15 CO 341/2020-68 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 20 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 420 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, to vše v pravidelných splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje první splátkou splatnou k 20. dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, to vše pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 41 931,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 32 641 Kč od 26. 2. 2019 do 30. 4. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 29 741 Kč od 1. 5. 2019 do 29. 7. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 26 741 Kč od 30. 7. 2019 do 13. 9. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 741 Kč od 14. 9. 2019 do 15. 11. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 741 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 961 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení a dále zaplacení úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019 ve výši 21 371,38 Kč, úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 ve výši 5 828,24 Kč a úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 2. 2019 dosáhne částky 145 958 Kč (výrok II.), a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na částku 45 000 Kč za smluvní úrok ve výši 97,67 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 2 896 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, zaplatila žalobkyni dosud částku 24 580 Kč. Po právní stránce posoudil okresní soud smlouvu jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že na ni dopadá rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Bylo proto povinností žalobkyně v souladu s § 86 ZoSÚ zkoumat schopnost žalované tento spotřebitelský úvěr splácet, přičemž postup získávání údajů pouze od samotného spotřebitele, není v souladu s požadavkem odborné péče, která je pro věřitele předepsána v § 75 ve spojení s § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ. Z provedeného dokazování je prokázáno, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně a v souladu s poctivým úvěrováním. Z údajů o příjmech žalované se totiž podávalo, že žalovaná byla k datu 12. 6. 2018 invalidní důchodkyně III. stupně s důchodem ve výši 9 010 Kč měsíčně, její základní životní potřeby (potřeba bydlení) musely být saturovány státem formou příspěvku na bydlení ve výši 3 428 Kč měsíčně, tedy příspěvek na bydlení přesahoval měsíční splátku předmětného úvěru. Je tudíž zjevné, že splátky ve výši 2 896 Kč měsíčně, s připočtením další zjištěné splátky úvěru žalované ve prospěch žalobkyně ve výši 1 640 Kč, jsou takovými splátkami, které znamenají vysokou zátěž pro žalovanou coby úvěrovanou, a tudíž i vysoké riziko, že úvěr nebude schopna řádně splácet, když v součtu představují tyto splátky 4 536 Kč, tedy více než 50 % jejího důchodu. K žádnému odpovědnému a odbornému posouzení příjmů a výdajů žalované žalobkyně coby poskytovatelka úvěru tedy nepřistoupila a nesplnila své zákonné povinnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované a nedostála ani obecnému požadavku odpovědného úvěrování. Následně okresní soud dovodil, že z tohoto důvodu je nutno posoudit smlouvu jako absolutně neplatnou, a proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení pouze částku 20 420 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., když v prodlení se žalovaná ocitla na základě výzvy dopisem ze dne 6. 2. 2020. 3. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v části zamítavého výroku II. rozsudku okresního soudu, tj. pouze co do částky 22 541,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 2. 2019 do zaplacení, částky 19 390,80 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 a z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 145 958 Kč, a dále napadla rozsudek rovněž v závislém nákladovém výroku III. s tím, že navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Oponovala rovněž správnosti závěru okresního soudu, že před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet a že nepostupovala s odbornou péčí. Namítala, že údaje uvedené žalovanou řádně prověřila, kdy ověřila, že žalovaná je majitelem účtu, dále ověřila výši vypláceného důchodu jako měsíčního příjmu. Na základě těchto údajů provedla interní skóring žalované. Žalovaná měla příjmy 12 410 Kč měsíčně a po zohlednění rezervy 500 Kč a výdajů měla žalovaná volné zdroje ke splácení ve výši 4 96 Kč měsíčně, z nichž byla schopna platit měsíční splátku 2 896 Kč. Pokud žalovaná zatajila některé své výdaje nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se tím dovolávala vlastní nepoctivosti. Nadto žalobkyně namítala, že dle § 87 ZoSÚ má porušení povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele za následek pouze neplatnost relativní a nikoliv neplatnost absolutní, kterou tak nesprávně dovodil okresní soud. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila. Odvolací soud projednal věc v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. pouze v rozsahu částky 22 541,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 2. 2019 do zaplacení, částky 19 390,80 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 a z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 145 958 Kč, a dále v nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro potvrzení rozsudku dle § 219 o. s. ř. 7. Odvolací soud považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem v odstavci 3. odůvodnění rozsudku za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění odkazuje. 8. Odvolací soud plně souhlasí s okresním soudem v závěru, že žalobkyně neprokázala, zda a jakým způsobem prověřovala výdajovou stránku poměrů žalované, tedy neprověřila řádně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, jak ji zákon v § 86 ZoSÚ ukládá, čímž nedostála své zákonné povinnosti. Nadto žalovanou uváděné náklady na bydlení ve výši 1 800 Kč měsíčně jsou zcela nereálné. Rovněž uvedení údaje o životním minimu nic nevypovídá o skutečných nákladech žalované na živobytí, když se jedná pouze o úředně stanovený údaj bez vazby na konkrétní skutečné a faktické výdaje a závazky příslušného žadatele o úvěr. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nikterak neprověřila výdajovou stránku poměrů žalované a spolehla se jen na žalovanou ničím nepodložené údaje, nadto uvedené ve zcela nereálné výši. Rovněž je nutno zcela souhlasit s okresním soudem v tom, že žalovaná byla poživatelkou důchodu, nebyla z něj schopna hradit ani své náklady na bydlení, a proto byla dokrývána dávkou státní sociální podpory ve výši příspěvku na bydlení, který dokonce přesahoval výši úvěrové splátky. Již z toho je zřejmé, že pokud účastník není schopen ze svého příjmu zaplatit ani své základní náklady na živobytí, jen stěží lze dovodit, že je úvěruschopný splatit úvěr ve výši 45 000 Kč splátkami 2 896 Kč měsíčně. 9. Odvolací soud plně sdílí i právní závěry okresního soudu v tom směru, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí má za následek neplatnost absolutní a nikoliv relativní. Na tyto závěry odvolací soud v plném rozsahu odkazuje, ostatně tyto jsou výrazem jeho standardní rozhodovací praxe v obdobných věcech. 10. Lze snad jen doplnit, že Nejvyšší soud se k otázce porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (které je obdobou § 87 ZoSÚ) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprost