16 CO 103/2022-228 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem okresního soudu) domáhala po žalovaném zaplacení částky 360 858,80 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] v 5:30 hod. v obci [obec] na místní komunikaci – ulice [příjmení] asi 18 m za svislým dopravním značením označujícím začátek [územní celek] při jízdě ze svého bydliště přední částí jízdního kola [značka ] najela do hlubokého, neoznačeného výtluku v komunikaci, a to za svítání v zalesněném prostoru bez veřejného osvětlení, tj. za zhoršených rozhledových podmínek, proto nestihla reagovat na náhlou a neočekávanou překážku. V důsledku toho upadla a utrpěla středně těžká poranění v oblasti rukou a hlavy. Připustila, že na místo nehody nepřivolala Policii ČR, což vysvětlovala tím, že byla po otřesu mozku v šoku a že spěchala, protože měla v 6:00 hod. jako odpovědný pedagogický pracovník přebírat dozor nad dětmi v mateřské škole. Žalobkyně uplatnila vůči žalovanému jako vlastníkovi předmětné komunikace následující dílčí nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy: náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 100 556 Kč, bolestné 95 593 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 140 235 Kč, výdaje na vypracování znaleckého posudku na ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 10 000 Kč, náhradu nákladů vynaložených na léčení (léky, zdravotní pomůcky a služby) ve výši 6 696,80 Kč a náhradu nákladů spočívajících v cestovném do zdravotnických zařízení ve výši 7 778 Kč. 2. Žalovaná a vedlejší účastník shodně navrhli zamítnutí žaloby s tím, že jsou dány pochybnosti o tom, zda žalobkyně skutečně utrpěla předmětnou újmu na zdraví v důsledku najetí do hlubokého výtluku v komunikaci, která je ve vlastnictví žalovaného, nebo se tak stalo jinak a na jiném místě, protože samotná žalobkyně policejní hlídce, která ji následně zastavila v 5:45 hod. v [obec] na ulici [ulice], uvedla, že na kole před pádem nejela, nýbrž kolo vedla. Dále je nepravděpodobné, že by žalobkyně vzdálenost 1,5 km od údajného místa nehody do místa, kde se setkala s příslušníky Policie ČR, urazila při svých zraněních za 15 minut. Žalobkyně současně porušila povinnost podle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu neprodleně ohlásit dopravní nehodu Policii ČR, setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policie a zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádnému vyšetření nehody. Nebylo tak prokázáno, zda jízdní kolo splňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích stanovené obecně závaznými právními předpisy, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době ohledání Policií ČR se na jízdním kole nenacházel světlomet svítící dopředu bílým světlem. Nadto žalobkyně projížděla trasu, kterou znala, proto bylo v jejích možnostech inkriminovaný úsek bezpečně projet. Co se týče bolestného za otřes mozku, tak vedlejší účastník namítal, že žalobkyně si zapříčinila toto zranění hlavy tím, že při jízdě nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu, proto by u této položky mělo být aplikováno ustanovení § 2918 o. z. Dále rozporoval cestovné dne [datum] ve výši 313 Kč k [titul] [příjmení], kterou žalobkyně navštívila za účelem preventivní prohlídky, náklady na nákup přípravků [anonymizováno 7 slov] a [anonymizováno] gel a příplatek za pokoj v [anonymizováno] rehabilitačním centru ve dnech [datum] až [datum]. 3. Žalobkyně u jednání dne [datum] s ohledem na námitky vedlejšího účastníka vzala žalobu zčásti zpět celkem ohledně částky 6 242,80 Kč (bolestné za poranění hlavy ve výši 5 900,80 Kč, cestovné k [titul] [příjmení] dne [datum] ve výši 313 Kč a částka odpovídající slevě na přípravek [anonymizováno] forte ve výši 29 Kč). Okresní soud v této části řízení zastavil. 4. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 177 308 Kč (výrok I), žalobu o zaplacení částky 177 308 Kč zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV), žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na soudním poplatku 8 866 Kč (výrok V) a na nákladech řízení 407,50 Kč (výrok VII) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na nákladech řízení 407,50 Kč (výrok VI). 