] se shodli na tom, že naproti výklenku označeného na fotografii na č.l. 61 bodem A se nacházela branka. Svědkyně [jméno] [příjmení] i další svědci potvrdili, že současná štěrková cesta na pozemku parc. [číslo] byla dříve hliněná a více se odkláněla od domu [adresa]. Na rohu domu stála lípa, kterou bylo nutné objíždět. 6. Okresní soud měl listinnými důkazy, a to kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1974 a výpisem z katastru nemovitostí, prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. [par. č. st.], jehož součástí je stavba [adresa], a dále pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí]. Jako vlastník pozemku parc. [číslo] je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. 7. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že výrazně větší část předmětné části pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] se nacházela za stávajícím plotem a kamennou zdí, které předmětnou část pozemku připojovaly k pozemkům žalobce parc. č. st. [par. č. st.] a parc. [číslo]. Okresní soud poté, co zjistil, že žalobce má ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bez kterého by nemohl být zapsán jako vlastník předmětné části pozemku do katastru nemovitostí, dospěl k závěru, že žalobce větší část požadovaného pozemku vydržel. Soud prvního stupně připomněl, že institut vydržení byl do českého právního řádu vrácen až s účinností od 1. 1. 1992 a k vydržení tak nemohlo dojít před tímto datem, jak tvrdil žalobce. Předpokladem vydržení vlastnického práva k nemovité věci je oprávněná držba a uplynutí desetileté vydržecí doby. V projednávané věci bylo nepochybné, že žalobce vydržel tu část pozemku, která se nachází za stávajícím drátěným plotem, resp. kamennou zdí, protože je zřejmé, že žalobce tento pozemek držel a ovládal takovým způsobem, že mu tento pozemek patří. Žalobce byl vlastně v omylu, neboť tuto část pozemku považoval za součást svého pozemku parc. [číslo] resp. parc. [číslo]. Žalobce se ujal držby této části pozemku koupí pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a stal se jejím vlastníkem k 1. 1. 1992. 8. Podle soudu prvního stupně žalobce vydržel i část pozemku nacházející se mezi domem a kamennou zdí, která sice již neexistuje, ale v minulosti zde stála. Ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že kamenná zeď sahala dál než dnes, i když se svědci neshodli, kam až to bylo. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že se kamenná zeď ke dni 1. 1. 1992 prokazatelně nacházela naproti polovině vrat domu [adresa]. To prokazuje výpověď svědkyně [příjmení], která na rozdíl od svědků [příjmení] a [příjmení] hovořila o 90. letech minulého století, kdy došlo k 1. 1. 1992 k vydržení této části pozemku. S výpovědí svědkyně [příjmení] koresponduje i výpověď svědkyně [příjmení], který si pamatovala, že zeď pokračovala ještě dál od výklenku směrem k vratům. 9. Okresní soud však s ohledem na výše uvedené již neměl prokázáno, že by kamenná zeď sahala dál než do půli vrat domu [adresa] O tom hovořil jen svědek [příjmení], který si tím však nebyl jistý. Pokud žalobce i tuto část pozemku udržoval sekáním trávy, takto nelze ztotožňovat s držbou, kterou vylučuje i výpověď svědkyně [příjmení] o tom, že se v těchto místech pásly husy z celé vesnice. Žalobce, kterého tížilo důkazní břemeno stran prokázání dobré víry a faktického ovládání věci, důkazní břemeno ohledně této části pozemku od bodu č. 1 na geometrickém plánu [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] až k bodu představujícímu průsečík pomyslného pokračování stávající kamenné zdi a kolmice jdoucí od rohu domu [adresa] v [část obce] neunesl, proto soud prvního stupně vyhověl žalobě pouze částečně. 10. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení poté, co odmítl postupovat mechanicky a míru úspěchu určovat podle rozlohy pozemků. Přispěla k tomu skutečnost, že vlastní předmět sporu, ke kterému vedlo prakticky celé dokazování, představovala ta část pozemku, na které se účastníci neshodli a ohledně níž byl žalobce neúspěšný. 11. O nákladech řízení státu za vyplacené znalečné rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že účastníkům uložil povinnost hradit tyto náklady jednou polovinou. 12. Žalobce podal proti rozsudku okresního soudu včas odvolání, a zároveň navrhl doplnění rozsudku o výrok, kterým bude rozhodnuto o zbylém uplatněném nároku, kterému soud prvního stupně nevyhověl. Žalobce k tomu dodal, že v případě, že soud prvního stupně vydá doplňující rozsudek, tak vezme zpět své odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu, se kterým jinak souhlasí. Žalobce je přesvědčen, že vydržel celou část pozemku, kterou učinil předmětem sporu. Namítal, že držbu nevylučuje ani užívání věci jinou osobou, protože faktické ovládání věci se projevuje právním panstvím nad ní. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 204/2013. Ztrátu právního panství nad věcí tak nelze automaticky dovoz