5. Soud prvního stupně z hlediska sporné skutkové otázky, kde došlo k úrazu žalobkyně, resp. zda k němu došlo na shora popsaném místě, považoval za zásadní důkaz účastnickou výpověď žalobkyně, kterou posuzoval v kontextu jejích předchozích výpovědí před Policií ČR a dalších důkazů. Žalobkyně popsala jak v rámci účastnické výpovědi před soudem, tak i při dvou protokolárních výpovědích na policii průběh cesty i nehody, včetně místa nehody prakticky totožně. Okresní soud neměl žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně po celou dobu přesně věděla, kde a jakým způsobem k nehodě došlo, což je zřejmé i z popisu místa nehody, které bezprostředně dva dny po nehodě (v neděli) sdělila svému bratrovi a švagrové (manželům [anonymizováno]), s tím, že to byla„ ta velká díra, jak se sjíždí do [anonymizováno]“. Svědkyně [příjmení] jednoznačně popsala, že předmětná„ díra na tom místě opravdu razila“. Shodně oba vypověděli, že žalobkyně jim později podle fotek potvrdila, že vyfotografovali„ správnou díru“. Odpovídá i časový sled událostí, když vzdálenost měřená podle internetových mapových aplikací z místa nehody do místa, kde byla žalobkyně zachycena kamerou policejního vozu, činí 1,1 až 1,2 km a pěšky trvá tuto vzdálenost ujít 14 až 17 min. Policejní hlídka potkala žalobkyni v 5:47 hod., což odpovídá časovému určení nehody v 5:30 hod., jak ho zjistila policie. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že k nehodě došlo v pátek [datum] a že již následující pondělí [datum] poté, co se o nehodě dozvěděla pracovnice žalovaného, došlo k prvotní opravě výtluku prostřednictvím recyklátu a následně dne [datum] asfaltovou směsí. Z povahy zranění žalobkyně je zcela zřejmé, že žalobkyně na kole v době nehody jela. Okresní soud tak došel stran popisu nehodového děje včetně místa a času nehody k totožným závěrům jako Policie ČR. Pokud žalobkyně zpočátku policistům tvrdila, že kolo při nehodě vedla, pak je zjevné, že nehovořila pravdu, což však bylo jistě ovlivněno šokem po nehodě a dále tím, že se v dané situaci soustředila pouze na to, aby ve školce převzala děti. Žalobkyně nechtěla ve svém stavu nikomu nic vysvětlovat; pokud by policistům uvedla, že na kole jela, bylo by nutno věc vyšetřit jako dopravní nehodu. Tato zjevná lež stejně jako další nepodstatné nepřesnosti, kterých se žalobkyně při svých výpovědích dopustila, nemají podle názoru soudu prvního stupně vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi žalobkyně ohledně skutečností, kdy, kde a jakým způsobem k dopravní nehodě došlo. Prvostupňový soud naopak neuvěřil části výpovědi žalobkyně o tom, že si předmětného výtluku dříve nevšimla, což považoval za nemožné vzhledem k rozměrům předmětného výtluku a především vzhledem k tomu, že žalobkyně kolem předmětného výtluku o rozměrech nejméně jeden metr na délku a 50 cm na šířku projela ve stejném týdnu za denního světla čtyřikrát, proto musela nutně vědět nejen o existenci výtluku, ale vzhledem k jeho blízkému umístění ve vztahu k označení začátku obce i o jeho poloze. Ze skutečnosti, že žalobkyně sama sebe stavěla do tzv. lepšího světla, resp. vykreslovala situaci pro sebe příznivěji, však nelze automaticky dovozovat nevěrohodnost celé její výpovědi. Žalobkyně sice přiznala, že neměla v době nehody na hlavě cyklistickou přilbu, okresní soud však nepovažoval tuto skutečnost za podstatnou, protože žalobkyně vzala žalobu o náhradu škody související s poraněním hlavy (otřesem mozku) zpět. Výpovědí žalobkyně a jejího bývalého manžela (svědka [anonymizováno]) bylo dále prokázáno, že jízdní kolo splňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, zejména bylo vybaveno předním světlem bílé barvy. Bývalý manžel žalobkyně jednoznačně potvrdil, že toto světlo na kole viděl i týden před nehodou, proto není žádného rozumného důvodu se domnívat, že světlo žalobkyně neměla v den nehody. Závěr o existenci předního světlometu na kole žalobkyně podporuje i úvaha, že v daný čas na daném místě (v zalesněném terénu bez přítomnosti pouličního osvětlení) by bylo prakticky nemožné danou cestu bez předního světla absolvovat. Ke stejnému závěru dospěla i policie, s tím, že je nanejvýš pravděpodobné, že světlo se při pádu uvolnilo; to, že následně nebylo světlo na místě nalezeno bratrem žalobkyně (který po něm ostatně ani nepátral) a ani policií, je pravděpodobně dáno časovým odstupem od nehody. 6. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, přičemž zdůraznil, že žalobkyně v rozhodný den jela na jízdním kole po komunikaci, jejíž kvalita byla poněkud snížená (v komunikaci bylo zjevně již dříve několik výtluků, které byly opraveny ještě před nehodou žalobkyně), a najela do výtluku, který však byl